Co zažívají zdravotníci u lůžek umírajících. Záhady života
12.09.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Duch - ilustrační foto
Zdravotníci čelí denně tvrdé realitě zrození i smrti. Když však zhasnou světla na chodbičkách nemocnic, léčeben a hospiců, přicházejí zážitky, o kterých se při ranních hlášeních nemluví. Kdo jsou stíny u lůžek pacientů, proč zvoní signalizace z prázdných pokojů a co doopravdy vidí ti, jejichž čas se chýlí ke konci?
Zdravotní sestry nejsou snílci s přebujelou představivostí. Jsou to proškolené profesionálky, zvyklé na zápach dezinfekce, neustálé pípání monitorů, stresové prostředí i střízlivou realitu anatomie. Pokud právě od nich zazní vyprávění o neobyčejných úkazech, málokdy jde o pouhou iluzi.
Bývá to výsledek stovek a tisíců odsloužených nočních směn. Nemocnice, chirurgie nebo hospice jsou místa nasáklá silnými emocemi – strachem, bolestí i smířením. Právě zde je hranice mezi světem živých a mrtvých tenčí než kdekoliv jinde. Není proto divu, že tu občas dochází k jevům, nad kterými nakonec kroutí hlavou i ti největší skeptici z řad lékařů.
Celosvětové anomálie
Ať už se zeptáte sestry z pražské nemocnice, nebo zdravotníka z Londýna, jejich zážitky vykazují až mrazivě podobné společné znaky, které se napříč odděleními neustále opakují. Jedním z nejčastějších úkazů bývá nečekané zvonění pacientské signalizace z pokoje, kde ještě odpoledne někdo zemřel a lůžko zůstalo do druhého dne neobsazené. Přivolaná sestra pak uprostřed noci po příchodu na pokoj najde jen prázdnou postel a rozsvícenou kontrolku, jako by se někdo neviditelný stále dožadoval pozornosti.
Podobně tajuplně se chovají i nemocniční výtahy. Ty jako by v nočních hodinách získávaly vlastní vůli. Samovolně odjedou do patra, kde těsně předtím někdo skonal, na prázdném poschodí otevřou dveře, chvíli počkají a bez jakékoliv vnější obsluhy se zase vrátí zpět. Atmosféru nočních směn pak dotvářejí zvuky neznámých kroků na ztichlých chodbách či tlumený šramot vycházející z neobsazených pokojů. Mnohé sestry v těchto chvílích mívají neodbytný pocit, že na oddělení či sesterně zkrátka nejsou úplně samy.
Fenomén předtuchy odchodu
Zvláštní kapitolu tvoří chování samotných pacientů těsně před smrtí. Sestry z hospiců a paliativních oddělení mají dobře zmapované situace, kdy se těžce nemocný člověk, do té doby odevzdaný nebo v polobdělém stavu, náhle posadí, zadívá se do jednoho místa v pokoji a začne mluvit s neviditelnou postavou. Nejčastěji v těchto vizích vystupují zesnulí příbuzní, kteří pacientovi oznamují, že si pro něj brzy přijdou. Psychologie tento jev často vysvětluje jako obranný mechanismus mozku, nebo vliv nedostatečného okysličení. Jenže svědectví zdravotníků i rodin potvrzují, že pacient, který takové setkání zažije, zpravidla do dvou dnů odejde.
Přišel si pro ni?
S neuvěřitelným zážitkem, který s touto kategorií prožitků úzce souvisí, se nám svěřila i naše čtenářka Drahomíra z Hradce Králové: „Můj otec zemřel náhle na zástavu srdce v roce 2004. Tou dobou byla maminka v nemocnici po náročné amputaci nohy v důsledku cukrovky. Byli spolu přes padesát let. Ačkoliv jsme museli náhle zařizovat pohřeb, dohodli jsme se v rodině, že před maminkou budeme zatím mlčet, aby se její stav ještě nezhoršil.
Maminka po silných lécích blouznila. Chápejte, sestřičky jí dokonce musely přivazovat ruce k posteli, protože se pořád zvedala a chtěla jít domů. Pohřeb tatínka ještě ani neproběhl, když jsme za ní přišli na návštěvu. Najednou nám začala vyčítat: Vy mi celou dobu lžete! Dneska v noci za mnou přišel táta a já vím, že umřel. Řekl mi, že se už brzy setkáme a že si pro mě přijde! Úplně nám to vyrazilo dech, ale dál jsme zapírali. Ona už ale byla v jiném světě, přestala nás poznávat a pořád se s úsměvem dívala do jednoho místa, kde nikdo nebyl. Pravdu se z našich úst nedozvěděla. O několik dní později odešla za svou celoživotní láskou a pohřeb už měli společný.“
Kluk, který už nezestárne
S osobní zkušeností z pražského anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO) se nám svěřila i paní A. D. z Mladé Boleslavi: „Když jsem ještě jako studentka ošetřovatelství dělala praxi na pražském ARO, dostala jsem na starost osmnáctiletého kluka. Byl to mladý motorkář po těžké havárii. Jeho mozek už nevykazoval známky aktivity a přístroje ho udržovaly při životě jen kvůli orgánům určeným k transplantaci. Na tu noční směnu nikdy nezapomenu.
Zničehonic jsem pocítila zvláštní změnu v atmosféře kolem jeho lůžka. Neviděla jsem ho očima, a přesto jsem s absolutní jistotou věděla, že tam je. Vznášel se nad svým nehybným tělem. Z jeho přítomnosti sálal drásavý smutek. Ten kluk miloval život, měl všechno před sebou a bylo zřejmé, jak těžce se vyrovnává s tím, že cesta zpátky už neexistuje. Seděla jsem u jeho lůžka a v duchu se ho snažila uklidnit. Vnímala jsem, že slyší každou moji myšlenku. Říkala jsem mu, že až uvidí světlo, má jít za ním a bude v bezpečí. Je to už přes dvacet let, ale na toho mladíka jsem nikdy nezapomněla.“
Síla vůle a neviditelné pouto
Sepsat svůj příběh se rozhodla i paní Jana. Více než deset let pracovala v zařízení pro nevyléčitelně nemocné. Na své zkušenosti vzpomíná takto: „V hospici se člověk denně potkává s lidmi v pokročilém stadiu rakoviny a s těžkými osudy. Na jednu starou paní ale do smrti nezapomenu, její příběh mi ukázal, jak neuvěřitelnou moc má lidská vůle a touha po odpuštění.“ Zdravotní sestřička ji často vyvážela na vozíčku ven na zahradu pod stromy a společně se těšily ze zpěvu ptáků a bzučení hmyzu. Její pacientka věděla, že umírá, a byla na svůj odchod připravená.
„Řekla bych dokonce, že se na to vysvobození i těšila. Přesto mi opakovaně říkala, že ještě odejít nemůže. Neměla totiž vyřešenou zásadní věc, chtěla se rozloučit a usmířit se svým jediným synem, který už dlouhé roky žil v zahraničí. Ačkoliv jejich vztah před časem vychladl a neměla na něj žádný kontakt, nevzdávala to. Každý den před usnutím na něj v modlitbách myslela a snažila se vloudit do jeho snů, aby ho k sobě přivolala. S ostatními sestřičkami nám jí bylo moc líto, ale neměly jsme tušení, jak bychom jí mohly pomoci.“ Jednoho dne se ale stalo něco neuvěřitelného. Jméno, které z jejího vyprávění všichni tak často slýchávali, se najednou ozvalo z reproduktoru dole u zvonku. Toník přišel na návštěvu a dožadoval se maminky.
Naděje, která nikdy neumírá
Ošetřující lékařce Antonín mezi řečí prozradil, že měl už měsíce špatný pocit a neodbytné tušení, že se s mámou něco děje. I přes počáteční váhání nakonec sedl na letadlo a vrátil se do Česka. Doma ji nenašel, ale sousedky věděly, kde ji hledat, a poslaly ho do hospice. Paní N. po této důležité návštěvě a usmíření zemřela o pouhou hodinu později. Dokázala si vybojovat čas a počkat na to nejdůležitější rozloučení.
„Jak máme s kolegyněmi v hospici ve zvyku, po jejím skonu jsme na pokoji zapálily svíčku a dokořán otevřely okno, aby její duše mohla v klidu odejít. Snad poprvé jsem při tomto aktu cítila radost a neskutečnou úlevu,“ dodává paní Jana.
Tajemství staré léčebny
S poněkud mrazivějším svědectvím se nám svěřila paní Zdena M., která pracovala více než čtvrt století jako sestra v jedné staré léčebně dlouhodobě nemocných (LDN) v pohraničí: „Ta budova je obrovská, stará a omšelá. Vybavení pamatuje celá desetiletí. Vždycky jsem měla pocit, jako bych se tam dívala přes nějaký podivně temný filtr, který se ani nedá popsat slovně. Vzduch tam byl těžký a tísnivý, jako by mnozí z těch, kteří tam za ty desítky let umřeli, stále nemohli najít klid.“ Není to však jen o depresivní atmosféře starého špitálu.
Je tady někdo?
Na nočních směnách se tam zkušené zdravotní sestřičky pravidelně setkávaly s jevy, které postrádaly jakoukoliv logiku. „Občas jsme v nočních hodinách přímo po chodbách viděly procházet temné stíny. Ještě častěji jsme slýchávaly zvuky šourajících se kroků a vrzání koleček vozíku. Kolikrát jsme s kolegyní vyběhly ze sesterny v domnění, že se nám po chodbě promenáduje nějaký dezorientovaný pacient. Jenže chodba byla pokaždé úplně prázdná.“
Podobné výjevy a zvuky se podle paní Zdeny opakovaly po dlouhá léta. „Vnímání toho, že na sesterně nejste v noci sami, bylo téměř na denním pořádku bez ohledu na to, zda zrovna někdo na oddělení skonal. Dočkat se rána s vědomím cizí přítomnosti a mrazením v zádech bylo někdy až nesnesitelné. Často jsem si na noční směně zapálila svíčku a v duchu se modlila za duše, které tam uvízly, aby už konečně našly cestu ke spáse a pokoji. Ale popravdě si myslím, že ani to příliš nepomáhalo. Ta budova má své vlastní, temné tajemství.“
Ochranné stíny a neviditelný zásah
Ne všechny zážitky z nemocničních chodeb vyvolávají strach. Mnoho sester popisuje zkušenosti, které mají naopak uklidňující charakter, nebo dokonce vedou k záchraně života. Zdravotníci nezřídka hovoří o chvílích, kdy je neobvyklá předtucha dovedla k pacientovi v posledním okamžiku.
Nejčastěji jde o situace na standardních odděleních, kde pacienti nejsou napojeni na monitory. Sestra pocítí náhlý impuls, bez zjevného důvodu změní směr obchůzky a jde zkontrolovat konkrétní pokoj. Když pak otevře dveře do ztichlé místnosti, zjistí, že pacient nedýchá, nastala u něj zástava, nebo potřebuje okamžitou pomoc.
Skeptici to vysvětlují tím, že mozek zkušené zdravotnice dokáže podvědomě vyhodnotit drobné změny v šumu na oddělení, které si vědomě ani nepřipouští. Sama sestra má ale v danou chvíli dojem, jako by ji k lůžku vedla neviditelná ruka.
Objevují se i svědectví o zvláštních siluetách či stínech stojících u lůžek těžce nemocných. Zarážející bývá, že z nich sestry nevnímají hrozbu, ale spíše zvláštní klid a dohled. Tyto jevy na ně působí jako strážci na hranici mezi životem a smrtí.
Postava v temné kápi
Jedno z nejsilnějších svědectví, které jste nám zaslali, pochází od zdravotní sestry z léčebny dlouhodobě nemocných (LDN). Na oddělení, kde se lidské osudy chýlí ke svému závěru, se opakovaně setkává s úkazem, který se vymyká běžnému chápání. Na chodbách i přímo v pokojích vídává vysokou siluetu v temné kápi.
Nejde přitom o letmý záblesk na okraji zorného pole. Sestra tuto postavu vnímá zcela jasně, i když se zjevuje bez jakéhokoliv varování. „Ze začátku jsem si říkala, že jsem unavená a jen se mi něco zdá. Jenže když ji uvidíte poněkolikáté a na různých místech, dojde vám, že to z únavy není,“ popisuje.
Postava navíc nepřichází náhodně. Její výskyt se váže k okamžikům, kdy se život někoho z pacientů definitivně krátí. „Nejzvláštnější je ta přesná zákonitost. Kde se ta figura objeví nebo kolem kterého pokoje projde, tam do druhého dne někdo skoná. Jako by přicházela s předstihem.“
Pro zdravotnici zvyklou na tvrdou realitu péče o těžce nemocné nejde o projev strachu. Příchozího průvodce vnímá bez paniky: „Netříská dveřmi, nic nedělá, jen tam stojí nebo pomalu projde. Je to spíš neúprosný průvodce. Dnes už vím, že když ho vidím, musím jít okamžitě zkontrolovat všechny pokoje, protože osud některého z pacientů se právě naplňuje,“ dodává.
Jitka Svobodová
Zdroje: reddit.com, dopisy čtenářů
Převzato z časopisu Záhady života
_20260912.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL