Jak spolehlivý soudruh Jaroslav Moučka skončil v trezoru. Tajnosti slavných
02.09.2026
Foto: Se svolením České televize - Přiba Mrázová
Popisek: Jaroslav Moučka jako vězeň Josef Koval v trezorové televizní inscenaci Dlouhé dopoledne
Na milovníka se nehodil, jeho parketou se stali obyčejní a upřímní chlapi z lidu. Populárnímu představiteli chápavých a vlídných soudruhů „obyčejný“ svět mnohem víc umožňoval rozehrát robustní komiku a dobrosrdečný humor.
Při letním toulání se seriálem Taková normální rodinka nemůžu zapomenout ani na svérázného malíře pokojů Hamouzka. Má svoji představu, kterou si nenechá vymluvit, a svou pravdu, přes kterou nejede vlak. Suverén, na dálku čpící pivem, čím víc řeční, o to méně toho udělá. Takoví experti na všechno kromě práce bývali nejspolehlivěji k nalezení ve výčepu a na stupnici nebezpečnosti se zpravidla řadili hned za zvědavé a zvídavé domovnice. Naštěstí takoví mistři řemesla už téměř vyhynuli. Herecký koncert ze čtvrté cenové předvedl v seriálu jako malíř pokojů Hamouzek jeden z nejlepších českých hereckých samouků Jaroslav Moučka. A oblíbený představitel hřmotných „obyčejných“ chlapů nemohl chybět ani v dalším seriálovém skvostu, který se právě znovu vrátil na obrazovky, i v Chalupářích je jako svérázný zootechnik Karel Voborník nepřehlédnutelný.
Dlouhé hledání
Narodil se 9. listopadu 1923 ve Studené u Telče do velmi skromných poměrů, jeho otec byl obchodní cestující a matka švadlena. Kterým směrem se v životě vydá, to mu dlouho nebylo vůbec jasné, takže se postupně učil kamnářem, pekařem, knihkupcem… Nakonec mu konečně „sedl“ obor strojní zámečník a soustružník a tím to řemeslem se během druhé světové války také živil. Ani u něj ale nezůstal. Jednou totiž náhodou zaskočil u ochotníků, kterým onemocněl jeden z herců, a jeviště mu navždy učarovalo. Po osvobození měl nejprve na starosti na jihlavském národním výboru bydlení a zájezdy herců z Horáckého divadla, brzy ale začal pracovat jako inspicient s hereckou povinností. Ve stejných funkcích pak působil v sezóně 1946/1947 v kladenském divadle , a pak už se v Olomouci konečně stal opravdovým hercem. V sezóně 1949-50 odešel za Jindřichem Honzlem do Národního divadla, jenže dostával málo rolí, a tak se přesunul do Gottwaldova.
Srpnové rozčarování
Teprve v roce 1953 definitivně zakotvil v pražském Divadle Na Vinohradech. V jeho souboru zůstal až do odchodu do penze v roce 1994 a ztvárnil na jeho jevišti 145 postav. V roce 1949 stanul poprvé před kamerou jako dělník Alois Velínský v dramatu režiséra Miloše Makovce Případ dr. Kováře a od roku 1956 začal pravidelně dostávat role i v televizi. Chudé poměry, z nichž pocházel, formovaly jeho politický názor. Jako mladý, nadšený a nekritický chlapec vstoupil do KSČ a v druhé polovině šedesátých let patřil k zaníceným propagátorům reformních změn. Jenže je v srpnu 1968 definitivně ukončila okupace a Jaroslav ztratil všechny iluze a ze strany vystoupil. V roce 1969 přijal na protest nabídku hlavní role v televizním dramatu režiséra Jaroslava Novotného Dlouhé dopoledne, zahrál si vězně Josefa Kovala, který si odpykává trest v jáchymovských uranových dolech za údajné zatajení půdy. Druhý černý puntík do životopisu mu pak přimalovala postava funkcionáře Vagery v legendárním psychologickém dramatu Karla Kachyni Ucho, v hlavních rolích s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým.
Dlouhé dopoledne:
Ve stínu Pláteníka
Oba filmy nastupující normalizace poslala rychle do trezoru a komunisté mu dali jeho zradu pořádně sežrat. Dali mu jasně najevo, že když nebude poslušný, určitě si nezahraje v projektech, které by se mu líbily. Moučka nakonec přistoupil na jejich hru, a když v roce 1977 potřebovali soudruzi upevnit po Chartě 77 pozice a nabídli mu návrat do strany, souhlasil, aby mohl znovu naplno hrát. I kvůli tomu přijal hlavní roli v seriálu Jaroslava Dietla Okres na severu, za ztvárnění tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka dostal státní cenu Klementa Gottwalda a stal se oficiální tváří systému. Příležitostně publikoval v tisku, vystupoval na besedách a celá osmdesátá léta prožil ve stínu své seriálové postavy. Po roce 1989 ale dokázal z Pláteníkova stínu šikovně vyklouznout, takže až do konce devadesátých let zůstal herecky aktivní. Jednou z jeho posledních rolí byl dědeček v seriálu Život na zámku.
Bratr pomstě neunikl
Léta ho trápily problémy s o dva roky starším bratrem Milanem, ke kterému v dětství a mládí vzhlížel. Pak se ale stal náčelníkem vyšetřovací skupiny StB, která v ruzyňské věznici páchala zločiny na politických vězních, mimo jiné pracoval i na vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou. Zatímco vězně týral, doma byl příkladným otcem dvou dcer. Z Miroslavy se stala šéfka propagandy SSM a fanatická soudružka, druhá se ale měla stát již v dětství obětí pomsty některých vězňů, které její otec krutě mučil. „Byla plachá, učila se hůř než Mirka. Tehdy se ve škole začalo vyprávět, že ji asi jako desetiletou přepadla parta bývalých muklů, kteří se chtěli pomstít za to, jak se k nim hlavní vyšetřovatel StB Moučka choval. Prý jich několik vyskákalo z auta a nechutně ji znásilnili,“ prozradil serveru ahaonline.cz jeden z jejích bývalých spolužáků. Nakonec dívka v pětadvaceti za podivných okolností zemřela, což okolí připisovalo přetrvávajícímu psychickému traumatu.
Dlouhá léta ani slovo
Jaroslav byl sice také komunista, něco takového ale neschvaloval, takže s jediným bratrem přerušil veškeré styky a dlouhá léta s ním nepromluvil slovo. „Měl jsem bratra strašně rád. Ale když jsem se dozvěděl, co dělá… Přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké životní rozhodnutí, zavrhnout bratra, kterého jsem měl rád. Celá léta, když byl nahoře, se o nás nezajímal,“ svěřil se s rodinným tajemstvím v rozhovoru deníku Blesk. Z herecké profese ho definitivně vyřadila Parkinsonova choroba, takže trávil poslední léta života v Kardašově Řečici na Jindřichohradecku. Pak se ale přidala rakovina tlustého střeva, jeho zdravotní stav se dramaticky zhoršil a musel se vrátit do Prahy. V posledních měsících u něj navíc propukla i Alzheimerova choroba, takže si ani nepamatoval, že má na kontě spoustu divadelních, filmových a televizních rolí. „A když si vzpomenu, nechci se na sebe v televizi vůbec dívat. Proč? Už dávno jsem někdo jiný,“ povzdychl si v jednom z posledních rozhovorů pro deník Blesk. Ke konci už jeho manželka Jiřina a syn Jaroslav přestali náročnou péči zvládat, a tak se ho ujali v pečovatelském domě na pražském Žižkově, kde 26. prosince 2009 zemřel.
(zdroje: Wikipedia, Databáze českého filmu, ČSFD, Blesk, Divadlo na Vinohradech, Česká televize, Filmový přehled, město Kardašova Řečice)
Vložil: Adina Janovská