Před 35 lety jsme zúčtovali s estébáky. I když tedy prezident...
04.10.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Zákon - ilustrační foto
ČASOSBĚR: V historii národa existují momenty, kdy má každý potřebu vyjádřit na některý z aktuálních problémů svůj názor. Obvykle k nim dochází v přelomových okamžicích. Vstupují do kolektivní paměti národa a formují jeho historii. A když se navíc ještě historie dotýká, je v Česku obvykle zaděláno na velmi bouřlivou debatu. Jako před 35 roky.
České dějiny dvacátého století mi jako historikovi vždy přišly jako jedno z jejich nejzajímavějších období. Překotnému vývoji nemohlo od třicetileté války konkurovat nic. Plná příběhů je tato etapa po celé Evropě, ale u nás ještě více. Jednadvacáté století pak běh dějin ještě zrychlilo, ale o tom už budou bádat historici budoucnosti. Nezávidím jim to.
Má vysokoškolská studia historie se zaměřovala na nejnovější dějiny, které se v oboru definují již od 19. století. Když se někteří podivují, proč jsem ke studiu 20. století potřebovala i to předcházející, odpovídám, že musíte znát základy, z kterých vycházíte. A dvacáté století skutečně začalo už v devatenáctém, ve všech těch zásadních proměnách, které světu přinesla průmyslová revoluce.
České země vstoupily do dvacátého století jako pevná součást habsburské monarchie. Tento původem švýcarský rod nám vládl od roku 1526 a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl z trůnu poroučet. První světová válka zcela otočila běh dějin a nám přinesla naplnění odvěkého snu o samostatnosti. Do roku 1919 jsme vstupovali jako republika československá, navíc spravující oblast Podkarpatské Rusi. O dvacet let později jsme se stali protektorátem, Slovensko se trhlo, aby se k nám po skončení druhé světové války vrátilo. Republika byla obnovena, bez Podkarpatské Rusi, zato s vlivem Sovětského svazu.
Následoval převrat roku 1948, který znamenal konec volného hospodářství a nasměroval nás do éry plánování. Pro spravedlnost musíme zmínit, že plánovaná ekonomika začala už po roce 1945, stejně jako znárodňování klíčových podniků.
Vláda pod symboly srpu a kladiva ale nekončila jen u ekonomických změn. Ovládla celou zemi a lidé byli nuceni projevovat režimu poslušnost v nejrůznějších rituálech. Pokud jste byli proti, nebylo to s vámi dobré. A jak režim přituhoval, nestačilo už pouze „nebýt proti“, čím dál více se řešilo, co na podporu vlády aktivně děláte a jak s režimem spolupracujete.
Po bratrské pomoci spřátelených vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 bylo na stranické úrovni přijato Poučení z krizového vývoje. Dokument, který měl do budoucna zabránit opakování událostí „krizového období“. Ve straně proběhla masová čistka, vyloučeny byly statisíce lidí, kteří nebyli ochotni schvalovat okupaci anebo se jinak prohřešili proti nové stranické linii.
Následovalo období „normalizace“ či „konsolidace poměrů“. Pod heslem „klid na práci“ se vedení strany a vlády snažilo hlavně o to, aby se běžní občané o věci veřejné příliš nezajímali. Kdo mohl, ten utíkal o víkendu na chatu mimo město, na vesnici se probíralo v hospodě místní JZD.
Na konci sedmdesátých let stojaté vody trochu rozčeřila Charta 77, ale jinak se pěstovala hlavně konzumní společnost a večery u televize, kde byl vrcholem zábavy každoroční Silvestr, natočený během podzimu končícího roku. Jenže systém postupně začal požírat sám sebe. Osmdesátá léta 20. století znamenala úpadek, symbolizovaný tím, že po čtyřiceti letech centrálního plánování jsme my ženy nemohly sehnat vložky a všichni nemohli sehnat toaletní papír.
Listopad 1989 znamenal v našich dějinách další velkou změnu. Sametová revoluce přinesla zhroucení režimu, hospodářství se měnilo z plánovaného na volné, ale vedle toho stále existovala jedna zásadní otázka: Jak se nové uspořádání, stavějící se na demokracii a šanci pro všechny, má postavit k lidem, kteří sloužili minulému režimu? Bylo jich na různých úrovních dost. Od stranických funkcionářů přes příslušníky bezpečnostních složek až třeba po předsedy JZD.
Nový stát musel zajistit svou bezpečnost a otázka, jak toho budou schopni staří komunističtí vojáci, policisté nebo soudci, byla skutečně zásadní. Nová politická reprezentace si byla vědoma toho, že se bude jednat o velmi bolestivé vypořádání.
Debata se o tom vedla už od listopadu 1989, ale k řešení se dospělo až po dvou letech. Během léta 1991 přišel do Federálního shromáždění zákon, který poprvé zaváděl do legislativy nové slovo: lustrace. Šlo o celý systém, kterým jste museli projít, pokud jste chtěli pracovat pro stát jako státní zaměstnanec, a jeho základem se stalo tzv. lustrační osvědčení.
Okruh lidí, na které se zákonná povinnost vztahovala, byl poměrně široký a největší debaty se rozpoutaly u kategorie „spolupracovník StB“. Šlo o lidi, kteří dodávali informace komunistické tajné službě a byli pro ni tak zajímaví, že si je vedla v kartotéce svých stálých kontaktů.
Sama StB si vytvořila několik kategorií spolupráce a lustrační zákon definoval ty, které byly s další prací pro stát neslučitelné. Kategorie, ve kterých jste se nesměl v nalezených archivních materiálech objevit, byly: rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, informátor a ideový spolupracovník StB. V těchto kategoriích jste nesměl být veden mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989.
Omezení z lustračního zákona se dotýkalo kromě lidí navázaných na tajnou službu také funkcionářů komunistické strany (české i slovenské). Pozitivní lustrace začínala u okresního tajemníka a končila až u pracovníků Ústředního výboru strany. Výjimku tvořili lidé, kteří se do svých funkcí dostali během Pražského jara, tedy od 1. ledna 1968 do 1. května 1969, z nichž většina pak byla ze strany vyhozena pod krytím výměny členských legitimací KSČ.
Pokud jste byli pracovníkem aparátu komunistické strany na úseku politického řízení Sboru národní bezpečnosti, mohli jste na funkci v nových strukturách taktéž zapomenout. Stejně tak členové Lidových milicí, zvláštní gardy podléhající přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ.
Režim ale stál i na jiných lidech. Pokud jste byl běžným občanem, mohl jste mít největší obavu z různých komisí, které vydávaly posudky či povolení rozhodující o vašem budoucím životě. Špatný posudek či neprojití prověrkou vám mohly změnit život úplně od základů, připravit vás o práci nebo znemožnit dětem přijetí na školu.
Velký lustrační zákon se proto vztahoval i na členy akčního výboru Národní fronty či na oficiální prověrkové komise fungující po 25. únoru 1948. Dotýkal se tedy i prověrkových komisí z padesátých let, které byly jedním z nástrojů tehdejších brutálních represí. Často byly zneužívány i k vyřizování osobních křivd a sporů z minulosti.
A pokud šlo o „normalizační“ komise ze začátku sedmdesátých let, negativní lustrační osvědčení vám nebylo vydáno, pokud jste se tohoto procesu účastnil jako člen prověrkové komise.
„Pozitivně lustrováni“ byli také studenti vysokých škol pro příslušníky Státní bezpečnosti, a to jak u nás, tak v Sovětském svazu. Frekventanti těchto studijních programů obvykle museli být vážně „kovaní“.
Rozsah „lustáku“ byl značný, v rámci tehdejšího postkomunistického světa jeden z nejširších. Jeho parlamentní schvalování vyvolalo značné emoce napříč celým politickým spektrem, ale i po celé zemi. Debata o tom, zda tady Franta má být lustrován, či nikoliv, se vedla snad v každé české hospodě.
A ve vládě a parlamentu byla o to zajímavější, že řada členů těchto institucí by se do jeho podmínek vešla, pokud by se chtěli ucházet o práci státního zaměstnance. Předseda federální vlády Marián Čalfa, před listopadem 1989 ministr a člen KSČ, se přímo v den přijetí zákona vyjádřil, že doufá v morální očistu, ale zároveň doufá, že se to nezvrhne v odplatu.
Prezident Havel, který rozhodně nepatřil mezi oblíbence minulého režimu, byl ohledně lustračního procesu velmi zdrženlivý, zejména v nejproblematičtější kategorii spolupracovníků KSČ. Poukazoval zejména na to, že jeho základem jsou vnitřní kartotéky tajné služby. „To jsou jen a jen interní materiály státní bezpečnosti, které demokratický stát bere jako rozhodující kritérium k posuzování lidí,“ vyjádřil se tak necelé dva týdny po přijetí normy. K lustračnímu zákonu se vyjadřoval i později, v červnu 2001 zastával názor, že se nejedná o ideální nástroj vyrovnávání se s minulostí.
Původně měl zákon platit jen pět let, počítalo se s tím, že se struktury státu za jednu pětiletku ustálí a toto období bude stačit na vyrovnání se starým způsobem fungování. Nakonec politici rozhodli jinak, platnost byla prodlužována a pak došlo na neomezenou časovou platnost.
Vyrovnávání s minulostí není nikdy lehkou záležitostí. Velký lustrační zákon platí 35 let a teoreticky ještě dnes se do funkcí mohou dostat lidé, kterým by nebylo vydáno negativní lustrační osvědčení.
Debata o lustracích se však smrskla především na polemiky o spolupracovnících StB, v posledních letech zejména kvůli jednomu z nejvyšších představitelů naší země. Ale působení zákona je mnohem širší. Po 35 letech zřejmě už přichází čas na otázku, kdy bude shledán bezpředmětným a následně zrušen. Ale všichni tak nějak tuší, že i tato debata by byla velmi bouřlivá a chtěl by se k ní vyjádřit kdekdo.
Zdroje: Wikipedia, Česká televize (ZDE a ZDE), Český rozhlas (ZDE a ZDE), idnes.cz (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo