Karel Čapek a zednářské spiknutí?
komentář
04.10.2026
Foto: Se svolením Památníku Karla Čapka
Popisek: Spisovatel, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf Karel Čapek
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky. A také to dává větší smysl naší existenci... Marek Dobeš pokračuje ve své komentářové sérii TEORIE X.
Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Jak souvisí obří betonová sova v USA, Jan Nepomucký a spisovatel Karel Čapek?
Někteří vnímají vlivné spolky skrze bizarní fabulace, jiní vzhlížejí k reálným americkým politickým či podnikatelským legendám, kterým prokazatelně dopomohly k úspěchu. Jedním ze symbolů takového exkluzivního propojování je kalifornský Bohemian Club, soukromý pánský klub založený v roce 1872 novináři a umělci, který vlastní rozlehlý kemp Bohemian Grove o rozloze 2700 akrů v kalifornském Monte Riu. Každoročně v červenci sem na dvoutýdenní letní setkání přijíždějí pozvaní členové a hosté z řad špičkových politiků, byznysmenů, umělců a mediálních magnátů.
Celému areálu vévodí bizarní, třicet stop vysoká betonová sova (Owl Shrine) navržená sochařem Haigem Patigianem, která od pozdních 20. let stojí u umělého jezera a slouží jako kulisa pro úvodní teatrální ceremoniál zvaný Cremation of Care (Spalování starostí). Patronem klubu je symbolicky Jan Nepomucký, jehož velká dřevěná socha s prstem na ústech střeží mlčenlivost.
Samotné heslo klubu pak zní „Weaving Spiders Come Not Here“ (Snovající pavouci sem nechodí). Tento citát ze Shakespeara nese jasný vzkaz. Pavouci snovající sítě představují lidi spřádající byznysové a politické plány, a heslo tak formálně vyjadřuje očekávání, že vnější intriky a networking mají zůstat stranou. Je v tom ovšem hluboká ironie, protože právě pod touto zástěrkou se zde v reálu formují ty nejzásadnější politické a ekonomické vazby světa.
Historické milníky v kalifornských lesích
Historie Bohemian Grove ukazuje, že neformální setkání v přírodě dokážou psát světové dějiny. Právě zde proběhlo v září 1942 klíčové tajné setkání k počátečnímu plánování Manhattan Projectu za účasti Ernesta Lawrence, J. Roberta Oppenheimera a představitelů armády a průmyslu, které odstartovalo vývoj atomové bomby. O několik let později, v červenci 1950, hostil bývalý prezident Herbert Hoover v kempu Cave Man Camp setkání, kde se poprvé osobně setkali Dwight Eisenhower a Richard Nixon.
Z těchto neformálních táborových ohňů a rozhovorů vzešly kariéry budoucích amerických prezidentů. Klub si po desetiletí chrání své soukromí, a to i přes řadu slavných neoprávněných vniknutí novinářů, jako byli Rick Clogher, Philip Weiss či Alex Jones, který rituál u betonové sochy zdokumentoval. Do klubu mají přístup pouze muži. S výjimkou několika historických čestných členek, jako byla básnířka Ina Coolbrith.
České zednářské lóže, Rotary kluby a role Karla Čapka
Zatímco v kalifornských lesích se uctívá sova a probíhají divadelní hry, československá elita první republiky budovala svůj vliv v pražských kavárnách, klubovnách a zednářských lóžích. Do tohoto světa patřil jak stavitel, podnikatel a otec budoucího prezidenta Václav M. Havel, tak spisovatel Karel Čapek.
Jak Havel podrobně popisuje ve svých pamětech Mé vzpomínky, byl to právě Karel Čapek společně se Zdeňkem Gintlem, kdo jej přivedl do lóže Dvacátý osmý říjen na jaře 1923. Zajímavé je, že sám Karel Čapek v samotné lóži posléze setrval jen krátce, jak Havel zaznamenal: „Karla Čapka jsem však po vstupu do lóže nenašel. Prý zednářský ‚kryt‘, což znamená, že vystoupil ze řádu se závazkem mlčenlivosti. Jaké měl k tomu důvody, jsem se nikdy nedověděl.“
Václav M. Havel ve svých pamětech ukazuje, že zednářské lóže nebyly semeništěm temných spiknutí, nýbrž místem kultivovaného růstu, vzdělávání a nadstranické diskuze: „Naše lóže se scházela pravidelně k velmi zajímavým, na vysoké úrovni vedeným debatám o aktuálních nadstranických otázkách, hospodářských problémech, vědeckých objevech a poznatcích apod.“
Podobnou filozofii sdílely i rotariánské kluby, jejichž cílem bylo propojovat špičky z různých oborů podle přísného klíče jediné klasifikace na obor, aby se zamezilo střetům zájmů a podpořila se odborná výměna: „Jejich účelem bylo a je sdružovat v jednotlivých klubech vždy místní představitele z různých oborů činnosti tak, aby vzájemně, při společném obědě nebo večeři – proto, aby neztráceli mnoho času – mohli si vyměňovat názory a novinky ze svého oboru.“
Právě tyto sítě umožnily Havlovi realizovat velké projekty, jako byla výstavba celé zahradní čtvrti Barrandov, k níž mu finančně a logisticky pomohlo konsorcium zformované v rámci rotariánského klubu. Vliv a sílu těchto vazeb dokazuje i hloubka přátelství, která v nich vznikala, například s profesorem Františkem Kadeřávkem, rektorem ČVUT a zednářem nejvyššího stupně, o němž Havel píše: „Ve své lóži jsem navázal vzácné přátelství s jedním ze zakladatelů čsl. zednářství, zednářem nejvyššího stupně a mým profesorem deskriptivy na reálce i technice prof. Františkem Kadeřávkem... Byl to vzorný zednář celým svým životem.“
Havel ve svých vzpomínkách detailně přibližuje i další rozměr těchto setkání, kde se mísil svět byznysu, kultury a techniky. O svém působení v Rotary klubu a o tom, jak důležité bylo osobní poznání vlivných osobností, poznamenává: „U mne to byla zvláštní okolnost, a to ta, že jsem jako předseda ústřední studentské organizace po převratu poznal osobně řadu významných mužů našeho národa, a oni tak věděli, že existuje jakýsi mladý inženýr Václav Havel, syn známého podnikatele staveb, který by mohl v klubu reprezentovat mladou generaci.“
Tyto kontakty pak vytvářely podhoubí pro důvěru, bez níž by velkorysé stavební a společenské podnikání v meziválečném Československu nemohlo vůbec fungovat. Osobní setkání a pravidelný kontakt odbourávaly formální bariéry a nahrazovaly zkostnatělou státní správu živou a flexibilní sítí vzájemné podpory.
