Tak už nám popravili i Carmen... Sobota Jaromíra Janáka
glosa
05.09.2026
Foto: Se svolením Salzburger Festspiele / Virginia Rota
Popisek: Momentka z nového nastudování Bizetovy Carmen
To jsem si dal. Pustil jsem si v televizi záznam představení opery Carmen ze salcburského festivalu…
Sedl jsem si, uvařil kávu z nového kávovaru, rodinného daru k mým narozeninám, a pak už se jen nestačil divit.
Carmen znám jako kluk od fochu dokonale, dodnes ji umím v překladu Elišky Krásnohorské, jak se v divadlech uváděla za nás, a kdyby bylo nezbytně nutné, zvládl bych ji i ve francouzském originále, jak se i u nás zpívá dneska. Už jako dítě (ještě dřív, než jsem poznal kolegyni, kterou podle ní pokřtil její tatínek, trutnovský malíř Mayer) jsem z Carmen sousedům na zahradě zpíval proslulou Escamillovu árii Toreadore smělý, kterou hudbymilovní jedinci vydrželi poslouchat až do konce. (Ti ostatní pochválili, že krásně zpívám, ale už k nám radši nechodili.)
Díky svému příslovečnému štěstí jsem pak jako už profesionál měl možnost účinkovat v krásné inscenaci pana Jerneka na scéně ND ve Smetanově divadle (dnes Státní opera), v několika představeních dokonce po boku slavné Jeleny Obrazcovové, jíž jsem z příkazu pana režiséra oběma rukama objímal nepřehlédnutelné poprsí (což by dnes bylo buď na obvinění z harašení anebo z rusofilie). Vystupoval jsem ale i v několika jiných inscenacích Carmen, ocenil pěkný film s Plácidem Domingem a jako divák jsem se nejvíc pobavil inscenací Carmen v přírodním amfiteátru na jezeře v Bregenzu, kdy režisér nenechal Carmen probodnout, ale utopit tam, kde nakonec svůj popel uložil i Hus: v kalných vodách Bodamského jezera. Bylo to sice na pováženou, ale v hranicích vkusu.
Malé základní info: původní novelu napsal Prosper Mérimée (českému divákovi známý jako autor oblíbeného Kočáru nejsvětější svátosti s Janem Werichem) a libreto ve své době známí borci Meilhac a Halévy (jinak Krásná Helena, Modrovous či námět operety Netopýr), hudbu mladý skladatel Bizet.
Děj je, hodně ve stručnosti, asi takový: Na sevillském náměstí před strážnicí postávají vojáci a sledují procházející se lidi. Z nedaleké továrny na tabák vycházejí dělnice a radují se z krásného podvečera. Mezi nimi mladá cikánka Carmen. S vojáky je i vesničan José, který miluje Micaelu, která se za ním vydává do města. Carmen Josého svádí, ten se nechá zlákat a když Carmen vyvolá rvačku, nenápadně nechá zatčenou Carmen utéct (zapomněl jsem říct, že předtím v továrně pořezala kolegyni, pročež po ní šli).
José se do Carmen zamiluje a opustí armádu, ale Carmen po čase okouzlí toreador Escamillo a José má smůlu. Už jako vojenský zběh a odvrhnutý milenec přichází k aréně, kam míří za toreadorem Escamillem i Carmen. José ji marně přemlouvá, aby se vrátila, ale ta odmítá a pološílený José ji probodne dýkou.
Díla se chopila režisérka jménem Gabriela Carrizo, která pochází z Argentiny, ale země je v tom nevinně:
Během předehry se otvírá opona a vojáci se baví tím, že kopají do potácejícího se muže. Přichází Micaela, hledá Josého a vojáci podivně poskakují a předstírají koitus. Dívka odchází a jeden z mužů se na jevišti pozvrací. Vojáci ho odkopávají a do toho přibíhají děti. Aby se dítka více rozdováděla, vojáci muže utloukají pažbami pušek a pro zpestření ho kopnou do hlavy. Aby si děti lépe vychutnaly radosti života, půjčí jim vojáci pušky a ukazují, jak mají střílet své kamarády.
Do toho vycházejí dělnice z továrny a sbor zpívá svou líbeznou píseň o večeru, který láká k lásce. Mezi nimi i Carmen. Odzpívá svou slavnou árii (arménsko-litevská pěvkyně Asmik Grigorian, jinak světově proslulá sopranistka, co zpívá v Metropolitní opeře Violetu Valéry a Butterfly, Carmen, která spadá pod mezzosoprán až alt, v té hloubce nezvládá) a sbor, vypadající jako exhibice duchů, se kolem ní podivně potácí, zatímco světová tenorová hvězda, chilsko-americký cíl touhy mnoha paní i dívek Jonathan Tetelman, utírá podlahu po zmíněné předešlé žaludeční nevolnosti.
Pro oživení situace se pak po šikmě (to je část jeviště, co se na horizontu a po stranách zvedá vzhůru) skutálí silně obézní dáma, zobrazení Josého matky (?), která sice v této opeře nevystupuje, ale slečně režisérce tam asi chyběla. Tlustá dáma při intimním duetu s Micaelou drží Josého za ruce, zatímco potulný chlapec pronásleduje nafouklého panáka v policejní uniformě. Jediné štěstí je, že je to všechno mizerně vidět, takže na spoře osvětlené scéně stěží hledáte, kde se sólisté právě vyskytují a trocha světla ozařuje jen postavy, které někoho nakopnou nebo uhodí.
Po skončení jednání se pauza nekoná a publikum sleduje Jonathana Tetelmana, kterého režisérka zapomněla na forbíně. Opona se zvedá a v hospodě za hradbami zpívá (!)prapodivnou orientálně-hispánskou píseň Lillas Pastia, což zde ošklivá babice (!) se zakrvavenýma rukama od hnětení sekané (!). Proč dělám ty vykřičníky? V Bizetově původní opeře je totiž stejnojmenná role němá (!), jde o hostinského mužského pohlaví (!), a žádná taková písnička tam neexistuje…
Mezihra mezi druhým a třetím jednáním slouží k předvedení milujícího se páru mužských tanečníků, kteří jsou ozdobeni každý polovinou jeleního paroží, jeden na hlavě a druhý v ústech…
Předepsaná Bizetova hudba oproti partituře občas zmlkne a předvádí se pantomima…
To vše v závěru graduje takto: na jevišti, za ostrého červeného světla, poskakují hejna zakuklenců a za jásotu sboru, mávajícího rudou vlajkou, přichází toreador Escamillo. Zazpívá s Carmen milostný duet a odejde za svou prací. Hopsající postavy ztuhnou a přichází don José s projevem začínající debility v tváři a prosí Carmen o opětování své lásky. V tuto chvíli (snad proto, že oba zpěváci zapomenou na pokyny režisérky?) dochází k unikátní chvíli, že se aktéři chovají tak, jak přikazuje libreto i logika situace. Navíc svůj duet odzpívají nádherně.
Na závěr opery režisérka nechala něco jako otevřený konec. Don José se po marném přemlouvání konečně rozhodne k použití dýky a zazpívá, ať ho, vraha ošklivého, seberou. A místo toho, aby si chvilku v klidu poležela, potácí se podlomeným krokem k horizontu.
Pak spadne opona a oba hlavní protagonisté se radostně objímají a děkují jásajícímu publiku, které si svých pět euro (přes dvanáct tisíc korun) za vstupenku asi opravdu užilo. Je to docela možné, protože zpěváci byli v rámci možností skvělí, orchestr hrál famózně a dirigent odvedl skvělou práci. Vám však doporučuji, na tak úžasné pěvce a orchestr si zajděte někam, kde si je skutečně můžete užít, což do důsledku nejde v taškařici, kterou režisérka vytvořila proto, aby zaměstnala svůj mateřský bruselský soubor Peeping Tom (v překladu Šmírák) a jeho osm „elitních performerů“. Až někde na programu uvidíte jméno Gabriela Carrizo, velkým obloukem se inscenaci vyhněte.
Obávám se ale, že to nebude stačit. Je to totiž jako epidemie, která se neroztahuje jen v dnešní opeře či operetě, ale v celé kultuře. Většině všeho, co se nejen v Salcburku předvádí, je hnusný a podle mého názoru ubohý režisérismus (to jest exhibionismus, kde se režisér předvádí bez ohledu na autory, herce a nakonec i na publikum). Co se týká naší hraně-hudební scény, píšu o tom čas od času i sem: Rusalka, Prodaná nevěsta… V hrůze očekávám novou sezónu v ND. Prý najali bravurního soudobého režiséra na připravovaného Richarda Strausse. Jako by těch poprav dnes bylo málo, musíme je očekávat i v kultuře…
Vložil: Jaromír Janák