Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O italských milencích, českých pipkách i nevraživosti mezi Klausem a Havlem... Ministr Stropnický vypráví

28.04.2014
O italských milencích, českých pipkách i nevraživosti mezi Klausem a Havlem... Ministr Stropnický vypráví

Autor: Hans Štembera

Popisek: Martin Stropnický

V knižním rozhovoru Nahoru, dolů, který představuje dvojnásobného ministra, diplomata, herce a divadelního režiséra Martina Stropnického, se leccos dočteme třeba o jeho diplomatickém působení v Itálii. Ukázka z knihy, kterou vydalo nakladatelství Paseka, svědčí o tom, že se dnešní ministr rozpovídal o italských milencích, o těžkostech italského vládnutí i povaze národa, který se Čechům v řadě věcí podobá.

Dnes je Martin Stropnický ministrem obrany, ale mezi 1994 až 1997 byl českým diplomatem v Itálii. V ukázce z knihy Nahoru, dolů, kterou s ním napsala Lucie Němečková, vysvětluje, že to byla éra nástupu dnes dobře známého magnáta a politika Silvia Berlusconiho k moci. Lidé věřili, že zemi změní. A že se zpočátku děly věci!

Začaly padat tvrdé tresty

„Itálie byla v kvasu. Politické jistoty se rozpadly a začalo nové rozdávání karet. Přes nejrůznější korupční a  jiné aféry to svým způsobem připomíná naši dnešní situaci. Všechny procesy, průšvihy, které vyplavaly na povrch a  začaly se vyšetřovat, probíhaly ovšem ve srovnání s naší zemí nesrovnatelným způsobem. Až v  posledních měsících se intenzitě i  účinnosti italského vyšetřování začínáme blížit. Řada politických i  ekonomických protagonistů se ocitla před soudem a  začaly padat vysoké tresty,“ vypráví dnešní šéf na resortu obrany. Připomeň, že tyto věty padly v roce 2013, kdy bylo jasné, že se Stropnický opět vstoupí do politického kolbiště v barvách hnutí ANO, ale ještě nebylo jasné, jak politický volební boj dopadne.

Dnes už se ví, kam Berlusconi Itálii dovedl, že skončil před soudem a byl dokonce odsouzen, ale před dvaceti lety bylo všechno jinak.

Italové jsou navíc Čechům v některých věcech velmi podobní. Oba národy zpochybňují své autority a oba vynikají v improvizaci. Rádi debatují o politice v hospodách, respektive v kavárničkách a chovají se přitom poměrně impulzivně. „Jedno ale platí: Italům se těžko vládne. To mají s námi podobné,“ podotýká ministr.

Představitel velmoci

Jako diplomat sídlící v Římě mě na starosti také působení na středomořské Maltě. Jde o relativně malý ostrov a Stropnický zde zakusil pocit politického reprezentanta velmoci, kterou velikostně Česká republika oproti Maltě je. Získával prý přístup na mnohem více míst, jednal s větším počtem vlídných osobností. Zkrátka si zkusil, jak se cítí třeba představitelé Německa, když cestují po světě.

O schopných Češích a italských milencích

V diplomatické roli se stropnický setkával nejen s politiky a podnikateli, ale také s řadou dalších schopných lidí z Česka, u nichž si uvědomoval, že jsou doma neprávem popliváni, zatímco v cizině si jich váží. „Znovu a  znovu jsem si uvědomoval, jaké máme skvělé, talentované a v zahraničí respektované lidi, kteří musejí doma kolikrát čelit ponížení a urážkám od těch, kteří nikdy nic nedokázali a nedokáží,“ vzpomíná. Viděl se v Itálii např. s režisérem Jiřím Menzelem nebo dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Tato setkání byla pro něj odměnou za většinu dní, které strávil papírováním.

Rozbitý barák někde v  Kalábrii na konci světa

Setkával se však i se smutnějšími příběhy, které nejednou dolehly na české ženy. Ty byly mezi Italy vyhlášené. Italové je jezdili do Prahy „lovit“, nebo se stávali jejich kořistí. Nejednou však dámy podlehly kouzlu italského elegána, opustili kvůli němu svou vlasti a až teprve na Apeninském poloostrově zjistily, že jim jejich idol často lhal.

