Marek Dobeš: Pražské Air-blb-n-blbnutí. Komentář

Foto: AI / Grok

Popisek: Ilustrační obrázek

Vstupní portály i dveře jednotlivých bytů jsou osazeny elektronickými kódovými panely a čtečkami čipů, aby ubytovaní cizinci jen naťukali kombinaci čísel, přiložili kartu a byli uvnitř.

Směrem k historickému centru se rojí tisíce těchto kódových zámků; není to žádná bojovka ani hra s pokladem za dveřmi, ale pouhá několikadenní přespávačka na úkor dostupného a trvalého bydlení. Chodby jsou tiché a neosobní, potkáte na nich pouze další turnus turistů a z bytového fondu se stala soustava nonstop hotelových pokojů, kde nikdo trvale kořeny nezapustí, i kdyby chtěl.

Praha se rok od roku více mění v gigantický ementál, jehož jádro je ze strany turistického průmyslu a krátkodobých pronájmů zcela vybydleno. Jako herec, který se pohybuje v prostředí studentských filmů, to sleduji z první řady. Když s kamerou, stativem a batohem plným rekvizit kličkujeme centrem, abychom v autentických kulisách zaznamenali příběhy mladých lidí, narážíme na mrazivou realitu. Vchodové portály historických domů na Starém Městě, na Malé Straně nebo na Vinohradech již neslouží domovským komunitám. Jsou opatřeny schránkami na klíče s číselnými kódy, dostupnými pro snadné užití cizincům. Kdysi živý organismus směrem zevnitř metropole o tuto přirozenou tkáň starousedlíků přichází a mění se v prázdnou rekvizitu prostou skutečného života. Jakýsi historydisneyland. 

Mrtvá okna v centru a zbytečný beton na periferii

Podstata problému netkví v tom, že by v metropoli scházely budovy jako takové, ale v naprostém popření jejich původního účelu. Jak trefně připomínají místní spolky: ubytování není totéž co bydlení. Byt byl zkolaudován k dlouhodobému životu, nikoli jako neregulovaná ubytovna, a současná praxe není žádným nevinným sdílením typu „lidé lidem“, nýbrž tvrdým podnikáním v ubytovacích službách zneužívajícím mezer v zákonech. Fenomén Airbnb a masový byznys s krátkodobým ubytováním vysály z historického centra tisíce bytů, které dříve patřily běžným obyvatelům: rodinám, studentům i pracujícím lidem.

V červnu bylo v Praze evidováno 7 878 aktivních celých bytů nebo domů nabízených přes Airbnb. Pokud však započteme i ostatní platformy, Asociace hotelů a restaurací ČR i další zdroje odhadují reálný počet takto využívaných bytů až na 18 až 20 tisíc. Zatímco v roce 2019 připadaly na jednoho hostitele v průměru dva byty, dnes už jsou to tři a přes polovinu nabídky ovládají profesionální provozovatelé s pěti a více jednotkami. Snad u každého inzerátu na prodej nemovitosti v širším centru dnes čteme lákadlo na skvělou investiční příležitost vhodnou pro krátkodobé pronájmy, zatímco běžné nájemní bydlení je v ulicích k nenalezení.

Místo stabilního domova pro ty, kdo město skutečně tvoří a udržují v chodu, slouží tyto prostory jako anonymní hotelové pokoje s vysokou návratností pro investory. Při večerní procházce centrem Prahy stačí zvednout oči k fasádám – většina oken zeje prázdnotou a tmou. Jsou to mrtvé schránky, které sice majitelům generují zisk na platformách, ale společnosti přinášejí obrovský deficit, jehož dopady pociťujeme na každém kroku. Kdyby nebyl každý druhý dům v širším centru proměněn v lukrativní turistickou noclehárnu, nemusela by se Praha neustále rozpínat a betonovat. Město pod tlakem bytové krize dokola řeší falešné dilema: kde vybudovat další satelitní čtvrti, jak ukrojit další kusy úrodné půdy na okrajích a kde schválit developerské projekty zatěžující dopravu i ráz krajiny. Přitom řešení leží přímo před námi – v existujících, ale neefektivně využitých a uměle vyprázdněných čtverečních metrech. Zastavovat zelené plochy jen proto, že centrální bytový fond padl za oběť turistickému průmyslu, je ekonomická i ekologická absurdita.

