Josef Beyvl: Kam až to dotáhl legrační strejc od komediantů. Tajnosti slavných
16.09.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu, Filmové studio Barrandov - Josef Janoušek
Popisek: Josef Beyvl jako bývalý námořník Nedoma v povídkové komedii režiséra Vladimíra Čecha z roku 1972 Aféry mé ženy
Sice zůstal navždy „dvojkou“, v každé roli ale rozhodně nepřehlédnutelnou. Nakonec se přece jen propracoval až do Zlaté kapličky, vysněné hlavní role se ale stejně nedočkal.
V souboji se záplavou informací a významných událostí u známých tváří jsem přeskočila pána, jehož sté narozeniny jsem měla připomenout už počátkem června. Mimořádný originál by mi to ale určitě odpustil, vždycky totiž působil, jako by mu nikdy nic nevadilo. Komickou postavou byl Josef Beyvl už napohled, takže se brzy stal originálním představitelem bodré lidové komiky, kterou dokreslovaly jeho menší postava, temperament, šibalství i vysoko postavený hlas. Nejspíš se vám vybaví jako mazaný hospodský, který v pohádce Obušku z pytle ven! prodává neviditelné jitrničky. Když už jsem se ale v minulém článku o Václavu Sloupovi „zadrhla“ u kultovního seriálu Chalupáři, musím připomenout, že jeho seriálovou matku si zahrála Stella Zázvorková a otce právě Josef Beyvl. A byl to právě on, který coby svérázný všeuměl a umělec-amatér stvořil obraz se srnkami a lokomotivou v páře pro Bohouše Císaře.
Pětikoruna za Honzu
Josef Robert Alois Beyvl se narodil 7. června 1906 v Lomnici nad Popelkou do rodiny místního poštmistra a otec si přál, aby se stal státním úředníkem takzvaně pod penzí. Jenže syn to viděl jinak. Velmi brzy ho okouzlilo divadlo, takže už jako malý kluk začal hrát s ochotníky. „Ze mě se ale stal ‚profesionální herec‘ už ve dvanácti, kdy jsem poprvé dostal honorář. Za každé představení hry Honza v zakletém zámku mně impresário vyplácel pětikorunu,“ vzpomínal v knize Petra Hořce Důvěrná setkání. V devatenácti letech se pak odhodlal k radikálnímu kroku a navzdory otcovu zákazu utekl z domova „ke komediantům“. Čtrnáct let pak putoval po divadelních štacích, postupně s několika společnostmi a zkušenosti sbíral pod vedením nejvýznamnějších principálů Karla Želenského, Karla Jičínského či Josefa Burdy. „Divadlo pro mě bylo vším. Hraní s ochotníky mi přinášelo radost a zvyknul jsem si i na dlouhé trmácení po štacích. Bohatě mi to vynahradil aplaus publika.“
Pro úspěch příliš skromný
Do tzv. kamenného divadla se dostal až ve třiceti letech, nejprve krátce působil v Lidovém divadle Uranie v pražských Holešovicích, které dnes připomíná už jenom pamětní deska na rohu Ortenova náměstí a ulice U Uranie. Pak strávil několik sezón na jevišti již téměř zapomenutého Jiráskova divadla, které působilo od roku 1931 v sále Husova sboru v pražských Vršovicích. Jeho prvním ředitelem byl syn Karla Želenského Drahoš a na plakátech z té doby je divadlo uváděno jako „nejlevnější lidové divadlo v Praze“. „Ale já se nepovažoval za tak dobrého herce, abych se přihlásil na konzervatoř, ani mě nenapadlo ucházet se o angažmá v ‚kamenných‘ divadlech. Tam jsem debutoval až ve třiatřiceti letech, v Zemském divadle v Brně.“ A hrál v něm dalších jedenáct let.
Jedinečný popelář Doolitle
Teprve v roce 1951 se přesunul do hlavního města a spojil svoji profesionální kariéru až do smrti s Městskými divadly pražskými. Na jevišti vynikl například jako popelář Alfie Doolittle ve hře Pygmalion, zřejměnejslavnější komedii anglického dramatika irského původu George Bernarda Shawa a nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. A v této roli nemohl chybět na jevišti ani v muzikálové podobě My Fair Lady, která měla českou premiéru v pražském Hudebním divadle Karlín 12. prosince 1964. Byl jedinečný a nezapomenutelný loupežník Sarka Farka v Hrátkách s čertem, švec Habršperk v Našich furiantech či Falstaff ve Veselých paničkách windsorských. Jako Josef Habršperk stanul v dramatu Ladislava Stroupežnického o mezilidských vztazích a životě na vesnici Naši furianti v únoru 1959 i na scéně Národního divadla.
Zkouška na angažmá:
Od politika po jitrničky
Před kamerou se poprvé mihl v roce 1945 jako bezejmenný dělník v osvětovém krátkometrážním snímku Bořivoje Zemana Tři knoflíky. První opravdovou roli dostal až o čtyři roky později v komedii Karla Steklého Soudný den, ztvárnil v ní soudního radu Vojtěcha Štěpána a jeho výkon je považován za vůbec nejlepší v celé jeho kariéře. Režisér i diváci byli nadšeni, takže se mu vzápětí nabídky jen hrnuly. Zahrál si například vrchního inspektora Zouplnu v detektivce Dnes o půl jedenácté, Klomínka v historickém dělnickém dramatu Vstanou noví bojovníci, Jardu Trnku v Plaveckém mariáši, doktora Bohumíra Šmerala ve filmu Karla Steklého Anna proletářka, natočeném podle stejnojmenného románu Ivana Olbrachta, či funkcionáře sociální demokracie Dubce v Rudé záři nad Kladnem. Zpravidla si ho ale diváci pamatují především díky pohádce Obušku, z pytle ven! Mazaný hostinský se stal jeho nejslavnější postavou, přitom k ní přišel jen úplnou náhodou. Původně ho totiž měl hrát František Smolík, jenže krátce před natáčením vážně onemocněl.
Lord of whisky and soda
V roce 1953 vstoupil poprvé i do dabingového studia a mistrně namluvil například populárního německého herce a komika Ralfa Woltera, který ztvárnil komického malého mužíka v gigantickém plášti a s parukou Sama Hawkense, přezdívaného lord of whisky and soda, ve slavných „indiánkách“ Poklad na Stříbrném jezeře a Vinnetou, natočených v šedesátých letech na motivy dobrodružných románů Karla Maye. A jednou si ve filmu dokonce i zazpíval. V příběhu Smrt za slunovratu z povídkové krimikomedie režiséra Vladimíra Čecha Aféry mé ženy si zanotoval coby vysloužilý námořník Nedoma píseň Marion. Od poloviny padesátých let se začal na filmovém plátně objevovat pravidelně, vytoužené hlavní role se ale nikdy nedočkal.
Jeden dědek za druhým
Ve filmu i v televizi hrál více či méně komické vrátné a dědky či dědečky všeho druhu a do své filmografie si postupně připsal téměř dvě stovky projektů. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí v dramatu Muž s orlem a slepicí, na němž bylo zřejmě nejcennější to, že k němu složil hudbu Petr Hapka. Neminuly ho ani populární seriály, už v historicky prvním z roku 1959, společném díle Jaroslava Dudka a Stanislava Strnada Rodina Bláhova, na němž se scenáristicky podílel i Jaroslav Dietl, se mihnul jako taxikář. Neminulo ho ani Třicet případů majora Zemana, v nichž ztvárnil v první epizodě Smrt u jezera strážmistra Pechu. A v Dietlově Nemocnici na kraji města si zahrál nemocničního zřízence.
Sázka na jistotu
Umění Josefa Beyvla si pravidelně připomínáme i díky stále stejně úspěšným reprízám Chalupářů, v nichž svým charakteristickým způsobem podal Josefa Brabce, mazaného manipulátora, který nepříjemnosti mistrně přehazuje na druhé, a ještě si vždycky s chutí „rejpne“. Skvělý komik, který miloval estrády, se stal báječným „materiálem“ i pro tvůrce zábavných pořadů. Byl prostě sázkou na jistotu. Jako sparing partner oblíbených hvězd uplatil svůj smysl pro humor v dlouhé řadě nezapomenutelných scének, mimo jiné s Jiřinou Bohdalovou, Jiřím Lírem, Helenou Růžičkovou či Milošem Kopeckým. V roce 1966 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec, a přestože ho po sedmdesátce začaly trápit zdravotní komplikace, ze svého pracovního tempa ani trošku neslevil. Ještě rok před smrtí zvládl natočit pět celovečerních filmů a dva televizní seriály. V jednom směru se ale stal nepřekonatelným. Své soukromí dokázal tak důsledně tajit, že o jeho nejbližších žádné informace vlastně neexistují. Údajně se potýkal s vážnými zdravotními problémy, nikdo ale neví jakými. Jedinečný herec a skvělý komik Josef Beyvl odešel náhle uprostřed práce, 10. července 1978 v Praze. Zemřel jen pár dnů po startu natáčení seriálu osvědčeného tvůrčího tandemu Jaroslav Dietl – Jaroslav Dudek Plechová kavalerie, takže jeho roli dědy Punčocháře musel narychlo převzít Josef Patočka.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Městská divadla pražská, Národní divadlo Praha, Hudební divadlo Karlín, Petr Hořec: Důvěrná setkání, Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských)
Vložil: Adina Janovská