„Dařilo se jim slušně, navíc se říká, že žena, která nikdy neměla za milence Itala, neví nic o životě. Tak to opravdu neposoudím... No, zkrátka a dobře ta manželství dopadala různě. My jsme, bohužel, byli svědky několika smutných případů, kdy studentky naletěly různým pofiderním existencím. Takoví nápadníci se při pražské návštěvě holedbali podnikatelským zázemím a movitým i nemovitým majetkem, a pak se ukázalo, že je to rozbitý barák někde v  Kalábrii na konci světa. Byla ale také řada fungujících a šťastných manželství,“ vypráví Stropnický.

Soupeření Klause s Havlem

V době, kdy kniha vznikala, byl Stropnický pouhý občan. V rozhovoru prozrazuje ledacos o svých politických názorech a rovněž dává k dobru některé zážitky ze své diplomatické a politické kariéry. „Na počátku devadesátých let jsem si velice vážil Václava Klause,“ prozrazuje například.

Pak jej však prý velmi mrzelo Klausovo soupeření s Václavem Havlem, které naší zemi neobyčejně uškodilo. „Čím dál víc přerůstalo v nevraživost a bylo tak trochu prokletím našeho polistopadového vývoje,“ říká ministr v knižním rozhovoru, který vydalo nakladatelství Paseka. Zejména Václav Klaus prý v tomto „souboji“ a touze odlišit se občas zacházel do neuvěřitelných detailů.

„Mám za to, že Klausův euroskepticismus vznikl jako reakce na Havlovo evropanství,“ říká ministr. Sám prý zastává názor, že jakkoliv je Evropská unie nedokonalá, „stojí za to, abychom se nechovali jako nedospělý fracek“.

Pan premiér Klaus přivřel oči a pomalu se na mě otočil…

Sám vzpomíná, že v běžném hovoru je Václav Klaus celkem příjemný společník. „Bavili jsme se o filmech, o knížkách, byl to normální, příjemný rozhovor s člověkem, který se o všechno zajímal a o mnohém leccos věděl. Ale pak najednou vidíte politika, který bezdůvodně útočí na své partnery a shazuje je,“ vykládal ministr. Přitom právě Klaus podle něj způsobil to, že jsme při budování národa zapomněli na jeho „duši“. „Na morálku, humanismus, na tradiční hodnoty, které vyznávali T. G. Masaryk a Karel Čapek,“ upřesnil.

Podělil se i o jeden poněkud bizarní zážitek s Václavem Klausem, v devadesátých letech, když byl jako předseda vlády „na vrcholu“. Stropnický v té době působil jako velvyslanec v Itálii a v Římě organizoval státní návštěvu českého premiéra. Do programu cesty zařadil i tiskový brífink v jakémsi parku, u kterého ale zrovna chvíli předtím vznikla dopravní zácpa a temperamentní Italové vytvořili troubením a hlasitými nadávkami nepříliš reprezentativní kulisu premiérské tiskovky.

„Pan premiér zamyšleně vystoupil z limuzíny a na pár vteřin přivřel oči. Pomalu, velice pomalu se na mě otočil. To znamenalo mnoho,“ vybavuje si i po letech chování předsedy vlády. Tiskovka se v hluku sousední ulice vůbec nevyvedla, premiéra prakticky nebylo slyšet. „Pak ke mně vyslal pohled, který by spolehlivě zavraždil středně velkou armádu, a zmizel v útrobách vozu,“ líčí Klausovo zklamání.

Připomínalo mi to bludiště, tak jsem nehlasoval

Na konci roku 1997 pak Stropnický přijal nabídku premiéra Josefa Tošovského stát se ministrem kultury v jeho úřednické vládě. Díky tomu prý zjistil mnohé o české politice. „Prostě mi konečně došlo, že nejde ani tak o to prosazovat zdravým selským rozumem věci, které země potřebuje, ale kormidlovat důmyslně vytvořeným korálovým útesem partikulárních zájmů různých lapků,“ popisuje své půlroční ministrování. Na ministerské úrovni podle něj musí člověk uzavírat kompromisy na samotné hraně vlastní tolerance. Alternativou je podle něj jen to, že za ministerským stolem hrdinně padne za vlast, čímž udělá neskutečnou radost všem svým nepřátelům.

Ministerstvo kultury, jako i další ministerstva, navíc prý již v té době fungovalo dost zvláštním způsobem. „Lidi z ministerského aparátu, co tam byli ještě z ministerských dob, mi později říkali, že jim dalo zabrat zvyknout si na moje tempo. Někteří političtí ministři totiž chodili do úřadu dvakrát týdně. Nešlo to jinak. Ve středu vláda, jednou týdně poslanecký den ve volebním okrsku a další dny různé stranické schůze a jednání. Ve zbylém čase kuli pikle,“ vzpomíná Stropnický s tím, že nechápe, jak mohli vedle toho ještě řídit ministerstvo.

Jako ministr kultury Stropnický hlasoval i na vládě, a v souvislosti s jeho současným angažmá ministra obrany působí úsměvně jeho vzpomínka: „Představte si, že den před zasedáním dostanete takových 35 materiálů z různých ministerstev. Některé jsou notoricky známé, o jiných víte dost, ale pořád ještě zbývá komín lejster, na které koukáte jak vrána. Představte si, že budete hlasovat třeba o pronájmu stíhaček za x miliard. Nemůžete říct: `Hele, jak mám hlasovat`.“

Následuje pojednání o tom, jak člověka stresuje, když musí hlasovat o zásadních věcech, zejména o miliardách z veřejných rozpočtů. Jak stresu čelil on sám, se čtenář dozví vzápětí: „Když se jednalo o IPB, tak, pokud si vzpomínám, jsem se hlasování zdržel. Vlastnická struktura, kterou nám na vládě namalovali, mi připomínala spíše bludiště,“ líčí dvojnásobný ministr.

Pan ministr Kavan si přivedl sekretářku…

Když skončil Tošovského kabinet, vrátil se do služeb Ministerstva zahraničních věcí. Tam tehdy začínal vládnout Jan Kavan, s pravou rukou Karlem Srbou, později odsouzeným za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové. „Věděl jsem akorát, že má za sebou pestrý životní příběh - a přezdívku Kato. Podle běžně dostupných informačních zdrojů byl z padesáti procent disident a z padesáti konfident,“ vzpomíná Stropnický.

A o tehdejším šéfovi Černínského paláce přidává ještě jednu zajímavost: „Pan ministr si přivedl svou osobní sekretářku, paní Opoleckou. Sem tam nějaký ten zlý jazyk tvrdil, že spolupracovali velmi těsně. Ohavné pomluvy. Jak už to tak ale občas bývá, stala se paní Opolecká v podstatě vládcem ministerstva. Vracel jsem se tedy na ministerstvo, kde byly poměry jako malované,“ vzpomíná ministr.

Posléze byl vyslán na diplomatickou misi do Vatikánu, ovšem v následujících letech prý začal na Ministerstvu zahraničních věcí i v celé politice pozorovat velmi neblahé změny. „Stále více úředníků vstupovalo do jedné ze dvou velkých stran. Cítili příležitost. Byla to doba opoziční smlouvy a už zase začínalo zvolna platit, že `kdo není s námi, je proti nám`. Lidé, kteří se v devadesátých letech pro svůj předlistopadový kariérismus právem obávali o své pozice, začali mít na ministerstvu stále silnější slovo. Vypukla Srbova aféra, v sejfu ministra Kavana se našly valuty, které nikdo nedokázal zcela věrohodně vysvětlit. Na ministerstvo padal jeden stín za druhým,“ vzpomíná diplomat, který se pod vlivem těchto zážitků rozhodl z diplomacie odejít a vrátil se k herectví a posléze i ředitelování v Divadle na Vinohradech.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na .

Vložil: redaktor KL1

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace