Dlouhý pád Jana Masaryka aneb Co řekne exhumace. TEORIE X

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Jan Masaryk

Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky. A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Mohl by psychicky nemocný alkoholik sžíraný výčitkami svědomí zemřít vlastní vinou, když zapojení tajných služeb je v dnešní době tak lákavým příběhem?

Nález těla ministra zahraničí Jana Masaryka na nádvoří Černínského paláce ráno 10. března 1948 vyvolal řadu otázek, které se ani po mnoha desetiletích nepodařilo jednoznačně uzavřít. Událost se odehrála necelé dva týdny po únorovém převzetí moci komunistickou stranou, v níž Masaryk zůstal členem rekonstruovaného kabinetu Klementa Gottwalda. Tehdejší vyšetřování vedené bezpečnostními orgány dospělo k rychlému závěru, že šlo o sebevraždu způsobenou psychickým vyčerpáním a depresemi. Tento výklad však část veřejnosti, jeho blízkých spolupracovníků i zahraničních pozorovatelů zpochybňovala, což vytvořilo prostor pro vznik několika odlišných teorií a hypotéz o příčinách politikova úmrtí.

Hypotéza o zásahu sovětských bezpečnostních složek

Nejfrekventovanější alternativní verzí se stala teorie o přímém zapojení sovětských tajných služeb. Podle této hypotézy představoval Masaryk pro sovětské vedení potenciální riziko. Přestože svou přítomností ve vládě zajistil novému režimu mezinárodní kontinuitu, panovaly obavy z jeho možného odchodu do emigrace a zapojení do zahraničního odboje. Zastánci této konstrukce poukazovali na jeho nesouhlas s odmítnutím Marshallova plánu v roce 1947 i na přítomnost sovětských poradců v Praze. Podle tohoto scénáře mělo sovětské komando vniknout do služebního bytu, ministra po fyzické potyčce přemoci a vyhodit z okna koupelny. Zásadním limitem této teorie však zůstává absence přímých důkazů v dosud zpřístupněných archivech, a celá konstrukce se tak opírá především o nepřímé indicie.

Teorie o podílu domácího bezpečnostního aparátu

Další okruh úvah spojuje Masarykovu smrt s aktivitami československé Státní bezpečnosti a radikálního křídla vládnoucí strany. V této souvislosti bývá zmiňována role funkcionářů ministerstva vnitra, mimo jiné Bedřicha Pokorného, který se podílel na prvotním ohledání místa činu. Podle této hypotézy mohlo jít o noční nátlakovou akci, jejímž cílem bylo donutit ministra k rezignaci, k podpisu určitých prohlášení nebo k vydání důležitých materiálů. Pokud se Masaryk postavil na odpor, mohla situace eskalovat v násilný incident, který skončil jeho pádem do nádvoří. Existuje i varianta, že nešlo o plánovaný čin schválený širším vedením, ale o akci úzké skupiny, která se vymkla kontrole. 

Spekulace o roli západních služeb

Méně časté, avšak v dobových debatách přítomné teorie hledaly motivaci na protikomunistické straně. Podle těchto názorů mohl být Masarykův postoj během února 1948 vnímán některými odpůrci režimu jako selhání vůči demokratickým tradicím státu. Teorie pracovala s motivem pomsty nebo se snahou vytvořit ze smrti známého politika mezinárodní incident, který by vedl k výraznější reakci západních velmocí. Jiná, mírnější podoba této konstrukce hovořila o zpackané operaci na ministrovu záchranu a jeho tajnou přepravu do zahraničí, během níž mělo dojít k nečekaným komplikacím a nehodě. 

Konstrukce o nehodě při pokusu o útěk

Jako kompromisní řešení mezi verzí vraždy a sebevraždy bývá uváděna možnost nešťastné náhody při pokusu o únik. Tato hypotéza předpokládá, že se Masaryk v bytě ocitl pod bezprostředním tlakem cizích osob, ať již z řad domácích či cizích bezpečnostních složek. Ministr se mohl zamknout v koupelně a ve snaze uniknout nebo přivolat pomoc se pokusil přelézt po venkovní římse k vedlejšímu oknu. V nočním chladu a rozrušení však mohl ztratit rovnováhu a zřítit se. Tato varianta nabízí vysvětlení pro to, proč tělo dopadlo nohama napřed, a zároveň objasňuje absenci dopisu na rozloučenou, který by byl u plánovaného dobrovolného odchodu pravděpodobný. Dokonce ani případ pádu exministra JUDr. Prokopa Drtiny z okna jeho vily na pražské Hanspaulce na konci února 1948 není zcela jasný a vykazuje, alespoň dle podle rozboru historika JUDr. Milana Hulíka, Ph.D., nápadné paralely se smrtí Jana Masaryka, přičemž oba incidenty by mohly být vnímány jako součást série komunistických defenestrací bezprostředně po únorovém puči. Ačkoli Drtina ve svých pamětech uváděl pokus o demonstrativní sebevraždu poté, co mu selhala zbraň, Hulíkův text na platformě Neviditelný pes poukazuje na závažné nesrovnalosti: těžce zraněný ministr se zlomenou lebkou, stehenní kostí a lopatkou byl nalezen až za vysokým plotem a zídkou v sousední Vilímovské ulici, což lékařské posudky označují po pádu za fyzicky nemožné. Článek proto nabízí alternativní vysvětlení, která přímo nazývá „masarykovskou variantou“ – panický pokus o útěk z okna před zatýkacím komandem StB, které dům obkličovalo, potyčku při zatýkání s následným vystrčením, nebo dokonce snahu agentů bezvládné tělo přes plot přehodit, aby dokončili likvidaci maskovanou jako pád. Stejně jako v Černínském paláci u Jana Masaryka, i na Hanspaulce tak oficiální verdikt o dobrovolném skoku naráží na podezření z násilného zásahu bezpečnostních složek, stopy po fyzickém zápasu a dodatečné manipulace s okolnostmi na místě činu. 

Přetrvávající pochybnosti

Vyšetřování okolností Masarykova úmrtí bylo v minulosti několikrát obnoveno, především v letech 1968–1969 a opakovaně po roce 1989. Forenzní a biomechanické posudky vypracované v novodobé éře dospěly k názoru, že trajektorie a dynamika pádu odpovídají spíše působení vnější síly, což vedlo k formálnímu posouzení případu jako vraždy neznámým pachatelem. Tím spíše, že původní vyšetřování z března 1948 trpělo hrubými nedostatky, manipulací se stopami a rychlým uzavřením spisu. Vzhledem k postupnému úmrtí pamětníků a nekompletnosti archivních pramenů zůstávají konkrétní okolnosti Masarykovy smrti i míra věrohodnosti jednotlivých hypotéz předmětem odborných i laických diskusí.

Originální a střízlivou hypotézu přinesl koncem loňského roku novinář a badatel Jaroslav Mareš ve své knize Zbytečná záhada – smrt Jana Masaryka, kde odmítl jak tezi o sebevraždě, tak verzi o politické vraždě a po systematickém prověření faktů dospěl k závěru, že šlo s devadesátiprocentní pravděpodobností o nešťastnou náhodu. Mareš upozorňuje, že Masaryk si na další den připravoval projev, v bytě zanechal běžný pracovní nepořádek a jako pověstný elegán by stěží volil dobrovolný odchod ze života v pyžamu. Zlomem pro jeho vysvětlení jsou opomíjená svědectví o ministrově chronické nespavosti, těžkých zažívacích potížích a jeho zvyku usínat na chladném vzduchu. V koupelně se kromě léků našlo velké množství projímadel a dva polštáře, z nichž si Masaryk podle badatele vytvořil podložku na parapetu otevřeného okna, aby se v chladné noci zchladil. Když projímadlo prudce zaúčinkovalo, což dokládá nález stolice na parapetu i v pyžamu, ministr v nevolnosti ztratil rovnováhu a kvůli omezené hybnosti ramene po dřívějším úrazu se nedokázal zachytit. Skutečnost, že Masaryk dopadl na nohy a podle přítomnosti krve v plicích po dopadu ještě dýchal, podle Mareše zcela vylučuje možnost, že by z okna přes šedesáticentimetrový výstupek někdo vyhodil bezvládné či omámené tělo. Celá desetiletí trvající záhada tak podle něj nevznikla ze spiknutí, ale ze snahy přisoudit banální tragické nehodě hlubší politický smysl.

Exhumace v Lánech a nová zjištění vyšetřování

Zásadní posun v celém případu přineslo rozhodnutí policie a Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z počátku září 2026, kdy vyšetřovatelé přistoupili k otevření hrobky na lánském hřbitově a historické exhumaci Masarykových ostatků. Kriminalisté se za pomoci nejmodernějších forenzních a soudně lékařských metod zaměřili na detailní analýzu kosterních pozůstatků, mechanismus poranění po dopadu i případné stopy jiného násilí, přičemž odebrané vzorky mají prostřednictvím toxikologického rozboru prověřit i teorii o možném předchozím otrávení, například kyanidem, o kterém se zmiňovaly některé poznatky britských služeb. Nový impulz vyšetřování dodaly také nedávno odtajněné dokumenty ze západních archivů – především dosud neznámá výpověď Masarykova komorníka Bohumila Příhody z amerických složek, podle níž měl ministr v předvečer smrti prudkou hádku se třemi neznámými muži a odmítal jim podepsat zásadní dokument, či nahrávka policisty Vilibalda Hoffmana naznačující manipulaci s tělem na nádvoří Černínského paláce. Tyto nově shromážděné indicie a vědecké expertizy mají po téměř osmi dekádách konečně vyvrátit neudržitelné mýty a dát definitivní odpověď na to, zda byl pád z okna výsledkem promyšlené vraždy cizím komandem, zoufalého činu či tragické nehody.

