Jiřina Šejbalová: Svatba kvůli Hitlerovi. Tajnosti slavných
28.08.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu, Československý státní film
Popisek: Jiřina Šejbalová jako hospodská v povídkové komedii Haškovy povídky ze starého mocnářství. Za války měla štěstí, že nebyla na kinematografii finančně závislá, takže se před kameru vrátila až po osvobození.
Svůdnice, nevěrnice, proradná potvora… Šuškalo se leccos. Ženy marně pokukovaly po kostýmech, které byly pro ni šity na míru, muži chtěli nosit domů stejně vysoké honoráře jako ona.
Pokračování ze středy 26. srpna
Závist je nesmrtelná a skrývá se za spoustou zla, a že si vzala na mušku právě Jiřinu Šejbalovou, není vůbec překvapivé. Hravě totiž dokázala, o čem spousta žen jenom marně snila. Sotva vklouzla do uměleckého světa, a od té chvíle už zůstala středem pozornosti. „Slečna Šejbalová, jedno z nejpřitažlivějších děvčat v Praze, krásně rostlá a výtečně inervovaná zpěvačka s mordičkou rozené subrety, má, co u nás nemá mnoho jevištních zjevů – umění zacházet s publikem a vedle sladkosti i osobní sůl,“ komentovala její výkon v revui Dona Kichotka na jevišti Divadla Dada levicová novinářka Marie Pujmanová. Vzápětí způsobila celé kulturní scéně doslova šok, když odmítla nabídku, která se neodmítá. „Necítím se ještě hodna takové pocty,“ odpověděla šokovanému Hilarovi, když jí nabídl hlavní roli v Národním divadle, Rosalindu v Shakespearově komedii Jak se vám líbí.
Hvězdou i bez kamery
Nepřehlédnutelnou se stala i bez natáčení několika filmů ročně a stylizace do chladné a záhadné femme fatale. Ještě mnohem hůř totiž muži odolávají vášni a šarmu. Šejbalka byla najednou všude. Nebála se zpívat ani tančit v odvážných choreografiích. V módě udávala směr, její tvář zdobila titulní stránky magazínů, honoráře prý dostávala oproti kolegům až trojnásobné. Stala se múzou malířů a básníků, nejen ti se ale kolem ní rojili jako vosy v legendární kavárně Slavia, do které to měla z Národního divadla jen pár kroků přes ulici. Zbožňovali ji úspěšní podnikatelé, majitelé továren i ministři, z natáčení jezdívala limuzínami a ctitelé ji zahrnovali luxusními dárky. Oči na ní mohl nechat i o téměř dvacet let starší prezidentův syn Jan Masaryk. Písničkář Karel Hašler jí říkal Šejbarčí, učil ji staropražské kuplety a skládal pro ni zamilované písničky. Šuškalo se o jejích avantýrách s Hugo Haasem, Svatoplukem Benešem, Zdeňkem Štěpánkem…
Babička zasahuje
Není divu, že se ani se třemi křížky na krku do vdávání nehrnula. Jenže pak začali řádit nacisté, kteří rozdávali osudová rozhodnutí jako housky na krámě. A došlo i na Jiřinu, která padla do oka tehdy ještě „jen“ státnímu tajemníkovi Úřadu říšského protektora K. H. Frankovi. Prostě pro ni poslal auto, a kdyby snad nechtěla nastoupit, vzkázal jí, že pak pro ni pošle jiné, které ji ale odveze tam, kde se jí to nebude líbit. A pak zasáhla moudrá stará dáma, která Jiřinu znala léta díky tomu, že jejich víkendové vily v Senohrabech dělil jenom plot. „Tak žádné zbytečné odklady. Říkala včera paní odvedle, že tenhle Hitler chce nám Čechům všechny svatby zakázat,“ vzpomínala Jiřina na vlnách Českého rozhlasu. Osudovou větu prohlásila babička o téměř osm let mladšího právníka Jaroslava Pipka, jehož otec byl šéf prezídia ministerstva pošt a telegrafů a který se stal 12. ledna 1940 Jiřininým manželem. A přidala k tomu svůj a dědečkův snubní prstýnek.
Stříbrný vítr:
Sláva i bez kamery
Kde se vlastně Jiřina vdávala, o tom existují dvě rozdílné informace. Podle jedné na pražském Smíchově, podle druhé v malebném kostelíku v Hrusicích, od senohrabských vilek coby kamenem dohodil. Po svatbě si ještě Jiřina zahrála hraběnku Evženii v melodramatu režiséra Otakara Vávry Maskovaná milenka, a pak se z filmového světa stáhla. Manévrovat mezi úspěchem na stříbrném plátně a životu nebezpečnou přízní mocných nacistů naštěstí neměla zapotřebí. Byla hvězdou Národního divadla a manžela a na nic víc už jí oficiálně nezbýval čas. Pipek byl na ni pyšný a ani její občasné úlety s kolegy či významnými obdivovateli mu nevadily. Jeho generace totiž považovala bouřlivý život bohémů tak trochu za samozřejmost. Manželé bydleli ve druhém patře luxusního secesního domu na rohu Pařížské a Široké ulice na pražském Starém Městě a okna arkýře jejich bytu měla barevné vitráže. Jejich večírky byly vyhlášené, Jiřina totiž byla nejen okouzlující hostitelka, ale také výborná kuchařka. O její svíčkové či nadívaných bažantech básnili profesoři, právníci i ministři. Velmi společenský byl i její manžel, časem ale holdoval stále víc a víc dobrému vínu a začaly ho trápit zdravotní problémy.
Nevhodní přátelé
Uniknout pozornosti vlivných nacistů se Jiřině sice podařilo, už brzy po osvobození ale atmosféra paradoxně zase začala houstnout. Její manžel měl totiž příbuzné v USA, navíc se přátelil se členem americké vojenské a diplomatické mise v Praze Charlesem Katkem, který byl považován za hlavu amerických špionážních služeb v Československu a v roce 1948 vyhoštěn. „Pipek s Jiřinou Šejbalovou žili rozmařilým životem. Ve svém bytě pořádali hostiny až pro 50 lidí. Byli mezi nimi podnikatelé, ředitel Škodových závodů Fabinger, Ferdinand Peroutka, herci Štěpánek a Eduard Kohout, Olga Scheinpflugová a Vlasta Fabianová, několikrát byl ohlášen Jan Masaryk, který se však nedostavil, dále Petr Zenkl, Prokop Drtina, ale také soused z Pařížské 12, zubní lékař Štark,“ je mimo jiné uvedeno ve spisu, který na manžele založila StB. „Pipkova manželka byla viděna ve společnosti amerického vyslance, který ji vezl do vily v Senohrabech, kde byla celá rodina na letním bytě. Pipek byl také členem Golf klubu v Klánovicích a organizovaný stejně jako jeho otec u národních socialistů.“ Žádnou protistátní činnost se ale prokázat nepodařilo.
Pokračování v pondělí 31. srpna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Vlasta, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Kniha o Národním divadle, Česká divadelní encyklopedie, Národní knihovna ČR, dcery.cz, Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Jiřina Šejbalová: Vaříme na chatě, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí)
Vložil: Adina Janovská