Otto Lackovič: Komunisté měli peněz jako smetí
30.09.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Otto Lackovič jako slovenský strýc hospodyně Anděly v seriálu Četnické humoresky
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Jeho život poznamenal režisér Dušan Klein, který ho „zaškatulkoval“ jako Roma. Tenkrát spíš jako „cikána“ a toto označení, používané po staletí, ještě nikoho nepohoršovalo.
Pokračování z pátku 25. září
Fera z legendárních Chalupářů si zahrál s obrovskou chutí a po něm i celou řadu dalších postav. Nejen jiskrné oči, vlnité tmavé vlasy a mimořádný temperament činily slovenskou hereckou legendu Otto Lackoviče nezaměnitelným. Po turbulentních dnech během Slovenského národního povstání a střele, která ho málem připravila o život, se sice čerstvě osmnáctiletý učedník strojního zámečnictví sice do Nitry vrátil, místo do fabriky ale zamířil rovnou na divadelní prkna. Začínal v tamním Slovenském lidovém divadle v baletu i opeře, kde občas dostal i příležitost zaskočit i v sólových partech. Pak přes operetního mladokomika přešel časem natrvalo k činohře. Během deseti let prošel postupně divadly v Michalovcích, Prešově a Žilině. A pak dostal nabídku, která se neodmítá.
Negramotný táta režiséra Kleina
V roce 1950 byl oceněn na Divadelní žatvě v Praze za roli pacholka Joži Papcúna z komedie Jána Skalky Kozie mlieko a vzápětí si stejnou roli zopakoval ve stejnojmenné filmové verzi. Prostoduchou agitku, která měla přispět ke kolektivizaci venkova, natočil jako svůj jediný režisérský filmový počin slovenský herec a scenárista Ondrej Jarjiabek s na pomoc mu dokonce vyrazil z Prahy jako umělecký poradce Bořivoj Zeman. Vzápětí ho Jiří Krejčík postavil poprvé před českou kameru v budovatelském dramatu Nad námi svítá, a pak hned přišla nabídka postavy Gejzy Fabiána, jedné z hlavních rolí v psychologickém dramatu režiséra Jiřího Weisse Můj přítel Fabián. A jeho filmového syna Fabiánka hrál teprve čtrnácti letý budoucí významný režisér Dušan Klein, pro kterého to znamenalo první setkání s filmařinou. „Při natáčení mi říkal, že půjde studovat filmovou režii a pak mě bude obsazovat do svých filmů,“ zavzpomínal Lackovič pro Blesk.
Werichův objev
Byl nepřehlédnutelný, takže si vzápětí zahrál studenta Karla Zacha v legendárním melodramatu Václava Kršky Stříbrný vítr. A pak už dostával jednu nabídku za druhou a přehlédnout ho nemohl ani Jan Werich, který si ho osobně vybral do souboru pražského Divadla satiry. K definitivnímu rozhodnutí Ottu popostrčilo i propuštění z prešovského divadla z politických důvodů a přispěly k tomu i stále častější nabídky na spolupráci od českých filmařů. Werich se v někdejším působišti Osvobozeného divadla pokusil navázat na slavnou předválečnou éru, po emigraci Jiřího Voskovce se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. A ve 22. divadelní hře legendární trojice Voskovec – Werich – Ježek Balada z hadrů si Otto Lackovič zahrál nejen na jevišti, ale v roce 1960 i ve stejnojmenném filmu.
Vzpomínky na natáčení husitské trilogie Otakara Vávry:
Domů letadlem
V roce 1955 dostal roli syna pekaře Johy Ondřeje v druhé části velkolepé historické trilogie režiséra Otakara Vávry Jan Žižka, a když o rok později natáčel třetí díl Proti všem, bratr mu poslal telegram, že je jeho matka vážně nemocná a leží v nemocnici v Nitře. Byl bezradný, a tak pomocná režisérka Věra Ženíšková telegram odnesla produkčnímu Františku Miličovi, který mu objednal aerotaxi a dal dva dny volna. Po návratu mu Lackovič řekl, že se zříká honoráře za Jana Žižku a Proti všem natočí zadarmo, a Milič mu odpověděl: „Otíku, prosím tě, komunisti mají peněz jako smetí." Často bývají připomínány jeho skvělé postavy svérázných Romů, ať už to byl právě svérázný Fabián nebo jedinečný Fero v Chalupářích. Postupně se objevoval ve stále významnějších rolích, během kariéry jich vytvořil ve filmech či televizi více než stovku a k nim je třeba ještě přičíst třicet pět seriálů.
Mistr dabingu
V Divadle satiry, které bylo později přejmenováno na Divadlo ABC a stalo se součástí Městských divadel pražských, dosáhl skutečného hereckého vrcholu. V jeho souboru zůstal až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1991, i pak se ale na jeviště rád vracel. Hostoval například v Divadle Skelet nebo Divadle Na Jezerce, v němž si naposledy zahrál ještě v osmdesáti letech. „Dokud herec chodí, slyší a vidí, může hrát do devadesátky. A já hraji od svých osmnácti, takže nějakou praxi už mám,“ prohlásil ve vzpomínkách pro Filmexport. Často spolupracoval i s dabingem a jeho charakteristický chraplák je nezapomenutelný, k jeho majstrštykům patřil mimo jiné padouch Rollins v dobrodružné indiánce Vinnetou. Za perfektní výkony také dostal v roce 2015 Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Vražedná vášeň
Před filmovou kamerou sice stanul naposledy už v roce 1996 jako Josef Loubal v psychologickém dramatu režiséra Hynka Bočana Bumerang, poté ale dál a často spolupracoval s televizí. Po odchodu do důchodu trávil hodně času na své chalupě v Českém ráji, už v roce 1982 ale na něj velmi těžce dolehla smrt matky Štefánie. A ještě hůř bylo, poté co tragicky zahynula jeho dcera. Navíc byl celý život velmi silný kuřák a tato vášeň se mu také stala nakonec osudnou. Koncem devadesátých letech onemocněl rakovinou plic, které ale dlouho vzdoroval. Naposledy stanul před kamerou v roce 2003 jako mariášový dědek v seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Dál se pravidelně vracel na rodné Slovensko a ještě o Vánocích roku 2007 popřál svým blízkým hodně zdraví v Hlohovci. Jemu už ale dopřáno nebylo. Zemřel 4. února 2008 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, Česká televize, Český rozhlas, ČSFD, Filmový přehled, Blesk, kinobox.cz, týdeník Květy, topky.sk, shazam.com)
Vložil: Adina Janovská