Komu dnes ku prospěchu

Podle novináře Štěpána Hobzy z Lidových novin se opakované otevírání vyšetřování a nynější exhumace ostatků začínají měnit ve frašku, která nápadně připomíná slavnou Čapkovu povídku Pád rodu Votických. V té se nadšený archivář s detektivem Mejzlíkem po ohromném úsilí dobere k vyřešení historické vraždy z 15. století, aby byl celý ten velký objev nakonec redukován jen na samotným Čapkem glosovanou „krásnou a tučnou poznámku pod čarou“. Podle Hobzy by jakýkoliv dnešní kriminalistický verdikt po osmdesáti letech nedosáhl ničeho jiného než přesně takového knižního detailu pod čarou, který na podstatě věci nic nezmění.

Motivace pro hledání násilného konce může souviset i s dnešní mezinárodní atmosférou; v době hybridních konfliktů s Ruskem by se totiž teze, že nám Masaryka zavraždila Moskva, PR hodila. Hobza však správně upozorňuje, že takový zjednodušující výklad pouze zakrývá nepříjemnou historickou skutečnost, kdy Masaryk po druhé světové válce – částečně pod vlivem obav z poválečného Německa – zcela ustoupil tlaku komunistů a Sovětského svazu.

Dodejme jen, že v rozhodujících únorových dnech ministr nedokázal projevit dostatečnou pevnost a nepomohl prezidentu Edvardu Benešovi účinně čelit tlaku Moskvy a Gottwalda, ačkoliv jej otec Tomáš Garrigue Masaryk zavázal, aby stál Benešovi věrně po boku. Když navíc dobře už z Anglie věděl, že Beneš po sérii cévních mozkových příhod z londýnského exilu již nebyl v plné síle a představoval spíše stín dřívějšího státníka.

Jak čteme na straně 166. v knize Petr Kettner, Ivan Milan Jedlička: Proč zemřel Jan Masaryk?, kde oba spisovatelé citují bývalého zástupce generálního tajemníka sociální demokracie a jednoho z blízkých Masarykových přátel, Josefa Novotného. „Předně se mnou Jan Masaryk před svou smrtí hovořil o tom, že je rozhodnut všechno skončit, a nenechal si to rozmluvit. Stále jsem však nevěřil, že tyto jeho řeči jsou tak akutní. Příčinu, proč Jan Masaryk nechtěl a nemohl dál, vidím v tom, co se odehrálo dopoledne v Sezimově Ústí. Tam se totiž Jan Masaryk sešel naposled s dr. Edvardem Benešem. Je známo, že T. G. Masaryk zavázal před svou smrtí Jana, aby Beneše nikdy neopouštěl. Jan mu to slíbil a chtěl to také dodržet.“ Josef Novotný pak pokračoval: „Po únorových událostech jsem vycítil z Janovy řeči, že by se ze všeho nejraději sebral a zase odjel do Anglie, kde byl dříve vyslancem a kde měl mnoho přátel. Jenže slib ´starému pánovi´ mu v tom bránil. Proto se rozjel do Sezimova Ústí k audienci s novým polským vyslancem a při této příležitosti požádal Beneše, aby ho toho slibu zprostil. Tehdy došlo k ostré výměně názorů. Beneš odmítl, aby Jan považoval slib za bezpředmětný, i když ve skutečnosti nastala situace, kdy už to bylo zbytečné. Tím také Masaryk argumentoval. Marně. Proto odjížděl ze Sezimova Ústí rozrušen, v automobilu proti svému zvyku usnul a ještě téže noci řešil situaci sebevraždou.“

Tím, že Masaryk demisi nepodal a zůstal ve vládě, komunistický puč fakticky legitimizoval, a právě drtivé vědomí tohoto selhání a poškození otcova odkazu představují pravděpodobnější a psychologicky logičtější motiv pro dobrovolný odchod ze života než politicky dnes silně vyhovující konstrukce o vraždě sovětskými agenty.

Zdroje: Prokop Drtina: Československo můj osud

Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk - pravdivý příběh

Viktor Fischl: Hovory s Janem Masarykem

Petr Kettner, Ivan Milan Jedlička: Proč zemřel Jan Masaryk?

Vložil: Marek Dobeš