Jak Josef Hlinomaz objevoval ženy už v deseti letech
09.10.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josef Hlinomaz jako dědek Makovec v seriálu Chalupáři
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Nepřehlédnutelný a svérázný samorost, vyhlášený požitkář, který miloval život a všechny jeho radosti a dary. Jen málokdo ale dlouhá léta věděl, jak mimořádný umělec se pod jeho drsnou slupkou skrývá.
Na svérázného komika, kterého si musel zapamatovat každý, jakmile ho viděl poprvé, musím zavzpomínat právě dnes, v den jeho narozenin. Mohutný a hřmotný požitkář s charakteristickým hlubokým chraplákem a specifickým smyslem pro humor, recesi a ironii obohatil jako dědek Makovec legendární Chalupáře o řadu nesmrtelných hlášek, nejspíš si ho ale každý vybaví v sedmé epizodě, nazvané Romeo z autobusu. Pozadu za ním rozhodně nezůstává ani jeho manželka v podání Niny Popelíkové. Ti dva se sice neustále pošťuchují, nic je ale nemůže rozdělit. A nepřehlédnutelná je i jejich dcera, půvabná mladá kadeřnice Vlastička, kterou si v téměř třiceti letech zahrála nezapomenutelná Hana Maciuchová. Jeho postava je také autorem několika hlášek, které zlidověly, například ve druhém dílu Kapr prohlásí o rybaření: „Mladíku, posledního kapra z tohodle rybníka vytáhli husiti!“
Muzikantská rodina
Narodil se jako čtvrté a nejmladší dítě do umělecké rodiny 9. října 1914 v Praze, tedy ještě za Rakousko-Uherska, jeho tři starší sourozence měl otec Václav z prvního manželství. Skvělý houslista, hudební skladatel byl řídící učitel, který učil zpěv na příbramském reálném gymnáziu. „Myslím, že byl svým způsobem kanón. Byl samouk a udělal si státnice z houslí a varhan na Pražské konzervatoři, měli jsme doma množství jeho skladeb, houslových koncertů, komorních skladeb, skládal hudbu k sokolským cvičením, jeho mše se hrála v obou dómech ve Vídni a on byl velice hrdý na příznivé kritiky a fotky, které po provedení skladeb vycházely,“ vzpomíná Václav ve svých pamětech Majoucta aneb jsem malující šašour. A také je osobně nahrál jako audioknihu, kterou vydal v roce 2019 Radioservis, původní nahrávka ale pochází z roku 1969. Václav Hlinomaz byl organizátorem hudebního života na Příbramsku a založil Hudební školu Jednoty hudebních stavů, která byla v roce 1930 přejmenována na Dvořákovu hudební školu a existuje dodnes jako Základní umělecká škola Antonína Dvořáka. Učitelem a hudebním skladatelem byl i o čtvrt století starší Václavův bratr Eman, který řídil Pěvecký sbor západočeských učitelů, který byl autorem hlavně taneční hudby.
Kouzlo jazzu a dívčích sukní
Dětství a mládí Václav prožil na Dobříši a v Příbrami, kam se rodina přestěhovala po vypuknutí první světové války. V deseti letech objevil na příbramské plovárně první gramofon a díky tomu také poprvé uslyšel jazz. „Je to báječná muzika. Jsou to báječné slečny. Jsou to nádherné věci, co ty slečny nosí pod plavkami. Hergot! To musí být něco, takhle si zatancovat! Ale na to jsi zatím moc mladý. Zatím čum a mysli si, co chceš. Ale krucinál, musí to být! A ta muzika, ta taky. Sakra. Hallelujah, hallelujah….“ vrátil se ve svých pamětech do dětství. „Poslouchat a koukat se, to taky není nejhorší, ale moci se nějak dotknout nebo tak se jen otřít, to by bylo! Sakra, sakra… hallelujah!“ Také miloval odmalička biograf, nenechal si ujít jediný film s hvězdami němých grotesek Charlie Chaplinem, Busterem Keatonem alias Frigem, Haroldem Lloydem či Douglasem Fairbanksem, kteří ho fascinovali právě herectvím, založeným na pohybu a výrazné mimice. Nejvíc času ale trávil s příbramskými ochotníky, s nimiž také poprvé vystoupil jako kluk v místní sokolovně v roli trpaslíka. Hrát začínal s kamarádem Janem Drdou, pozdějším úspěšným novinářem a spisovatelem. A prý dokonce sám napsal divadelní hru, která se hrála jako veselohra na Silvestra a sklidila velký úspěch.
Chalupáři:
Vzpurný student
Po otci zdědil hudební, malířské i herecké nadání, a přestože se nikdy nenaučil noty, za klavírem působil suverénně a s přehledem vystřihl i náročný repertoár. A přestože na to nikdy ani trochu nevypadal, v mládí hodně sportoval a byl výborný plavec. Dokonce vyhrál i několik závodů. Jen škola ho nebavila, takže si studium na reálce „prodloužil“ na devět let a odmaturoval až na druhý pokus. Na jeho tehdejším vysvědčení ční třináct čtyřek, dvojky z kreslení a zpěvu a trojka z tělocviku. Pak odešel do Prahy, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole kreslení a zeměpis s tím, že by se měl v budoucnu stát učitelem. Už ve druhém ročníku ale tvrdě narazil s představou, jak by měla jeho práce vypadat, a tvrdohlavým prosazováním svých názorů. Nejvíc mu vadilo každodenní technické kreslení a spory tak vygradovaly, že kvůli velkým neshodám s pedagogy ze školy odešel s komentářem: „Nenechám si kurvit ruku.“ Přihlásil se na Státní konzervatoř a stal se zázrak, přijat byl hned na první pokus. V roce 1940 úspěšně dokončil studium herectví s velmi dobrým prospěchem, barvy a štětec ale nikdy neopustil a později si malíře i několikrát zahrál i ve filmu, dokonce se svými vlastními obrazy.
Putování po „oblasti“
Začínal v oblastních divadlech a zpočátku často vystupoval s Vladimírem Dvořákem. První sezónu prožil na Kladně, další strávil jevišti Východočeského divadla Pardubice, pak přešel do Plzně a v roce 1944 hostoval v pražském Vinohradském divadle. Po uzavření českých divadel nacisty se vrátil do Příbrami a až do osvobození se živil jako malíř. Jeho hereckou doménou se staly postavy zrnitých, rázovitých a svérázných bodrých tatíků, veselých mužů i barbarských záporáků, svůj svérázný projev založil na zajímavě zabarveném hlasu, pohybové a mimické zdatnosti, klaunství, živelném humoru a občas také na improvizaci. Po válce se nejprve vrátil do Kladna, kde ale jeho angažmá přerušila povinná vojenská služba. Stal se členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, v uniformě ale prožil jenom pět měsíců, protože mu už bylo 32 let.
Pokračování v pondělí 12. října
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Radioservis, Národní divadlo, Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, Michal Herzán, Josef Hlinomaz: Majoucta aneb jsem malující šašour, Marie Formáčková: Josef Hlinomaz – Něžný drsňák)

Vložil: Adina Janovská