Skanzen pro turisty a vyhnanci z vlastního města

Statistiky a analýzy věnující se tomuto tématu dlouhodobě ukazují alarmující čísla. V podílu bytů odčerpaných z běžného trhu ve prospěch krátkodobých pronájmů patří Praha k nejvíce zasaženým městům v Evropě. Urbanisté i zástupci samosprávy opakovaně varují, že neregulovaný ubytovací trh rozbíjí sociální strukturu města. Zatímco politická reprezentace často ustrne v nekonečných debatách o regulacích, které narážejí na odpor vlivných zájmových skupin, autentický život z centra mizí. Místní obchody, řeznictví, knihkupectví a běžné sousedské vazby nahrazují prodejny suvenýrů, směnárny a předražená turistická bistra. Historické jádro Prahy se proměnilo v kulisu pro jednorázovou spotřebu, v níž stálí obyvatelé působí spíše jako ohrožený druh.

Představa o tom, že rozvoj města musí nutně probíhat formou nekonečného zalévání polí kolem Prahy betonem, je hluboce zcestná. Kdybychom dokázali efektivně regulovat nebo omezit masové využívání rezidenčních bytů pro turistický ruch, rázem by se na trhu obrovské množství kapacity uvolnilo. Bytový fond v historických budovách by mohl znovu plnit svou primární a nejdůležitější společenskou funkci, kterou je poskytování domova. Namísto investičních portfolií pro zahraniční subjekty by domy v centru patřily lidem, kteří v nich skutečně žijí, pracují, utvářejí komunity a platí zde daně. Město by se nemuselo nuceně nadechovat k megalomanské výstavbě nových administrativně-bytových komplexů na zelené louce. 

Betonové boty pro duši města

Zalévání okrajů Prahy betonem přináší další kaskádu přehlížených problémů. Výstavba na zelené louce si vynucuje budování kompletně nové infrastruktury – od prodlužování linek MHD přes silnice a kanalizaci až po kapacity škol a školek. To vše zatěžuje městský rozpočet astronomickými výdaji. V centru přitom veškeré sítě a dopravní napojení dávno fungují, jen jejich potenciál požírá tranzitní turismus. Vzniká absurdní paradox: draze dotujeme rozpínání města do šířky, zatímco jeho historické jádro necháváme v noci zhasnuté a přes den napospas kufrům na kolečkách. Skutečně hospodárná správa metropole by měla začít plným využitím stávajícího fondu, nikoli bezhlavým ukrajováním volné krajiny.

A to je řeč pouze o fenoménu sdíleného ubytování. Vedle něj v Praze leží ladem obrovské množství ryze spekulativních, investičních bytů, které slouží jen jako bezpečné uložení kapitálu a jejich majitelé je ze strachu či pohodlnosti raději ani nepronajímají. K tomu připočtěme stovky a stovky oficiálních hotelů a penzionů, jež už tak zabírají podstatnou část kapacit města. Praha se octla v pasti: zatímco pro turisty a zahraniční kapitál je v ní místa víc než dost, pro lidi, kteří v ní chtějí skutečně žít a tvořit, se stává nedostupnou pevností.

Krize bydlení v Praze není pouze technickou záležitostí pomalého stavebního řízení, jak často tvrdí developerská lobby. Jde o zásadní otázku přístupu k městskému prostoru a jeho smyslu. Pokud budeme dál přihlížet tomu, jak se z metropole stává pouhá výnosná kulisa pro globální cestovní ruch, ztratíme víc než jen její historický ráz – ztratíme její duši. Město netvoří prázdné fasády, ale lidé, kteří v něm žijí, pracují a tvoří své příběhy. Dokud nenastavíme jasná pravidla pro krátkodobé ubytovací platformy a nevrátíme byty jejich skutečnému účelu, budeme jen nečinně sledovat, jak se Praha dusí pod náporem nového betonu a digitálních zámků na vybydlených chodbách.

