Vyběhlo pět vypasených „nepřizpůsobivých“ Romů a už létaly vzduchem svině, píči... Na Úřadu práce jako na Divokém západě. Životní K.O.

Foto: Profimedia.cz

Popisek: Sprosté nadávky si už úřednice na Úřadech práce nepřipouštějí, občas ale musí volat na pomoc policii.

ROZHOVOR Bojovné nálady žadatelů o sociální dávky se stupňují. Své o tom ví dvaatřicetiletá Monika, která pracuje na Úřadu práce již přes deset let. Přizná stát i úředníkům práva na ochranu jako veřejným činitelům?

Proč jste si vybrala právě Úřad práce?
Po maturitě jsem si vybírat ani nemohla, a tak jsem za nabídku místa na Úřadu práce byla vděčná. Snažila jsem se a stále se snažím podle možností klientům pomáhat. Od toho tu taky jsem. Ani ve snu mě nenapadlo, že se budu bát chodit do práce.

Je to tak zlé?
Situace se neustále zhoršuje stejně jako mezilidské vztahy celkově. Když jsem začínala, občas jsem zažila od klientů nějaký ten hysterický výlev, který byl zjevně důsledkem jejich zoufalství. Mnoho lidí je na tom ekonomicky opravdu velmi špatně, takže postupně ztrácejí nervy. Pak je tu ale druhá skupina, ti, kterým o práci nejde, ale přijdou si sociální dávky vydupat za každou cenu.

Liší se něčím?
Většinou poznáte na první pohled, koho máte před sebou. Někdy se mi už dopředu sevře žaludek. A tím rozhodně nemyslím, že by se to poznalo podle oblečení nebo celkového vzhledu. Je to v chování. Máte před sebou třeba maminu s děckem, na první pohled vidíte, že nakupuje po sekáčích a má pořádně hluboko do kapsy, ale je upravená a slušná. Úřední jednání jí působí tak trochu potíže, vypadá nejistě. Zato ti druzí jsou až příliš sebevědomí, oni přece mají nárok, aby se o ně stát postaral. Takže bych řekla, že to hodně souvisí s jejich inteligencí. A taky zřejmě s tím, jak byl kdo vychován.

Zaútočil někdy někdo i na vás?
Stále častěji. Když jsem sklidila poprvé sprosté nadávky, sesypala jsem se. S takovým chováním jsem se dřív nikdy nesetkala. Pak jsem si řekla, že práci potřebuji, takže musím zatnout zuby. Leckdy je to ale už takzvaně přes čáru, jako například nedávno. Stála proti mně pětičlenná romská rodina, dnes se jim diplomaticky říká nepřizpůobiví. Všichni byli s prominutím pořádně vypasení a všichni v invalidním důchodu. První, co vás při pohledu na ně napadne, je že si ty své nemoci nejspíš vyžrali, takže na tom zřejmě nebudou tak zle, jak tvrdí. Hulákali na mě jeden přes druhého, mávali rukama, postupně se sunuli blíž a blíž a já dostala vážně strach. Snažila jsem se jim v klidu vysvětlit, na co opravdu nárok mají a na co už ne. Jako by mě neposlouchali. Vzduchem začaly létat svině, píči… Vyvrcholilo to ránou do přepážky a popraskaným bezpečnostním sklem. Mezitím už kolegyně volala policii, takže to pro mě nakonec dopadlo dobře.

Jak byli potrestáni?
Pokud vím, tak jim policisté domluvili, vzhledem k výši škody to byl jenom přestupek. Nadávky, které se snesly na moji hlavu, se zřejmě nepočítají.

Máte zajištěnou nějakou ochranu?
To je těžké. Pokud se něco děje, voláme policii. V rámci celého úřadu samozřejmě bezpečnostní služba funguje, na ochranku, která by nám neustále stála za zády, ale nejsou peníze. Takže jdu každý den do práce s tím, že netuším, co mě zase čeká. Zatím jsem naštěstí přežila jenom s těmi nadávkami.

Co by podle vás mohlo tuto situaci vyřešit?
Úplně vyřešit asi nic. Zlepšit by ji ale nejspíš mohly pořádné tresty. Nejsme jediní, kdo s problémem útočících klientů denně zápasí, podívejte se třeba na záchranáře. Jsme státní úředníci, proč by nás tedy nemohl v době výkonu povolání chránit zákon? Takový útok na veřejného činitele, samozřejmě pořádně „oceněný“ zákonem, by třeba leckoho přibrzdil. I když proti některým lidem by nás asi neochránil ani ten. Pak už je to ale riziko povolání.

Mária Slušná

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská