Moje smutná West Side Story. Sobota Jaromíra Janáka
03.10.2026
Foto: Se svolením Hudebního divadla Karlín
Popisek: Hudební divadlo Karlín
Divadlo, stejně jako fotbal, nemá logiku. Ale to, co v něm logické je, bývá bolestné.
Tvrdí to odborníci a asi mají pravdu, neodvážím se s nimi diskutovat, i když si myslím, že divadlo znám docela obstojně. O fotbalu bych to netvrdil, přestože vím, že spočívá v tom, že se několik zdatných jedinců pokouší dostat fotbalový míč do soupeřovy branky. (Což je samozřejmě snadná věc, jen vám v tom nesmí nikdo bránit.)
Divadlo, to je něco podobného. Ne/úspěch je tak půl na půl, i když v obou případech (tj. ve fotbale i divadle) existují případy borců, kdy je předem zaručeně nulový. Kritikové navíc rádi sjedou to, co v představení vůbec nebylo nebo bylo docela solidní, a vtipálci z divadla, kteří na něm nebyli, se zas rádoby vtipně ptají: „Byl jsi dobrej, nebo jako vždycky?“ Jiní, kteří nechtějí ublížit, naopak nemohou subretu/barda poslat tam, kam by ho po zhlédnutí inscenace poslat chtěli. O obou oborech se dá říct, že jdou do P, ale u dnešního fotbalu, na rozdíl od dnešního divadla, by to bylo tvrzení nespravedlivé.
Úspěch či neúspěch celého představení se dopředu odhadnout nedá, ovšem v obou směrech je několik titulů, zvaných tutovky. Například Hudební divadlo v Karlíně kdysi zachránily West Side Story a Hello, Dolly! a málem zahubila opereta Moskva, Čeremušky. A jak jsme se tak během tvorby jmenovaných děl snažili divadlo zachránit, potkal jsem Marcelu. To bylo tak:
Po svém nástupu do výše zmíněného divadla jsem měl plno odborných problémů. Nevěděl jsem, co je štronzo, šminkkasna, tělka, himlblau, tupé a pemzky, o klaku jsem si myslel, že to je něco, co klape, a revuálka že je nějaká legrace. Co je špacírka jsem věděl, jen jsem jí neuměl elegantně otáčet prsty, aby se v ruce točila jako větrník a nespadla na prkna, co znamenají svět. Poznal jsem, že pes v divadle není bestie, která štěká, ale je to malá role „paní, nesu vám psaní“. Už vůbec jsem pak netušil, že mi takové role budou souzeny na věky.
Jednou z mých velkých divadelních učitelek byla Marcela. Marcela Pražáková. Jedna z nejkrásnějších hereček karlínského divadla. Narodili jsme se oba 21. srpna, ona těsně před válkou a já na jejím konci, měla veselou, milou a vtipnou povahu. A hlavně byla zkušená a já byl kandrdas. Dohromady nás dal Fricek Füsseger, choreograf mistr nad mistry, který věděl, že v divadle je třeba kontrast, a ten mezi Marcelou a mnou byl opravdu veliký.
Při nástupu do Karlína jsem vážil jen o trochu víc, než tehdejší malý pytel cementu, a moje partnerka Marcela Pražáková asi jako půl třetího. Marcela přitom nebyla tlustá, byla jakoby vysoustružená, jenom ale z velkého kusu materiálu. V bílých šatech vypadala jako nádherně rozkvetlý leknín a já ve fraku spíš jako stonek toho leknínu. Oba jsme tančili dobře, jenom při valčíku byl problém, že jsem nemohl Marcelu obejmout kolem pasu, protože moje ruka byla příliš krátká na její tělo. Když se valčík rozproudil a Marcela řekla „bacha, užijem si“, přimáčkla si mě k tělu a v té chvíli vypadala, že tančí sama, jen na kostýmu vepředu má trochu výraznější zip.
V závěru Hello Dolly! jsme museli přeběhnout po úzké lávce, připevněné na zídce mezi orchestrem a hledištěm, a já musel Marcelu, která mívala závratě, za sebou táhnout. Vypadali jsme prý, jako když ratlík venčí bernardýna. Ono taky: Zkuste si v široké sukni jít po patnácticentimetrové fošně, na kterou si nevidíte. Marcele strach svazoval nohy, a tak jsme po tomto výstupu viděli publikum, až jak se už v šatně obléká do kabátů.
Druhou Marcelinou slabostí byli hoši s osmahlou pletí. Pár let předtím, než jsem přišel do divadla, hostovala v Karlíně černošská opera z Ameriky. Hráli Gershwinovu operu Porgy a Bess. Představitel Porgyho, nádherný jižanský basbaryton, s Marcelou párkrát pohovořil a výsledkem byla snědá holčička Valinka, typické divadelní dítě, které si s námi i zahrálo, tuším že opět v americkém muzikálu, tentokrát o amerických Irech, které V+W předělali na texaské Čechy. V Divotvorném hrnci.
Jak jsem zmínil, býval jsem přeborník ve valčíku, taky v čardáši, ale menuet jsem neuměl. Když mi choreograf Fricek oznámil: „Janáku, mám nemocné kluky z baletu, musíš mi zaskočit v menuetu, dám ti za partnerku Mlkošku, když nebude úplně namol, tak to spolu zvládnete.“
„To mu nemůžeš udělat, Fricku,“ zastala se mě Marcela a navrhla, že to se mnou odtančí. Bratislavský Němec Fricek obrátil oči v sloup, zašeptal: „Na ja“ a balet potom postavil tak, abychom my s Marcelou byli uprostřed a kluci z baletu kroužili okolo nás. Ještě dlouho potom jsem měl schovaný deník KDU-ČSL Lidová demokracie, kde kritik napsal, že ho zaujala poněkud nesourodá dvojice sólistů baletu, která dala tanečnímu výstupu nevídaný rozměr. Škoda, že neudělal i fotku... Za odměnu nás potom ředitel divadla Ludvík Žáček, zakladatel československého dabingu, odvezl taxíkem ke mně domů a divil se, jako to, že s Marcelou nebydlíme. Mě to taky občas napadlo.
Jenže když jsme po čase hostovali v Hamburku s Hraběnkou Maricou, seznámila se tam Marcela s jevištním mistrem a po čase se tam i s Valinkou odstěhovala. Navždy. Já jsem přišel o skvělou partnerku, divadlo o pěkné baletní číslo a jednu milou hrající holčičku. Tak skončila Marcelina a moje West Side Story. Takový ale už je život – i divadlo.
Vložil: Jaromír Janák