Cinklá analýza

Nedávno zveřejněná zpráva projektu Pražské bydlení pod lupou (jehož odborným garantem je Jakub Kuneš), o níž referovaly servery Seznam Zprávy i iDNES.cz pod titulky tvrdícími, že Airbnb za krizi nemůže a problémem je pouze dlouhodobý deficit výstavby, představuje přesně ten typ argumentace, který realitu v ulicích staví na hlavu. Analýza operuje s tvrzením, že „úplný zákaz Airbnb by odstranil pouze přibližně 8,6 procenta současného bytového deficitu“ a že krátkodobé pronájmy tvoří „jen 1,1 procenta z celkových 720 tisíc pražských obytných prostor“. Tento celoměstský průměr je však ukázkovou statistickou manipulací, která skutečný problém záměrně rozřeďuje. Město totiž není homogenní placka a data ze sídlišť na okraji metropole nemohou maskovat fakt, že na území Prahy 1 tvoří Airbnb podle stejné zprávy celých 22,2 % bytového fondu. V historickém jádru tedy nejde o okrajovou záležitost, ale o fatální destrukci základní funkce města. Nemluvě o nepřiznané šedé zóně parazitující na globalizaci a digitalizaci. Bagatelizovat téměř osm tisíc evidovaných jednotek – přičemž další odhady trhu mluví až o dvaceti tisících bytech na všech platformách – znamená ignorovat fakt, že jejich návrat rezidentům by okamžitě uvolnil kapacitu odpovídající zhruba dvěma letům veškeré nové výstavby v Praze. Od jednoho extrému, který představoval socialistický zákaz vlastnit více než jeden byt, přičemž i na chaty se hledělo podezřívavě, jsme se tak dostali k opačné krajnosti, v níž nekontrolovaný stav bere občanovi možnost dosáhnout na vlastní přiměřeně drahý domov v jeho rodném městě.

Závěr, že „za pražskou bytovou krizí stojí především chybějící výstavba“ a kumulovaný dluh 91 tisíc bytů, navíc nepokrytě nahrává developerskému tlaku na další rozšiřování města do polí. Tvrdit, že jedinou cestou je neustálé budování nových satelitních čtvrtí na periferiích, znamená vědomě přehlížet obrovskou ekonomickou a ekologickou zátěž v podobě nutnosti stavět na zelené louce nové silnice, školy i tratě MHD. Proč má městská pokladna astronomickými částkami dotovat rozpínání do šířky, když v centru veškerá infrastruktura i sítě dávno existují, ale jsou blokovány pro anonymní ubytovací byznys? Byt má sloužit k trvalému životu, pro který byl zkolaudován, nikoli jako neregulovaný hotelový pokoj. Redukovat krizi bydlení na pouhé stavební manko znamená rezignovat na obranu živého města a vyměnit skutečné obyvatele za airvybydleblbný turistický skanzen plný obsluhujících profesí nasátých z ciziny a domorodců pachtících se v korporátech na nájem pro sporné privilegium bydlet v Praze.

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-reality-kolik-bytu-vzalo-praze-airbnb-mene-nez-se-zda-312959

https://cs.wikipedia.org/wiki/Airbnb

https://medium.seznam.cz/clanek/tereza-nislerova-na-airbnb-plati-jen-stipacky-jak-zkrotit-fenomen-ktery-pozira-prahu-310031

https://www.idnes.cz/praha/zpravy/praha-airbnb-neni-pricina-bytove-krize-plyne-z-analyzy.A260817_172007_praha-zpravy_jira

Jiří Šoukal: Chataření a chalupaření v období 50. a 60. let. In: Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí, 2011, roč. 1, č. 1, s. 55–69.

Vložil: Marek Dobeš