Proč Jiřina Šejbalová náhle zestárla už po čtyřicítce. Tajnosti slavných
31.08.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Jiřina Šejbalová ve svém posledním celovečerním filmu, jako Marie Hahnová v psychologickém dramatu režiséra Václava Matějky z roku 1978 Sólo pro starou dámu
Souboj se slavnou Sofií Loren prohrála o jediný bod, i zlou maloměšťačku ale dokázala zahrát tak, že ji diváci nakonec politovali.
Pokračování z pátku 28. srpna
Hlavní role v Národním divadle, pohádkové honoráře, zástupy ctitelů, tolerantní manžel, život v pohodlí a luxusu… tak hýčkané ženě snad nemohlo ke spokojenosti chybět vůbec nic. Rok 1940 pro ni znamenal významnou změnu. Po svatbě a natáčení melodramatu režiséra Otakara Vávry Maskovaná milenka, v kterém si zahrála hraběnku Evženii Angely, se z filmové branže úplně stáhla. Díky tomu ji minuly spekulace, pomluvy a problémy s nacistickými pohlaváry. Po osvobození zazářila na jevišti 28. května 1945 jako kněžna v Jiráskově Lucerně v první, slavnostním představení v osvobozeném Československu. Uskutečnilo se v den narozenin prezidenta Edvarda Beneše, který se 16. května vrátil do Prahy a znovu začal vykonávat funkci. V lehkomyslnou a noblesní rokokovou šlechtičnu se sice proměnila skvěle, Po odchodu Jiřího Frejky na Vinohrady, nástupu nového vedení a příchodu řady mladších kolegyň se ale její pozice v Národním divadle změnila. Poslední velkou příležitost sice dostala ještě v roce1946 v jako Líza Doolitlová ve slavné komedii G. B. Shawa Pygmalion, už den před předcházejícím silvestrem ale vykročila postavou Káči v Drdových Hrátkách s čertem novým směrem.
Stařenou už po čtyřicítce
Někdejší kráska, teď už se čtyřmi křížky na krku, se rychle přehrála do komických, satiricky nebo groteskně laděných venkovských žen a měšťaček, na další šťastné období musela počkat až na příchod režisérů Otomara Krejči, Alfréda Radoka, Miroslava Macháčka a Jaromíra Pleskota, kteří ji obsazovali do svých profilových a přelomových inscenací. Mistrně dokázala dodat tragickým postavám civilní podobu, nevyhýbala se ale ani komediím. K jejím nejslavnějším postavám patřila Lady Chilternová v slavní konverzační satiře Oscara Wilde Ideální manžel či Chrobačka v alegorickém dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu. A už v padesátých letech se začala postupně přehrávat do postav stárnoucích a starých žen, k nimž už ale přistupovala jinak, takže z jejích tragických hrdinek šel divákům mráz po zádech. Jejich podstatné povahové rysy zdůrazňovala nekomplikovanou přímostí, dokonce neváhala záměrně vyzdvihnout ty odpudivé, a tím dosáhnout větší sugestivnosti.
Souboj s Lorenkou
Před kameru se vrátila teprve v roce 1948 jako hostinská Božena v komedii Hostinec „U kamenného stolu“ a přímo strhující výkon podala v roce 1957 ve filmové adaptaci románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma. Její navenek laskavá Klára, mnohem starší manželka maloměstského veterináře a starosty Roberta Rýdla, ve skutečnosti nešťastná, zklamaná a opuštěná žena, trpící až panickým strachem ze stáří a smrti, se stala Jiřininým životním výkonem. Na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1958 sice za ni hlavní cenu nezískala, protože ji o jediný bod předběhla Sophia Loren v kriminálním dramatu Černá orchidej, prezident Biennale, senátor Giovanni Ponti, byl ale výsledkem tak rozčarován, že Jiřině udělil alespoň zvláštní medaili za vynikající herecký výkon.
Vlčí jáma:
Nezapomenutelná tetička
Jakmile se zrodilo nové médium, nemohla u toho chybět, na televizní obrazovce se poprvé objevila už v roce 1956. Tehdejší práce před kamerou se ještě hodně podobala divadlu, protože vše bylo vysíláno živě a u spousty televizních her se nedochoval záznam. Od šedesátých let pro televizi pracovala stála častěji a zahrála si v řadě kvalitních a úspěšných inscenací. K jejím nejkrásnějším postavám ale patří paní radová Váchová v seriálu Sňatky z rozumu, v němž vytvořila manželský pár s Milošem Nedbalem, nebo tetička v legendárním seriálu Taková normální rodinka. Manžele si zahrál dvakrát i s kolegou z divadla Bohušem Záhorským, ve filmech Zlatá svatba a Náš dědek Josef. Její poslední filmová role byla shodou okolností zároveň i hlavní, v psychologickém snímku Sólo pro starou dámu hrála Marii Hahnovou, která se po letech vrací do Prahy. Ambice slibného projektu sice zůstaly nenaplněny, přesto Jiřina získala za svůj výkon několik cen včetně zvláštního uznání na mezinárodním filmovém festivalu ve španělském Valladolidu. Před kamerou stanula naposledy v roce 1980 v televizní inscenaci Nezralé maliny.
One woman show
V roce 1958 byla jmenována Zasloužilou umělkyní a své herecké zážitky z divadla i světa filmu publikovala v časopise Kultura v sérii článků, nazvané Sama sobě reportérkou. K šedesátinám dostala titul Národní umělkyně a od roku 1968 také působila jako profesorka jevištní řeči na pražské DAMU. Ve stejné době napsala dvě dnes již přímo legendární kuchařské knihy Vaříme na chatě, proložené svými vzpomínkami na hereckou kariéru. S jejich sepsáním jí prý významně pomohl manžel Jaroslav Pipek, který měl jako vyhlášený advokát dar slova, v kuchyni ale vždycky spíš jen překážel. V roce 1971 odešla oficiálně do penze a jen o pár měsíců později ji téměř o osm let mladší životní partner v pouhých 58 letech navždy opustil. Zůstali jí jen přátele a práce, velmi často spolupracovala s rozhlasem, kde vytvořila nový typ pořadu, který bychom dnes nazvali one woman show.
Ředitelský podvod
V roce 1977 ještě jednou oprášila své vzpomínky Sama sobě reportérkou ve stejnojmenném kresleném seriálu, který vycházel v humoristickém časopisu Dikobraz, a v různých kulturních zařízeních vystupovala s pořadem Hříchy z mládí. Koncem ledna 1977 se ale uskutečnilo v Národním divadle shromáždění významných kulturních osobností včetně Jiřiny Šejbalové, které byly během něj přinuceny podepsat takzvanou Antichartu, a normalizační ředitel Přemysl Kočí současně přichystal zákeřný podraz. Některým členům souboru Národního divadla bylo současně podstrčeno i ukončení spolupráce, kterou podepsali, aniž si toho všimli. V roce 1978 Jiřině režisér Václav Matějka nabídl roli v psychologickém dramatu Sólo pro starou dámu, adaptaci novely Valji Stýblové Rychlík z Norimberka. Naposledy stanula před kamerou v roce 1980 televizní inscenaci Nezralé maliny, v které se symbolicky loučila se svými kolegy. Krátce po natáčení podlehla rakovině, zemřela v Praze 23. srpna 1981.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Vlasta, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Kniha o Národním divadle, Česká divadelní encyklopedie, Národní knihovna ČR, dcery.cz, Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Jiřina Šejbalová: Vaříme na chatě, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí)
Vložil: Adina Janovská