Můj první dron a kam zahučel. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
26.09.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Dron
Bylo to před pár dny, když bylo stále slunečno a v televizích nás furt varovali před vedrem…
V těch dnech jsem se vyhříval na lehátku u nás na zahradě a mžoural do slunečního svitu. Polední pohodu umocňovalo cvrlikání ptáků a veselé šplouchání smradlavé vody, kterou sousedé Novákovi tajně vybírali ze septiku a lili na zahradu k sousedům Bartáčkům, kterým nezbývalo, než živit se mimo domov prací.
Pak letní pohodu narušil podivný bzukot.
„Oj, snad blíží se roj sršňů, který nemám příliš rád?!“ řekl jsem si archaickým jazykem Miroslava Tyrše, německého rodáka z Děčína, který však přidal se k Čechům, a tudíž mu obě znepřátelené národnostní skupiny nadávaly do zrádců.
Zamaskoval jsem se tmavými brýlemi, pohlédl vzhůru a proti slunci ve výšce několika desítek metrů uviděl podivné monstrum, veliké jako náš největší hrnec, ve kterém o nedělích a svátcích vaříváme knedlíky. Chyběly mu jen dvě uší, za které kastrol držívám a dávám pozor, abych se neopařil. Místo nich měl můj UFO předmět čtyři bzučící vrtulky…
Dron! (Což, jak mě poučila AI, v angličtině znamená: Trubec!)
Pozor, příteli, nepřítel nikdy nespí! napadlo mě díky mé vrozené bystré povaze. Vyskočil jsem z lehátka a sháněl kocoura Záviše, se kterým jsem se hodlal ukrýt v útrobách našeho domu. Skočil jsem po kocourovi, ukryl ho v náručí a zoufale prchal do bezpečí. Kocour se, bez ohledu na hrozící nebezpečí, v mém náručí začal protahovat a čichem zjišťoval, na jakou lahůdku se ho chystám pozvat.
Pak nad námi proletělo letadlo, nebeské těleso se zatřepalo, zachrastilo a trhavým pohybem zamířilo směrem k rybníčku zvící plivátka, kterému u nás, ve vesnici uprostřed Prahy 5, říkáme ironicky Asuán (aniž bychom tím ovšem vzývali Sověty, který egyptskou přehradu původního jména stvořili!).
Atomového krytu nemaje, doporučil jsem kocourovi, ať si někam zaleze, a sám, statečně se neskrývaje, jsem sledoval, co bude dál.
Bzučení najednou ustalo, ozvalo se žblunknutí a já z křoví uslyšel zoufalý hlas, který žalostně volal to, co jen nerad a s krajním odporem odříkám:
„Do p.dele, já se z toho po.eru!“
Puzen zvědavostí jsem si natáhl šortky a běžel se podívat k místu tragédie. Kocoura, který mě stopoval, jsem poslal okamžitě domů, ale on si jen lehl do trávy a začal si mýt packy.
U rybníka stál pán středního věku a se slzami v očích líčil:
„Teď jsem ho koupil a jen jsem si ho trochu ho vyzkoušel, už je v pr.eli!“ volal s bolem v hlase. V jedné ruce přitom držel černou krabičku s trčící stříbrnou páčkou a ve druhé klacík, kterým se pokoušel vyšťourat z vodní hladiny hříčku techniky, které se v posledním tažení občas pootočila jedna z vrtulek, co dosud čněla ven hladinou.
Nadával na celý svět a klacíkem hrozil letadlům, která nad námi klesala směrem na přistávací dráhy Letiště Václava Havla 12 až 30.
„Všemu, co lítá ve vzduchu, se, pane, vyhýbejte, podívejte se, jak jsem dopad já,“ radil mi nešťastník a dál šťoural klacíkem v rybníce ve snaze zachránit svůj před hodinou zakoupený poklad.
Nezbývalo, než abych se odhodlal k odvážnému kroku a jako místní znalec vlezl do rezervoáru, o němž jsem věděl, že je tam vody jenom do kolen. Monstrum jsem vylovil, podal neúspěšnému pilotovi, přičemž jsem na druhém břehu zahlédl nahou dámu, jak prchá z místa havárie, ukrývajíc své statné tělo za kmen šeříku.
„Děkuju vám, pane, nastokrát!“ řekl mi majitel, když jsem mu podával dron, z jehož útrob kapala voda s vůní žabince...
Ač si jinak velmi vážím prvního českého letce Jana Kašpara a disciplíny, již do naší země vnesl, jaksi jsem zatoužil po zašlé poetice před rokem 1910 = době přirozeně bezletových zón, jen občas narušených letem vzducholodí nebo balónu. A toužím po ní čím dál víc. Nějak moc se nám v poslední době v Evropě i zauralské Asii množí výkřiky „Do pr.ele!“ spojené s tím, že něco padá ze vzduchu. Jsou totiž většinou mnohem bolestnější, než jen smutek pána, který uprostřed parného letního dne přišel o hračku.
Vložil: Jaromír Janák