Proč farář režiséra Herze ve Svobodné Evropě trpěl. Tajnosti slavných
07.09.2026
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Zdeněk Braunschläger s Jurajem Herzem v komedii režiséra Václava Vorlíčka z roku 1977 Což takhle dát si špenát, v které si zahrál podpraporčíka Veřejné bezpečnosti
Kvůli emigraci šel až k ministrovi vnitra, a ještě za ni musel zaplatit. „Byl jsem vůl,“ komentoval první velké životní rozhodnutí známý herec a scenárista.
Pokračování z pátku 4. září
Úředník, poručík Veřejné bezpečnosti i obávaný gestapák, asistent v sanatoriu či laborant, dělník, brigádník… zahrál si v téměř stovce celovečerních filmů, televizních inscenací i seriálů, zpravidla ale jen vedlejší role. Přesto si Zdeňka Braunschlägera určitě vybavíte, nejspíš jako faráře Kellera v psychologickém historickém dramatu Habermannův mlýn, jehož režisér Juraj Herz, který sám prožil koncentrační tábor, se snažil poukázat na to, jak snadno lze podlehnout davovému šílenství. Postupné uvolňování poměrů v šedesátých letech sice Zdeňku Braunschlägerovi nabídlo velký prostor, přesto byl k Pražskému jaru vzhledem k předchozím životním zkušenostem skeptický. „Nevěřil jsem ani komunistům, ani socialistům, ani jejich reformě. Dubček na mě působil jako zajímavý člověk, který se pokouší o něco, co nikdy nemůže realizovat,“ prozradil Zdeněk Braunschläger v rozhovoru pro projekt neziskové organizace Paměť národa Příběhy 20. století.
Odmítnutá šance
V roce 1968 dostal roli poručíka Wehrmachtu v americkém válečném dramatu Most u Remagenu, který byl natáčen v Československu a po srpnové invazi „spřátelených vojsk“ se produkce přesunula na dva měsíce do Hamburku. „Měl jsem tam denně 260 dolarů jako diety a 850 k tomu honorář. To v tehdejší době bylo něco. Bydlel jsem v parádním hotelu. Přišel za mnou vedoucí produkce a povídá mi: Už nejezdi zpátky, je to zbytečný. Nabídl mi angažmá s výukou angličtiny. Já mu řekl, že se musím vrátit, protože jsem Čech,“ vzpomínal pro idnes.cz a na otázku, proč se tedy vrátil, dodal: „Protože jsem byl vůl… Ale víte co, kdybych tam zůstal už tenkrát, tak bych neměl báječného syna.“ Dál se objevoval ve vedlejších rolích na filmovém plátně, v roce 1977 poprvé spolupracoval na přípravě scénáře k psychologickému dramatu Oddechový čas a vzápětí se zrodil projekt, který mu obrátil život vzhůru nohama.
Milionový průšvih
Radikální zlom v jeho kariéře znamenal v roce 1978 scénář k dramatu Město mé naděje, který režíroval jeho kolega a přítel z Činoherního klubu Jan Kačer. „Ten film byl lidský. Byly maléry, že jsem nevelebil stranu. Nebyla tam vůbec řeč o straně a komunistech, ale o práci, lidech, jejich starostech, tatínkovi a mamince, žádný komunismus.“ Cenzurou projekt neprošel, putoval rovnou do trezoru a Zdeňkovi dokonce hrozilo, že bude muset uhradit náklady 7,5 milionu. Ještě stihl několik vedlejších postav, najednou ale pro něj práce nebyla. Nezaměstnali ho ani jako taxikáře, jenže už měl šestiletého syna, o kterého se staral sám, protože jim maminka zemřela. Starosti přibývaly, a když zjistil, že malý Petr nejspíš nebude moci kvůli jeho „hříchům“ studovat, definitivně se rozhodl pro emigraci. Jenže neměl ani pas, takže požádal o pomoc kolegu Vladimíra Brabce, který mu domluvil intervenci u ministra vnitra Jaromíra Obziny.
Budoucnost za deset tisíc
Žádost o vycestování zdůvodnil tím, že by chtěl se synem k moři do Španělska, protože má problémy s průduškami. „Obzina, když slyšel mé jméno, řekl Brabcovi, že s mým tatínkem chodil do školy. Druhý den mi Vládík zavolal, že pas dostanu, ale musím dát do obálky deset tisíc.“ Po dvouhodinovém čekání na ministerstvu vstoupil do kanceláře, kde přítomný major jen mlčky otevřel zásuvku. „Do ní jsem já chápavý kluk pustil obálku s penězi. A on mi hned popřál šťastnou cestu.“ V Bavorsku začínal jako umývač záchodů, po dvou měsících byl povýšen na šéfa a tehdy napsal první rozhlasovou hru, za kterou dostal honorář 25 000 marek. Po roce dostal pozvání do Rádia Svobodná Evropa, kde začínal čtením zakázané literatury. „V tom rádiu byly taky slušné platy. Zaměstnanci rozhlasové stanice měli navíc byt včetně telefonu zdarma a každé čtyři roky nový nábytek. Já tam ale začal duševně trpět,“ prozradil idnes.cz. „Věděl jsem, že tam byli mezi slušnými lidmi i estébáci a jejich spolupracovníci. Mně to začalo lézt na nervy.“
Zdeněk Braunschläger jako druhý asistent v sanatoriu s Ivou Janžurovou v nesmrtelné komedii scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka „Pane, vy jste vdova!“
Nabídka, která se neodmítá
Jednou mu v hospodě nabídl jistý podnikatel, jestli by pro něj nechtěl rozvážet do bavorských nemocnic léky a séra, a Zdeněk s úlevou nabídku přijal. „Měl jsem víc než ve Svobodné Evropě. Sice jsem musel trandat po celém Bavorsku, ale když jsem všechno objel, měl jsem klid a čas na syna. Já mu i vařil. Bylo to fajn a peněz bylo dost.“ Jenže v roce 1986 mu lékaři diagnostikovali rakovinu střev a musel řešit problém, co se synem. „Vzpomněl jsem si na paní s dcerou, které mi pomáhaly, když jsem se stěhoval v Mnichově do středu města. Zavolal jsem a ta paní mi řekla, že za dvě hodiny bude u mě. Já šel do nemocnice a ona se dva měsíce starala o mého syna. Mezitím mi řekla, že pracovala v Čechách jako profesorka angličtiny a ruštiny. Znala mě ze Sequensova filmu Větrná hora. Od té doby je to moje přítelkyně a výborná kamarádka.“
Podivné paragrafy
Po listopadu 1989 s návratem domů nespěchal, protože byl v nepřítomnosti odsouzen za práci ve Svobodné Evropě k několikaletému vězení. A navíc jako by tušil, že ho nejspíš čeká další zklamání. Bohužel se nemýlil. Kvůli emigraci soud kdysi rozhodl o propadnutí majetku, takže se o byt na Václavském náměstí musel soudit. A všechny soudy prohrál. „Že to nevrátili mně, se nedivím. Ale že to nevrátili ani tomu Waldovi, miláčkovi národa, to je na pováženou,“ dodal. Dům po rodičích na Karlově náměstí v Třebíči mu byl sice v restituci vrácen, jenže v katastrofálním stavu. „V roce 1989 tam sídlil svaz myslivců. Když jsem dům převzal, nešla tam voda, elektrika, odpad. Za šest milionů jsem to nechal perfektně opravit. Udělal jsem tam zahradní restauraci ve dvoře, další nahoře v patře v mém bývalém obývacím pokoji. Byla tam i kavárna, cukrárna a jídelna,“ vzpomínal. Jenže měl problémy se zaměstnanci, takže se nakonec rozhodl ho prodat rakouskému zájemci. Uhradil dluhy, které nadělali zaměstnanci, a vydal se do Vídně, kam si pro něj přiletěl syn Petr, který byl od sedmi let rozhodnut stát se pilotem.
Když má pravdu syn
Svého snu Petr dosáhl, stal se nejmladším kapitánem německé Lufthansy, a poté začal létat pro rusko-izraelského podnikatele Romana Abramoviče. „Vzal mě do Mnichova se slovy: Tati, konečně máš klid. Měl pravdu,“ konstatoval Zdeněk, který od té doby žil střídavě v Mnichově a v Praze, kde si koupil byt na Barrandově. K herectví se sice vrátit nechtěl, přesto se nakonec před kamerou ještě jednou objevil. V roce 2010 ztvárnil faráře Kellera v historickém dramatu Habermannův mlýn o poválečném řádění „vlastenců“, kterým ve jménu spravedlnosti šlo ale především o majetek. „Už jsem všechno ostatní odmítal. Tady je dost jiných herců, kteří potřebují práci. Habermannův mlýn byl v Německu povinný pro všechny školy, hodně jsme se s ním tam najezdili. Stejně jsou tam povinné filmy o řádění Němců proti Židům za války.“ Časem ho ale začaly trápit komplikace, způsobené rakovinou, která se skrytě znovu přihlásila. Pak ho postihla mrtvice, kvůli níž ochrnul na půl těla, a poslední půlrok byl upoután na lůžko. Herec a scenárista Zdeněk Otto Braunschläger podlehl zákeřné nemoci 18. ledna 2018.
(Zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Česká televize, Paměť národa)
Vložil: Adina Janovská