Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Budoucí ministr Martin Stropnický promluvil o ženách svého života

15.01.2014
Budoucí ministr Martin Stropnický promluvil o ženách svého života

Foto: Hans Štembera

Popisek: Martin Stropnický

Ještě než odehrál své poslední představení, Cyrana ve Vinohradském divadle s Dagmar Havlovou v roli Roxany, a ještě než vypukla aféra s prezidentovým hodnocením možných členů budoucí Sobotkovy vlády, kde by měl zastávat post ministra obrany, dal herec a současný poslanec za ANO Martin Stropnický rozhovor Lucii Němečkové pro Divadelní noviny. V něm vzpomíná na své divadelní začátky a mluví i o důležitých lidech, s nimiž se setkal, jako například Jiří Suchý, ale i dámy Rázlová a Švorcová, také jeho první žena Lucie…

V době, kdy byl Stropnický ve třetím ročníku na DAMU, dostal nabídku, aby dělal v Semaforu nahrávače.  Na druhé straně Jiří Suchý byl neustále na hranici zákazu. A přestože Stropnický chtěl působit v divadle malých forem, příležitost odmítl.

Nabídka s puncem kolaborace

„Někdy ve třeťáku přišel Jan Přeučil a povídá, že Josef Dvořák shání do Semaforu nahrávače. Jiří Suchý byl neustále na hranici zákazu. O Semafor se dělil ještě s Miloslavem Šimkem a Jiřím Krampolem a také Josefem Dvořákem. Pepa Dvořák je nepochybně talentovaný klaun a komediant, ale tehdy dostal punc toho, který má Suchého hlídat,“ vzpomínal Stropnický v rozhovoru pro Divadelní noviny.

Podle Stropnického měla nabídka punc spolupráce se Státní bezpečností. „Ale když nabídka přišla takhle zparchantělá, s puncem čtvrtkolaborace, bylo nemožné ji přijmout. I tohle byla normalizace. Jindy krásná šance se vzhledem k souvislostem proměnila v past,“ řekl herec.

V roce 1977 přišla Charta…

Řeč přišla i na Chartu 77, to byl Martin Stropnický ve druhém ročníku na DAMU:  „Když přišla Charta, bylo to, jako když bouchnou kamna. Na škole bylo nepřehlédnutelné napětí. Věděli jsme o Jarce Odvárkové-Šiktancové, která se zachovala tak statečně. Podepsala Chartu a tím i svůj ortel. Vyloučili ji ve čtvrtém ročníku. Sluší se dodat, že prosila, aby její jméno nezveřejňovali kvůli starým rodičům. Jenže seznamy se na Svobodné Evropě četly všechny. Je jasné, že kdybych taky podepsal, tak jsem samozřejmě taky skončil. A taky vím, že vyhazov ze školy by představoval pro mého otce hroznou ránu. Měl už poměrně chatrné zdraví. Já se na vysokou na rozdíl od sestry doškrábal. Podpisem bych ublížil i jí. Podepsat? V tomhle kontextu to bylo velké dilema. Nepodepsal jsem. Znamená to, že mě dostali?“ ptá se sám sebe Stropnický. A pokračuje…

„Život tropí hlouposti. O dva roky později jsem bydlel už se svou první ženou Lucií ve čtrnáctimetrové garsonce na Vinohradské pod Rozhlasem. Když jsme dělali v tom mini bytečku rekonstrukci, zpod takového trámku na nás vypadl svazek papírů. Chtěl jsem je hodit do koše, ale vypadly mi z ruky. Na zemi přede mnou ležela titulní stránka psaná na starém Consulu. Stálo tam: Charta 77. Stáli jsme nad tím jak nad bombou. Kde se to tu vzalo? Je to náhoda? Kdo tu bydlel před námi? Nebo to sem strčila Bezpečnost? Zapálili jsme svíčku a Chartu přečetli. Dneska to může působit směšně, ale tehdy to moc směšné nebylo. Text byl jasný, srozumitelný, prostý. Napadlo nás, co je na tom vlastně špatně? Proč je tohle takový problém? A došlo nám, že režim, který něco takového démonizuje, který za něco takového vyhazuje ze škol a zavírá do vězení, musí být ještě horší, než jsme si mysleli. Už ani nevím, kde ten text skončil. Pamatuji si ale, že jsme měli strach. Ten permanentní normalizační pocit nejistoty, ohrožení a obav. Dneska taky žijeme leckdy v nejistotě, spousta lidí cítí stres ze ztráty zaměstnání nebo životní úrovně. Dovolím si ale tvrdit, že tyhle dva strachy jsou nesouměřitelné. A to i přesto, že metody, kterými se lidé dnes navzájem likvidují, začínají někdy nebezpečně připomínat ty normalizační,“ varuje poslanec.

