Josef Větrovec: Proč měl herec na každou lásku jenom sedm let
21.09.2026
Foto: Se svolením České televize - Roman Vácha
Popisek: Josef Větrovec jako ředitel státního statku Červený Dvůr v seriálu Dobrá Voda
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Jeho život byl velmi složitý a neméně komplikovaná byla i jeho osobnost. Je až neuvěřitelné, jak se plánovitě odstřihával od minulosti i svých nejbližších.
Pokračování z pátku 18. září
Do svého soukromí Josef Větrovec nepouštěl nikoho, o své rodině nikdy nemluvil a nikdo neví, co vlastně navždy zničilo vztahy mezi těmi, kteří by si měli být nejbližší. „Dokonce ani nevím, jak se jmenovaly jeho sestry,“ prozradila jeho dcera Jitka v rozhovoru pro idnes.cz. Po osvobození nacistického koncentračního tábora Buchenwald v dubnu 1945 se vydal rovnou domů do Plzně, kde nejprve založil vlastní scénu, nazvanou Divadlo naší doby ’45. Díky nespornému talentu ale neunikl pozornosti a po pouhém roce se stal členem souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla, v němž působil dalších čtrnáct let. Teprve v roce 1960 přijal nabídku angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana, kde později, v letech 1973 až 1988, dokonce působil jako jeho umělecký ředitel a setrval v něm až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1990.
Každých sedm let
Brzy po návratu domů se také oženil, jeho první manželkou se stala o sedm let starší Židovka Margot Anzenbacherová, která prošla koncentračními tábory stejně jako on. Seznámili se krátce po válce, a přestože se znali před svatbou jen pár dnů, jejich manželství vydrželo sedm let. O lásku ani tak moc nešlo, sblížilo je hlavně sdílení prožitých hrůz, štěstí z přežití a porozumění. Pak se ale ke slovu přihlásila láska. Zoru Jirákovou, o rok mladší dceru známého hudebního skladatele a dirigenta a manželku kolegy Václava Lohniského poznal v divadle. Brzy následoval rozvod, další svatba a druhé manželství, které také trvalo sedm let. Po druhé sedmiletce vstoupila do Josefova života režisérka z dabingu Blanka Nováková, i tento vztah trval sedm let, tentokrát ale nebyl oficiálně potvrzen na radnici. Na tu odkráčel až se čtvrtou životní partnerkou, laborantkou Evou Novákovou, s kterou žil až do její smrti v roce 1995. Jediná dcera Jitka se mu narodila už ve vztahu s Margot v dubnu 1946. „To dítě do roka zemře,“ prohlásila prý Josefova matka Anna, když se na svoji vnučku přišla podívat, a Josef se s ní kvůli tomu navždy rozešel. Matka se marně snažila vztahy napravit, nakonec v září 1953 spáchala sebevraždu skokem do řeky Radbuzy.
Ředitel na roztrhání
S kamerou přišel poprvé do styku až po příchodu do Prahy, první malou roličku hospodského štamgasta v dramatu režiséra Vladimíra Čecha Kohout plaší smrt dostal v roce 1961. A současně se poprvé objevil i na obrazovce, v adaptaci historické divadelní hry Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová. Diváci si ho brzy oblíbili díky jednoduché, přirozené a nesmírně lidské interpretaci bodrých vesnických i městských hrdinů současnosti i minulosti. Často i politicky uvědomělých, což ale překvapivě publiku ani kolegům u něj nevadilo. Hrál nejrůznější nadřízené, ředitele, příslušníky SNB… a některé jeho kreace jsou nezapomenutelné. I když počet jeho filmových a televizních rolí jde do desítek, nikdy nedostal skutečně zásadní příležitost, což bylo dáno i jeho pracovním vytížením jako ředitele divadla a politického funkcionáře.
Kavárnička dříve narozených:
Bez Větráka nebyl seriál
Často se objevoval i v rozhlase a televizi jako komentátor a recitátor, jeho oblíbenou ‘parketou‘ bylo také vyprávění pohádek na audionahrávkách. Rovněž patřil k našim nejlepším dabérům, jeho ústy k nám dodnes promlouvají mimo jiné Jean Gabin či Bud Spencer. Patřil i ke stálicím seriálů, nechybí snad v žádném legendárním projektu, od Chalupářů a Cirkusu Humberto přes Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Synové a dcery Jakuba skláře až po Dobrou vodu, Panoptikum města pražského či Dobrodružství kriminalistiky. Jeho poslední rolí se stal ředitel nemocnice v populární básnické filmové sérii režiséra Dušana Kleina Jak básníkům chutná život a Konec básníků v Čechách. Do legendárního seriálu Chalupáři se vyloženě hodil, kromě své bodrosti i tím, že byl od poloviny šedesátých let vášnivý chalupář. Pořídil si tenkrát chalupu v obci Houska, v romantickém Máchově kraji na Kokořínsku, a pravidelně v ní trávil, jak sám říkával, tu lepší polovinu roku.
Přesvědčený až do smrti
Levicové zaměření v něm bylo pevně zakořeněno, už po válce byl krátce tajemníkem krajského výboru KSČ v Plzni. Později v Praze se stal členem Městského výboru KSČ, výboru Svazu českých dramatických umělců a České mírové rady. Za své umění posbíral řadu ocenění, kromě Národního i Zasloužilého umělce, Řád práce, Cenu Jaroslava Průchy, Medaili „Za zásluhy o hlavní město Prahu“, Medaili Svazu československo-sovětského přátelství, pamětní Medaili Světové rady míru, pamětní Plaketu Klementa Gottwalda, Medaili J. K. Tyla... Po listopadu 1989 odešel oficiálně do penze a stáhl se do ústraní, přesto pak ještě několikrát stanul před televizní nebo filmovou kamerou. V roce 1994 měl hrát v úspěšné pohádce Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna sedláka Vondrovce, nakonec ale musel roli ze zdravotních důvodů odmítnout. Vondrovce si nakonec zahrál amatér Milan Hrubý, kterému Josef Větrovec alespoň propůjčil v postsynchronech hlas. Zemřel na plicní embolii 11. února 2002, necelý měsíc před svými osmdesátinami.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Filmový přehled, Památník Terezín, MF Dnes, Miroslav Graclík, Václav Nekvapil: Větrák - Josef Větrovec)
Vložil: Adina Janovská