Magická moc ČT, kde ho všichni mají velký. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
19.09.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Logo České televize
Aktuálně vtipný příběh o jednom zákonu, který odjakživa vládne pražskému uměleckému prostředí.
„Jarouši, zvu tě na svatbu!“ řekl mi rozjařený kamarád Honza, kterému jsem, po jeho návratu z vojny pomohl k nám do divadla v Karlíně. Když jsme potom s divadlem hostovali v Moskvě, kýžená novomanželka Honzu zrovna opouštěla a jeho po dýchánku v tamním hotelu chytila potřeba skočit z okna na odporný hotelový dvorek (asi takový, jaký známe z vacátkovské detektivky Vražda v hotelu Excelsior), svými tehdejšími mohutnými pažemi jsem ho zachytil, pak mu jednou uvolněnou rukou dal pár stejně důrazných facek, načež jsme to všechno zapili mnoha pivy Žiguli, která se, stejně jako tamní krajový automobil, jmenovala podle místního pohoří, v němž se podle pověsti skrývá vchod do podsvětí.
To nás tehdy ale teprve čekalo…
Po návratu se Honzova záletná žena dozvěděla o mém bohulibém činu, načež opustila svého milence se slovy „stejně jsi ženatej“, a prohlásila, že se pro změnu zamilovala zase do mě. Když mi oznámila, že by se ke mně mohla nastěhovat, začal jsem to (spíš ve jménu svého klidu, než manželství svého kamaráda) hrát na soucit:
„Podívej se, Jano, Honza tě má rád a bylo by mu to líto. Vždyť víš, jak na tom je,“ hypnotizoval jsem ji, tlačen pudem sebezáchovy.
„To jsou kecy, Járo, Honza má nejradši pivo a klábosení v hospodě, což já nesnáším,“ hučela do mě, zapomínajíc přitom, že my dva jsme se kdysi seznámili při cigárku, několika lahvích a předlouhém povídání v jedné pivnici, čehož jsem v době, kdy se s Honzou ještě neznali, pohotově využil a zavedl ji do svého bytu v pátém poschodí bez výtahu, kde prokázala zdatnost mimo jiné i tím, že vyběhla schody bez zadýchání, čímž udělala radost sousedce paní Javorkové. Ta tehdy pohotově zaujala místo za dveřmi, aby mohla nazítří informovat sousedky, které mi pak všechny věnovaly obdivné pohledy.
Nejodvážnější z nich, sama paní Javorková, pak druhý den zazvonila a začala: „Pane Janák, co z toho takhle máte, jeden den ta, druhý jiná – to já bych vám navařila každý večer, kdy byste ke mně zavítal,“ očarovávala podobně, jako ve Stříbrném větru mámila sousedka panice Ratkina, a zapomínala přitom, že ona je na rozdíl od Šrámkovy vdovy Haurové vdaná, a její manžel, televizní osvětlovač, se může kdykoli z natáčení vrátit a vrazit nám mnohem víc facek, než jsem já později dal sebevraždícímu se Honzovi.
Na tento řetězec událostí, který následoval po mém dávném seznámení s Janou, jsem si vzpomněl, když jsem čelil jejímu návrhu sestěhování se. Z celého příběhu, který se mi vybavil, mi v mysli ulpělo jedno klíčové slovo, které by, jak mě napadlo, teď mohlo fungovat…
„Měla by ses vrátit k Honzovi, nejenže tě miluje, ale má teď i větší plat…“ začal jsem.
„Plat má možná větší, ale to není všechno. Já chci tebe!“ odpověděla přesvědčená Jana.
„Ale on ho má opravdu velký, dostal teď práci v jedné z těch nových redakcí, co si ve svém novém sídle na Kavčích horách založila ČESKOSLOVENSKÁ TELEVIZE!“
„Cože?!“ zareagovala bleskurychle Jana. Hned druhý den se k Honzovi vrátila.
Klíčová rovnice „Č(S)T = všichni ho tam mají velký“ působí dodnes na většinu našeho národa. Možná o to víc od doby, co je naše měna konvertibilní se západními, tedy vlastně tvrdá. Ovšem kdo z nás ví, jak na tom bude zítra..?
Vložil: Jaromír Janák