Nezávislé divadlo Dílna 24

Stropnický vzpomíná: „Dílna 24 vznikla jako generační divadlo mých starších spolužáků z DAMU, Petra Palouše a Ivana Pokorného. Stáhli s sebou i další, například Richarda Krause, Martina Urbana, Vladimíra Kratinu a taky mě. To divadlo vzniklo absolutním donquijotstvím, především Ivana. Pořídili jsme si stan pro tři sta diváků a poprvé ho postavili v Hostivaři, kde bylo zimoviště cirkusů. Zkoušelo se i hrálo ve spartánských podmínkách. V noci jsme se střídali a chodili do stanu spát a hlídat. Přijel jsem ze školy, zkoušelo se ve stanu, po zkoušce jsme šli na frťana nebo na pivo a pak se jeden z nás zatočil do spacáku a hlídal šapitó. Bylo to docela romantické. Zvlášť když mrzlo. A ráno jsem třeba jel na rozhlasové herectví v 7.00 v Karlově ulici, 4. patro, Světla Amortová, likvidační komunistka, soudružka, ze které měla celá DAMU hrůzu. V takových extrémech se člověk pohyboval. Dnes neuvěřitelné. Postupně vznikaly inscenace, které byly čím dál úspěšnější. Ve Stanu režíroval třeba Ivo Krobot nebo brněnský režisér Vladimír Kelbl. Nejdřív na nás chodili spíš příbuzní, kamarádi a disidenti, pak už si tam našel cestu i tzv. normální divák,“ vysvětluje Martin Stropnický.

Švorcová to zakázala

A to už jsme u soudružky Jiřiny Švorcové, o níž se tvrdívá, že to byla velká komunistka, ale hodná paní. Stropnického vzpomínky dokládají, jak dokázala škodit:  „No a pak stál stan na Letné, tam co byl taky Cirkus Alfréd. Nechali nás chvíli hrát, ale potom nás někdo udal, že je to protistátní, nebo co já vím. Na to konto se přišla na jedno představení podívat soudružka Švorcová a pak to zakázala. Bylo to někdy mezi mým třetím a čtvrtým ročníkem na DAMU, kdy jsem absolutně vůbec nepřemýšlel o tom, že budu shánět nějaké angažmá. Prostě jsem chtěl být tam, ve Stanu. Dneska se musím smát, když jsem někdy považován za příliš konzervativního nebo komerčního herce nebo režiséra. Vždyť já tenkrát participoval v poloilegalitě na věci, která nás všecky uvrhla do strašného průšvihu. Dost dlouho byli všichni bez práce. Nikdo se neodvažoval nás zaměstnat. Pavel Rímský později odjel na oblast, Vladimír Kratina šel do Činoheráku, Ivan Pokorný emigroval, Olina Machoninová, dcera našeho možná nejlepšího divadelního kritika, musela divadla nechat. Režim prostě hodil na Stan granát a nechal nás roztrhat na tisíc kousků,“ vypráví Stropnický, který na škole také potkal další komunistku, ale úplně jiného ražení.

Na DAMU tehdy učila i Regina Rázlová

„Regina Rázlová byla tenkrát třicetiletá, vysoká, sportovní blondýna, s vlasy nakrátko, na tehdejší poměry velice šik, vzezřením téměř posel kapitalismu. My, kterým bylo osmnáct devatenáct, jsme nevěděli, jestli s ní máme koketovat, nebo se jí bát. Celou dobu nebylo jasné, jestli je víc bohém, nebo politruk. Jestli jsme její hodiny měli brát jako snahu seznámit nás s hereckými trendy v USA, nebo nás provokovat. Anebo se jen chtěla prostě blýsknout? Pořád mluvila o Actors Studiu a Lee Strasbergovi, jak tam chodil Dustin Hoffman a Marlon Brando. Za okny „zuřila“ Anticharta a dcera předsedy vlády nám s nonšalancí vykládala o New Yorku. Na Moskvu a na MCHAT jaksi pozapomněla. Vyznejte se v tom. Říkali jsme si, že čeká, až se chytnem, a pak nás hned vyhodí. Takové americké exkurze si další pedagogové, Přeučil s Vicenou, nedovolili. Ti pořád jen Tabakov a Stanislavskij a tak podobně. Přeučil, ten tohle říkat nemohl, protože by byl na stranické schůzi DAMU osočen z poklonkování západu, jak se tomu říkalo. Kdežto nomenklaturní exkluzivní dcerka to udělat mohla. Absurdita doby v kostce,“ vzpomíná Stropnický na Rázlovou, jejíž osudy by vydaly na román, po revoluci se dala na podnikání a dokonce skončila v kriminále...

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace