Marek Dobeš: Nejvyšší trest za hledání pravdy. Komentář
15.09.2026
Foto: Se svolením Marka Dobeše
Popisek: Živá voda - ilustrační foto
Uplynul rok od chvíle, kdy výstřel ze staré vojenské pušky Mauser vzor 98 zhasil život amerického veřejného diskutéra a intelektuála Charlieho Kirka.
Muže, který se mimo jiné proslavil banální větou „Dialog je pro zdravou a fungující společnost naprosto zásadní.“ Pachatel tohoto brutálního činu stojí před soudem, ale naděje, že by šokující vražda vedla k vystřízlivění a celospolečenskému zklidnění, se ukázaly jako liché. Atmosféra zůstává stejně třaskavá a ideologičtí odpůrci jsou vůči sobě i nadále nesmiřitelní.
Držitelé jediné pravdy sahají k násilí až děsivě lehce. Historie se opakuje se železnou pravidelností, jakmile si jakákoli ideologie uzurpuje patent na absolutní pravdu, dříve či později vymění argumenty za agresi. Dnešní radikalizovaní progresivisté nejsou výjimkou. V přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti dospěli do bodu, kdy jim slovní polemika nestačí a jako samozvaní strážci jediného povoleného dobra sahají k fyzické eliminaci nositelů protikladných postojů. Násilné umlčení člověka, který nebyl politikem, ale debatujícím intelektuálem v aréně 21. století, je mrazivým milníkem.
Strach z vyřčeného slova
Když jsem se na platformě Rádia Universum ohlížel za důsledky omezování veřejného diskursu, doufal jsem ve zlepšení. U nás k němu došlo. V anglosaském prostoru, respektive ve Velké Británii, jež byla kdysi kolébkou moderní parlamentní demokracie, se situace ještě zhoršila. Naše generace, která prožila podstatnou část života pod okovanou botou socialismu, jediného správného komunistického dogmatu dirigovaného garniturou dosazenou z Moskvy, vidí nebezpečí z toho plynoucí.
Tehdejší systém kontroloval každé slovo a trestal jakýkoli odklon od linie. Dnes, v éře formální plurality, čelíme novému tlaku na vynucování jediné pravdy. Tentokrát nepřichází z Východu, ale ze sféry vyhroceného liberalismu a mediálních struktur USA, země, která bývala symbolem svobody projevu. Snaha profesně i lidsky zničit oponenty, rozbít jejich reputaci a vytlačit je na okraj společnosti dosáhla bodu varu.
Od kádrování k fyzické likvidaci
Vyrůstali jsme v době, kdy mluvit a psát beze strachu hraničilo s revolucí. Celé mládí jsme toužili po elementárním právu vyjádřit názor, aniž bychom cítili tíhu totalitní boty na hrudi. Doba fyzických perzekucí StB sice pominula, v novém století se však objevily sofistikovanější metody represe: profesní ostrakizace, ztráta obživy a tichý, leč neodbytný nátlak samozvaných arbitrů morálky určujících, kdo smí ve veřejném životě existovat a kdo má být vymazán.
Nyní se však zpoza oceánu vrací ještě děsivější bumerang – kulka a krev. Strach z otevřené diskuse zapouští kořeny znovu a generace, která totalitu zažila, dobře ví, jak těžce se takové trauma z kolektivního vědomí vymazává. Pokud padnou základy svobodné debaty v Americe, ocitá se v bezprostředním ohrožení celá euroamerická civilizace.
Začalo to zdánlivě nenápadně, najednou se nesmí mluvit o národu, přirozeném pohlaví, náboženství a deviant se nesmí nazvat deviantem. Oportunisté se přizpůsobili okamžitě. Absolutismus, nacismus i stalinismus měly vždy stejný recept: prosadit jediný posvátný výklad světa, pochodovat v šiku a za kacířství exemplárně trestat.
Od prověrek k algoritmům
Terminologie se sice modernizovala a stranické prověrky vystřídaly sofistikované směrnice a nařízení typu DSA, ale podstata zůstává stejná, snaha udržet veřejnou debatu v mantinelech toho, co centrální aparát prohlásil za jedině přípustné. Jak poukazuje SOSP – Společnost pro obranu svobody projevu, když unijní byrokracie pod líbivými hesly operuje vágními pojmy jako „ochrana lidské mysli“ či „veřejná bezpečnost“, nevytváří lepší společnost, nýbrž gumový paragraf pro umlčení jakéhokoli nepohodlného názoru.
Mezi brutálním fyzickým odstraněním oponenta a administrativním přiškrcením digitálního prostoru totiž existuje přímá spojitost, obojí vyvěrá z panické hrůzy z nekontrolovaného slova a z přesvědčení mocných, že občan je pouhou nesvéprávnou figurkou, kterou je třeba před volnou výměnou myšlenek chránit. Svoboda totiž nekončí jen výstřelem na ulici, ale i tichým schválením směrnic, jež z kritického myšlení dělají bezpečnostní hrozbu.
Naši dobu si proto pod diktátem EU dovolím označit za historickou – jasně nám v jemnější podobě ukazuje, co znamenal boj s centrem za svobodu slova a myšlenky osobností naší historie, jako byli K. H. Borovský nebo TGM. Dnes nehrozí odsun do Brixenu či prokurátor, ale vyobcování z pracovního kolektivu, delegitimizace nepodvolených a jejich vytlačování z veřejného prostoru nebo neustálé útoky aktivistů na jejich občanskou integritu rozhodně ano.
Zlomová linie společnosti
Společenský konsenzus dnes není napínán k prasknutí hledači pravdy, jako byl Charlie Kirk, ale těmi, kdo se sami pasují na její jediné držitele. Na podstatu této proměny nahlíží výstižně politolog Michal Klíma ve svém názorovém článku otištěném v MF DNES 5. září 2026: „Západní společnost se dnes primárně štěpí podél zlomové linie: globální progresivismus – národní konzervatismus. Jde o nový kulturně identitární rozpor. Ostatní politická štěpení jej sice protínají, ale jsou mu podřazená. A tak konzervativní a progresivní strany více či méně zahrnují témata levicová či pravicová, prozápadní či protizápadní, náboženská a další.“
Když agresivní progresivistický nátlak překročí únosnou mez, vyvolává v lidech panickou protireakci v podobě ultrakonzervativního odporu. Příkladem je podpora sporného konkordátu i od těch zástupců stran, kteří by za normálních okolností s posíleným vlivem katolické církve na stát nesouhlasili. Společnost se tak polarizuje do dvou nesmiřitelných táborů, kde vítězí agresivní slogany namísto věcné a nuancované debaty. Skutečná autorita i morální integrita ustupují stádnímu pudu skupinového přežití, který odměňuje poslušnost a konformitu před hledáním faktů.
Masarykovská odvaha a nebezpečí autocenzury
Pokud zvítězí strach, pozérství a lenost, v konfrontaci s jinými civilizačními okruhy nemáme šanci obstát. Náš první prezident a myslitel světového formátu TGM si toho byl plně vědom. Neuhýbal před nepohodlnými fakty a věděl, že pravda není laciné dogma, nýbrž neustálý a náročný proces. Hledat pravdu znamená přiznat si vlastní limity i možnost omylu, jak Masaryk připomínal při výkladu Davida Huma. Vrozené ideje neexistují a poctivý hledač pravdy si musí uvědomovat složitost světa, nesmí však nikdy odkývat lež, jakmile ji rozpozná.
Jenže kolik lidí si zachová rovnou páteř, když v sázce přestává být pouhý kariérní postup a začíná jít o holé přežití? Salman Rushdie čelící čepeli fanatika, vystřílená redakce Charlie Hebdo nebo Kirk s prostřelenou hrudí demonstrují brutální realitu: vstup do veřejného prostoru se opět stává bojem o život. V takovém klimatu je autocenzura logickým, byť pro společnost naprosto zhoubným reflexem.
Život a dílo cenzora Foltýna
Zatímco ve světě polarizace přerůstá ve fyzické násilí, na domácí scéně jsme si prošli vlastní, úřednickou kapitolou pokusů o usměrňování myšlení. Pod hlavičkou vládního „stratkomu“ se tu zkoušelo řídit veřejný diskurz pomocí prefabrikovaných komunikačních karet a shora diktovaných narativů. Výsledkem nebyla odolnější společnost, ale prohloubení příkopů a arogantní dehonestace oponentů. Přesně to vystihl politický reportér Seznamu Václav Dolejší: „Foltýnův odbor strategické komunikace je tragédie, jeho hanlivé nálepkování je katastrofální chyba. Čekal bych, že bude společnost spojovat, ne že bude nadávat každému, kdo má jiný názor než vláda.“
S nástupem nové vládní garnitury byl tento aparát rozprášen a plk. Mgr. Otakar Foltýn, Ph.D., o své výsadní postavení vládního arbitra pravdy přišel. Tento tuzemský pád úředních cenzorů je jasným mementem, snaha dělit občany na osvícenou elitu a zbytek hodný nálepkování dříve či později narazí. Žádná vrchnostensky naordinovaná karta nemůže nahradit přirozenou, otevřenou pluralitu. Lid ve volbách rozhodl a předchozí procenzorní politiku odmítl. Foltýn se stáhl ze Strakovy akademie a vrátil se na Hrad, odkud bude zajisté dále šikanovat a rozdělovat občany na správné ovce a svině, placen z daní obou skupin Orwellovy farmy jménem Česko.
Prokažme občanskou odvahu
Společnost, která nedokáže zaručit bezpečí svým myslitelům a novinářům, se nachází v hlubokém úpadku. Oportunismus intelektuálů popsal už dr. Alois Krása Karlu Havlíčkovi do brixenského vyhnanství, když glosoval pohodlí těch, kteří se bezpáteřně přizpůsobili, zatímco rebel trpěl v izolaci. Dnes nátlak přichází jak z unijního byrokratického aparátu, tak z fanatických výbojů radikálů.
Dokáže naše generace bránit nejen svobodu slova, ale i elementární právo na pochyby? Dokážeme otevřít diskusi všem v naší nejlepší národní tradici od Husa přes Havlíčka, Masaryka až po poválečné osobnosti? Dokážeme slovy Charlieho Kirka říci: „Dokaž mi, že se mýlím“ – pomocí argumentů, bez posměchu, zastrašování a nálepkování? Pokud ne, vzdáváme se vlastní důstojnosti. Mlčet znamená souhlasit – a souhlas vynucený strachem není společenský smír, ale kapitulace a úpadek Evropy. To platilo před rokem a bude to platit stále.
Zdroje: Youtube (ZDE), Rádio Universum (ZDE), European Commission (ZDE), prof. PhDr. Michal Klíma, M.A., CSc.: Nová politická mapa 21. století, MF DNES 5. 9. 2026, str. 10, Jaroslav Opat: Filozof a politik T. G. Masaryk 1882-1893, Jiří Morava: C.k.disident Karel Havlíček
Vložil: Marek Dobeš