Václav Sloup: Nečekaný trest za mimořádný úspěch. Tajnosti slavných
14.09.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu, Filmové studio Barrandov - Miroslav Pešan
Popisek: Václav Sloup jako voják Knapec v historickém filmu Karla Steklého z roku 1980 Hra o královnu, příběhu o trojúhelníku v lásce i politice, v němž se střetli uherská princezna Kunhuta, král Přemysl Otakar II. a mocný český šlechtic Záviš z Falkenštejna
Už jako čerstvý absolvent herectví přímo zazářil, pak ale postava mazaného Bruna poznamenala jeho další kariéru i soukromí. Maminka se dokonce tak styděla, že dva týdny nevyšla z domu.
Snad úplně každý si ho vybaví jako účetního JZD Láďu Brabce, syna amatérského malíře a autora „srnek v trávě páře“ v podání Josefa Beyvla v nesmrtelném seriálu Chalupáři. Nejspíš vás neminula ani scénka s místním Romem Ferem, který si „vypůjčí“ koloběžku jeho syna, a pozornějším divákům možná neuniklo, že při strkanici na návsi má Láďa střídavě čisté a špinavé kalhoty na zadku. Milovníci foglarovek si ho zase spojují s Mažňákem v seriálu Záhada hlavolamu. Musím ale přiznat, že mě Václav Sloup přímo uchvátil právě ve své první výrazné roli, jako šestnáctiletý Bruno ve válečné tragikomedii z roku 1962 Blbec z Xeenemünde, kterou natočil Jaroslav Balík podle stejnojmenné povídky Josefa Nesvadby. Všichni ho považují za „blbce“, v jistém směru je ale přímo geniální.
Jak těžit z hlouposti druhých
Něco takového lze říct i o jeho představiteli. Jednou ho dokonce kvůli „Blbci“ zadrželi v Moskvě na letišti. „Co chtěli? Ale no tak – byl jsem jim povědomej. Mysleli, že z nějakejch fotek stíhanejch špionů a zločinců. Až si jeden z nich vzpomněl na film Blbec z Xeenemünde. Byl to ve Svazu prej slavnej film. A já prej byl nezapomenutelnej,“ s oblibou říkával Václav Sloup. „Jo, některý herci choděj v Cannes po červeným koberci a tohle je zase, pánové, moje herecká sláva!“ Akademik ani hloubaný intelektuál či filozof sice nebyl, k prosťáčkovi, kam si ho právě po výkonu v Balíkově filmu kdekdo „zaškatulkoval“, měl ale hodně daleko. A navíc mu nechyběl ani báječný smysl pro humor, takže s výrazem prosťáčka dokázal obratně těžit z hlouposti druhých. A ještě při tom byla sranda.
Básnička za opušťák
Narodil se 1. března 1936 v Tlusticích u Berouna a původně měl pokračovat v rodinné tradici a převzít otcovu tesařskou dílnu. Nakonec ho ale začala škola bavit, takže odmaturoval na klasickém osmiletém gymnáziu. Na vysokou školu neměl jako syn živnostníka šanci, takže si nejprve „vylepšil“ kádrový profil prací v berounských slévárnách. A pak samozřejmě ještě musel absolvovat povinnou základní službu. Jeho další životní dráhu nakonec nečekaně změnil představitel české proletářské poezie Jiří Wolker, jehož Baladu o námořníkovi se víceméně z nudy naučil zpaměti na vojně. Za účast v recitační soutěži měl totiž nárok na opušťák, aby se mohl podívat domů. Předvedl tak skvělý výkon, že se ho dokonce porotci zeptali, jestli by se nechtěl věnovat herectví, a tak po návratu do civilu na ně dal. Na pražskou DAMU byl přijat hned na první pokus, studoval v ročníku Miloše Nedbala a jeho spolužáky byli mimo jiné Jiří Krampol, Ladislav Mrkvička či Josef Abrhám.
Blbec z Xeenemünde
Iž během studia také stanul před filmovou kamerou. V roce 1959 si zahrál bezejmenného studenta ve válečném dramatu Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma, natočeném podle stejnojmenné novely Jana Otčenáška. Ve slavném dramatu Karla Kachyni Král Šumavy ztvárnil vedlejší postavu kolečkáře a do absolutoria se stihl objevit ještě v několika dalších projektech. Mimořádně významným ale pro něj byl rok 1962. Nejenže úspěšně ukončil studium, ale absolvoval zároveň se představil divákům jako Blbec z Xeenemünde. Ve válečné satiře na německý raketový výzkum, který probíhal za druhé světové války v Peenemünde, tehdy šestadvacetiletý Václav ztvárnil o deset let mladšího slabomyslného Bruna, kterého každý považuje za nevzdělaného blbce. Jenže tenhle blbec i génius v jedné osobě nakonec všem vytře zrak. Postava Bruna byla pro Václava jakoby stvořená a nechtěně vytvořila prototyp jeho dalších filmových rolí. V divadle i ve filmu pak povětšinou představoval bodré a prostoduché muže, kteří někdy byli využívání druhými, jindy naopak mistrně těžili z hlouposti ostatních. Současně dostal i první stálé angažmá a až do roku 1977 byl členem souboru pražského Divadla Na zábradlí, kde zazářil v už tehdy legendárních představeních Zahradní slavnost, Král Ubu či Čekání na Godota.
Blbec z Xeenemünde:
Užitečný předseda
Na dalších šest let pak zakotvil v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou – pozn. autorky), kde se naopak vrátil ke klasice, a v roce 1983 se stal členem souboru Divadla na Vinohradech, kde zazářil v mnoha krásných postavách. Přivedl si ho tam režisér Jan Grossman, který v něm objevil ideálního představitele titulní role pro svoji inscenaci Haškova Švejka. Přesto se mu nepodařilo mezi představiteli hlavních rolí zakotvit natrvalo, na to byla v souboru příliš velká tlačenice výrazných a populárních osobností. Význam jeho přítomnosti nespočíval ani tak v herecké práci, jako ve společenské činnosti. V roce 1986 totiž převzal předsednictví divadelní organizace KSČ a právě díky němu mohli do souboru přijít kolegové, kteří byli do té doby nepohodlní režimu. Prosazování společensky otevřeného, občanského repertoáru a odmítání dramaturgického diktátu, které se začalo projevovat v druhé polovině osmdesátých let, o to se podle uznávaného dramatika a teatrologa Jana Vedrala přičinil právě Václav Sloup a bez jeho přispění by to nebylo vůbec možné.
Ta… ta… tabák, máš?
Od počátku sedmdesátých let sice pro něj už žádný filmový režisér nenašel další velkou roli, přesto točil několikrát ročně a účinkoval v projektech různých žánrů. Z tohoto období stojí za připomenutí například jeho prohnaný lokaj Cyril v komediích Svatby pana Voka a Pan Vok odchází, možná si ho také vybavíte jako řidiče Čahouna z rodinných dobrodružných snímků s Tomášem Holým Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. Po roce 1989 spolupráci s filmaři omezil, zahrál si ale v řadě televizních inscenací. Ve své filmografii měl více než 130 postav a pětatřicet seriálů. Stejně jako stovky kolegů se i on objevil v kontroverzních Třiceti případech majora Zemana a i tenkrát byl jeho koktavý blázen Heinrich z epizody Vyznavači ohně výrazný a nezapomenutelný. „Ta… ta… tabák, máš?“ loudil na Zemanovi cigarety a kolegové si pak z něj prý dlouho kvůli tomu utahovali. Neminul ho ani nekonečný projekt televize Nova Ulice, v němž si zahrál hrobníka Miroslava Bartáka, a před filmovou kamerou stál naposledy v roce 2008 jako Šorec v komedii Dušana Kleina Svatba na bitevním poli o jednom manželském slibu, který skončil málem jako bitva u Waterloo.
Nikdo neví proč
Teprve ve třiatřiceti letech se stal otcem, o patnáct let mladší manželka Alena mu porodila dceru Věru, s kterou zůstal v kontaktu i poté, co se manželství rozpadlo. Od té doby žil sám v bytě na pražském Žižkově, léta trpěl těžkou cukrovkou a měl si pravidelně píchat inzulín. Jenže pak to začal zanedbávat, podle odhadu lékařů posledního zhruba půl roku nebral životně důležitý inzulín vůbec. Lékaři to zjistili, poté co o Vánocích v roce 2010 zkolaboval na návštěvě u dcery Věry, která ho okamžitě odvezla do nemocnice. „Nikdo neví proč, ani Verunce to neřekl. Podepsal si tím svůj ortel,“ prozradila jeho exmanželka deníku Blesk. Z nejhoršího ho sice dostali, sám už ale zůstat nemohl, takže mu Věra zařídila pobyt v domově seniorů v Libochovicích. Zprvu se mu tam sice nechtělo, pak ale byl spokojený. Hlavně prý díky sestřičkám, které o něj láskyplně pečovaly a o nichž žertoval, že jsou jeho harém. Už sice špatně slyšel, smysl pro humor ho ale do poslední chvíle neopustil. Nezapomenutelný Václav Sloup zemřel 20. července 2014, bylo mu sedmdesát osm let.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Česká televize, Národní filmový archiv, Divadlo na Vinohradech, Blesk, Divadlo na Vinohradech 1907-2007 - Vinohradský ansámbl)
Vložil: Adina Janovská