Přestože Čapek formální zednářské struktury opustil, dokonale pochopil sílu neformálního setkávání a vytvořil legendární okruh Pátečníků, kde se pravidelně potkávali intelektuálové, politici a umělci. A opět jen muži. Dokonce ani Čapkova životní partnerka Olga Scheinpflugová neměla aktivní přístup do samotných debat Pátečníků. Tato setkání u Karla Čapka byla striktně pánskou společností.
Proč osamělí vlci nic nezmění
Paralela mezi kalifornským Bohemian Grove, zednářskými lóžemi první republiky, Čapkovými Pátečníky a rotariánskými setkáními přináší zásadní ponaučení pro každou dobu. Formální politika, zákony a státní úřady samy o sobě nikdy nestačí. Jsou příliš svázané byrokracií, volebními cykly a nutností udržovat přijatelnou veřejnou fasádu.
Občané jsou vůči této uhlazené póze sice instinktivně podezřívaví, paradoxně by si ale naprosto otevřená jednání vykládali ještě hůře. Kdyby se totiž veškerý syrový pragmatismus, handlování o vliv a tvrdé kompromisy odehrávaly zcela transparentně před otevřenými dveřmi, vyvolalo by to ve společnosti spíše nepochopení a pobouření. Skutečná dynamika společnosti, byznysu i moci se proto raději přesouvá do neoficiálních kanálů, do uzavřených kruhů a k budování mezilidských vztahů.
Kdo spoléhá výhradně na oficiální struktury a uzavírá se jako osamělý jedinec ve své ulitě, stává se bezmocným pozorovatelem. Osamělci, ať už jsou jakkoliv geniální nebo vzdělaní, dějiny nemění, protože nemají za sebou oporu komunity. Pointa je proto naprosto jasná a nekompromisní:
Pravidelně se scházejte, budujte horizontální vazby a investujte čas do vztahů. Nemusíte hned zakládat tajné lóže ani stavět betonové sovy v hlubokých lesích. Stačí pevná parta na sportovišti, pravidelné debatní kroužky s přáteli, rodinné kruhy nebo aktivní zapojení do místních spolků. Kdo tvoří sítě, drží v rukou kormidlo budoucího vývoje; kdo zůstává sám, zůstává na okraji a svět se kolem něj vyvine bez jeho účasti.
Vymyšlený svatý Jan Nepomucký
V tomto kontextu se i úvodní symbolika Jana Nepomuckého, patrona mlčenlivosti z kalifornského Bohemian Grove, ukazuje v mnohem pragmatičtějším světle. Skrývá se v tom vlastně dokonalá ironie, protože samotná legenda o Nepomuckého posvátném mlčení je účelová historická lež. Tento mýtus byl církví uměle zkonstruován až s odstupem času jako ideologická protipostava k reformátoru Janu Husovi, přičemž reálný Jan z Pomuku byl v podstatě jen ambiciózní církevní úředník a notář, který zkrátka doplatil na tehdejší mocenské spory.
Tato paralela k Bohemian Grove je naprosto přesná. Ať už se vlivné skupiny zaštiťují tajuplnými a vymyšlenými legendami o svatých s prstem na ústech, nebo si budují vznešené mýty o absolutním oddělení byznysu od klubového přátelství, účel zůstává stejný. Hluboké lesy, tajuplné rituály i honosné sochy slouží v konečném důsledku jako dokonalá psychologická fasáda. Jsou to jen sofistikované kulisy a krycí záminky pro to, co lidi u moci přirozeně zajímá nejvíc, efektivní domlouvání obchodních plánů, diskrétní rozdělování vlivu a uzavírání strategických dohod mimo dohled veřejnosti a médií.
Mýtus o posvátném mlčení tak není žádnou spirituální obranou před vnějším světem, ale pouze spolehlivě promazaným strojem na udržení exkluzivity, kde se pod rouškou starobylé tradice a ušlechtilých hesel v tichosti domlouvají aliance.
Zdroje: Wikipedia (ZDE a ZDE), Václav Maria Havel: Mé vzpomínky
Vložil: Marek Dobeš