Habsburka Ferdinanda jsme nakonec vzali za svého
07.09.2026
Foto: Wikimedia, volné dílo, Belvedere ID 4704
Popisek: Poslední český korunovaný král Ferdinand I. Dobrotivý
ČASOSBĚR: Nedávno jsme v našem seriálu přiblížili osud Svatováclavské koruny, která má pro nás Čechy, Moravany a Slezany mimořádný význam. Dnes se podíváme na Habsburka, který by měl být posledním člověkem, jenž měl tuto korunu na hlavě.
Krále dělá koruna. Už od dob Národního obrození vzpomínáme na barvitou historii Českého království, na krále celoevropského formátu, jako byl Přemysl Otakar II. či Karel IV. Od roku 1526 se po vymření Jagellonců v mužské linii na náš trůn dostal ambiciózní rod Habsburků, který svůj nárok na vládnutí našemu království dovozoval ze sňatkové politiky. Pokud jste si za ženu vzali někoho z předchozího vládnoucího rodu, mohli jste snáze tvrdit, že vlastně pokračujete v jeho linii.
Habsburkové už tehdy ovládali četná území na jih od našich hranic a v monarchii, které se také říkalo podunajská, byly české země pro Habsburky někdy důležité a někdy zase zlobivé a problémové. Nešlo jen o politické nálady u nás, ale také o osobnosti panovníků. Třeba Rudolf II. si Prahu zamiloval tak, že z ní udělal sídelní město celé říše.
Obrovská a pestrá monarchie spojovala dohromady na první pohled zcela nesourodé národy, od Čechů přes Chorvaty a Italy až po Rakušany. Jedinečný mix kultur přinášel samozřejmě mnoho třenic, nejen národnostních, ale také náboženských. Pokud bychom vycházeli jen z veršů Karla Havlíčka Borovského, museli bychom dojít k závěru, že Habsburkové tu byli nenávidění a stejně nenáviděli oni nás.
Dnešní příběh tuto jednoduchou představu poněkud rozboří. Zatímco Havlíček psal své epigramy, na Pražském hradě žil až do roku 1875 muž, kterého Pražané považovali za svého krále, a dokonce ho měli rádi. Sedmého září roku 1836 se ve Svatovítské katedrále odehrála korunovace českého krále, o které nikdo netušil, že bude poslední. Korunovanou hlavou byl Ferdinand I., kterého v našich dějinách označujeme číslovkou V. – já se držela rakouského číslování. Později nejasnosti s jeho číslováním vyřeší jeho přezdívka: spolehlivě bude rozpoznatelný jako Ferdinand Dobrotivý. Kromě toho, že bude posledním českým králem, také bude po abdikaci v roce 1848 posledním Habsburkem, který se v Praze usídlí.
Když se ve Vídni 19. dubna 1793 narodil, jeho otec František I., čerstvý císař, měl obrovskou radost. Byl tak nadšený, že psal vlastní rukou osobní dopisy mnoha svým příbuzným, že porod proběhl šťastně, a dodal i něco o zcela zdravém princi. První část oznámení byla pravdivá, ta druhá nikoliv, jak se později mělo ukázat.
Habsburská sňatková politika sloužila zájmům monarchie dlouhá staletí úspěšně. Už Marie Terezie své děti udávala napříč Evropou velmi výhodně, jen její nejmladší dceru politické turbulence dovedly až k setkání s gilotinou. Politika sňatků ale vedla také ke svérázu v podobě manželských dohod v rámci rodu včetně velmi blízkých příbuzných. Mám ráda historku o jedné z princezen, kterou provdali za vlastního strýce a oslovení „drahý strýčku“ se prý držela i po několika společných dětech.
Obraz panovnického rodu se může jevit trochu bulvárním, ale v případě naší korunované hlavy sehrálo genetické experimentování v příbuzenstvu zásadní roli. Při pohledu na panovníkův rodokmen na první pohled zaujme, že strom předků není příliš košatý. Stejní předci se v rodokmenu objevují na více místech. Odborně se tomuto jevu říká implex .
My, běžní smrtelníci bez šlechtické krve, máme osm praprarodičů, jedná se o rodiče našich babiček a dědečků. U Ferdinanda to ale bylo jinak. Jeho otec František I. a matka Marie Tereza Neapolsko-Sicilská byli dvojití bratranci a sestřenice, měli společné všechny čtyři prarodiče.
Nebylo to v rodě úplně exotické, stejnou babičku a dědečka měl i pozdější císař František Josef I. se svou manželkou a současně sestřenicí Alžbětou. Slavný císařský pár však nebyl geneticky zatížen tolik jako Ferdinand, jehož rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně. Zároveň z pohledu na rodokmen vyplývá, že prarodiče budoucího císaře byli sourozenci. To už bylo na genetiku trochu moc. Děti císaře Františka I. a jeho ženy Marie dostaly do vínku genetickou degeneraci, která vedla k tomu, že část z nich nebyla nikdy schopna samostatného života.
V případě následníka začala lékařům a rodičům jeho omezení docházet velmi brzy. Chlapec měl abnormálně velkou hlavu, postupně se ukazovalo, že se opožďuje i ve vývoji. Později chodil, později mluvil a hůře chápal.
Jeho chování dokonce vedlo k porušení přísného dvorského protokolu, byl ponechán v ženské péči až do svých devíti let. Jinak bylo u Habsburků zvykem, že chlapec, tím spíše princ, byl v šesti letech dáván pod dohled mužského učitele. Zde ale lékaři nepředpokládali, že by se princ trpící epilepsií, křivicí a hydrocefalem kdy dožil vyššího věku. Pomalu všem začalo docházet, že s následnictvím může nastat problém.
Klíčovou osobou v životě malého Ferdinanda se stal od roku 1802 František Maria ze Steffaneo-Carnea. Měl pro chlapce a jeho potřeby mimořádné pochopení a dokázal jej posunout o pořádný kus. Pověsti o jeho omezeních, které se pak za jeho vlády šířily hlavně mezi německy hovořícími poddanými, ale nebyly úplně spravedlivé. Postupně se z něj stal vzdělaný mladý muž, plynně hovořil pěti jazyky, hrál na klavír a trubku, měl zájem o botaniku a techniku. Temnou stránkou jeho osobnosti ale byly záchvaty vzteku a náladovost.
V pubertálním věku Ferdinanda zasáhl skon matky. Jeho nevlastní matka Marie Ludovika, kterou si vzal František I. v roce 1808, se rozhodla propustit několik Ferdinandových učitelů, ale při jejich výměně měla celkem šťastnou ruku. Vybraný baron Joseph von Erberg prince podporoval v samostatnosti. Ferdinand jezdil na koni, zahradničil, kreslil a dokázal se rozvíjet způsobem, který na počátku jeho života podle lékařů nepřicházel v úvahu. Barona pak museli propustit, když se v jeho chování objevily známky schizofrenie, ale jeho svěřenec už se v té době dokázal sám rozvíjet ve vojenských vědách i technice.
Od roku 1829, když panovník překročil šedesátku, byl následník zapojen do vládnutí. Otec mu povolil podepisovat a vyřizovat záležitosti státní správy. V roce 1831 se oženil, jeho žena Marie Anna mu stála celý život věrně po boku. Manželství však zůstalo bezdětné.
Už v roce 1830 byl Ferdinand korunován uherským králem, po smrti svého otce v roce 1835 se stal rakouským císařem a 7. září 1836 došlo také na korunovaci českým králem. I jeho žena byla korunována českou královnou. Ferdinand a Marie Anna jsou tak posledním korunovaným českým královským párem.
Ovšem i přes všechny korunovace Ferdinand reálně nevládl. Jeho otec před svou smrtí vložil pravomoci do rukou státní rady. Předsedou byl panovníkův strýc arcivévoda Ludvík, členy byli státní ministr hrabě František Antonín Libštejnský z Kolovrat a všemocný kancléř Metternich. Mocná trojice proti sobě začala intrikovat, nakonec si navzájem blokovali všechny smysluplné návrhy a tato neschopnost rozhodovat byla přímou linkou k revoluci roku 1848.
Revoluční rok nepřinesl jen úprk Habsburků z Vídně, ale i změnu na trůnu. Ferdinand I. abdikoval a vystřídal jej mladičký a pohledný František Josef I., u něhož nikdo netušil, že trůn opustí až v roce 1916, uprostřed války, která přepíše dějiny světa.
Po abdikaci se Ferdinand přesunul do Čech. Sídlil na Pražském hradě, v jednom z křídel na druhém nádvoří. Po vévodovi zákupském zdědil rozsáhlé venkovské panství, kde všechny překvapil a dost tím zpochybnil svou pověst neschopného správce. Vedení statků vzal pevně do ruky, netrvalo dlouho a hospodářství se dramaticky zlepšilo.
V Zákupech dokázal Ferdinand fungovat úplně samostatně, také zde rád přijímal návštěvy ze své rozvětvené rodiny. Do konce svého života používal titul, který mu náležel – císař. Zemřel na Pražském hradě 29. června 1875 v požehnaném věku 82 let.
V Praze se za panovníka upřímně truchlilo, dobrotivého císaře si metropole i celá země tak trochu přivlastnila. Lidé ve špalírech vzpomínali, jak se Ferdinand procházel po dnešní Národní třídě, dětem rozdával sladkosti a chudákům almužny. Skutečně byl vnímán jako „Ferdinand Dobrotivý“ a skutečně byl mezi lidmi velmi populární. Prahu považoval za svůj domov, postupně jí věnoval ohromující částku 450 000 zlatých.
Trasa s ostatky byla 4. července 1875 lemována davy Pražanů, zaznívaly i výkřiky „neodvážejte nám Ferdáčka“. Tak až někam budete spěchat přes Národní třídu, můžete si vzpomenout, že se v letech 1870-1919 jmenovala Ferdinandova. Právě na počest oblíbeného českého krále, o kterém v té době nikdo netušil, že bude tím úplně posledním.
Zdroje: Wikipedia, Historická šlechta (ZDE), Český královský institut (ZDE), Pražské příběhy (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo