Štěpán Cháb: Český mindráček. Komentář

Foto: Se svolením Pražského hradu

Popisek: Česká vlajka

Lokální tragédie, globální nutnost. Tak nějak by se dalo shrnout datum 21. srpna 1968.

Šedivý den naší historie. Tanky v ulicích a podivné nepochopení toho, že jsme na počátku normalizace, kterou neokecáme.

Val Sovětského svazu. Proti němu val vlivu USA. Studená válka. Kdo ustoupí, projeví slabost. Kdo moc postoupí, projeví troufalou blbost.

Mířily na sebe jaderné hlavice, armády byly cvičené k apokalypse.

A do toho si stoupl odrzlý československý národ a jal se liberalizovat politiku, kulturu, mravy i svůj vztah k okolí. Liberalizoval celou společnost. A už se nezakazovalo myslet, mluvit a vlastně ani cestovat. Fajn doba. Krátká, zoufale krátká, kdyby trvala déle, možná bychom experiment socialismu s lidskou tváří dovedli do něčeho životaschopnějšího.

Žel, byli jsme v bouři studené války, kde bylo nemyslitelné, aby se jakákoliv země byť jen vzdálila tomu, co jí její „domovská“ velmoc diktovala.

Armády Varšavské smlouvy k nám vjet prostě musely. V rámci geopolitiky světových velmocí nebyla jiná cesta. Ani nemohla být. Sovětský svaz by tím projevil slabost a začal by se bortit. Liberalizace by se přelila do Polska, do Maďarska a dál a začala by rozežírat sovětského ocelového muže.

Celou lidskou historii se hraje o udržení a rozšiřování moci a vlivu. A tam na malých nezáleží. Ti se jen přesouvají po herní ploše světa tlakem těch silných. Vidíme to i teď. Uvidíme to i za sto let.

Je to snad obhajoba vpádu armád do Československa? Houbeles. Jen konstatování zjevného.

A sedět teď a deklarovat vůči Ruské federaci kvůli tomu svou nenávist je, no, takové male mindráčkovské. Uteklo šedesát let. Za takovou dobu od druhé světové války už jsme s Německem měli vytříbené vztahy a chystali se s nimi do unijního holportu. A to nám vyvraždili 360 tisíc lidí a na padesát let dokonale změnili naši budoucnost k podstatně horšímu (nebýt Hitlerova vpádu, neproběhl by ani únor 1948 a Československo by dál žilo ve své prosperitě první republiky).

Ano. Tady musí zaznít, že Německo se zásadně změnilo. Rusko méně.

No, já bych se u toho na chvíli zdržel.

První světová válka. Německo prohrálo a mělo platit reparace, velmocemi bylo velmi krutě trestané. V Německu začal být hlad, chudoba a začaly bujet velmi nemravné myšlenky jistého rakouského malíře. Přišla druhá světová válka. Německo opět prohrálo. Přišly reparace? Přišly. Ale po druhé světové už si velmoci řekly, že se Německo nesmí z trestu nahnat až k hladu a strádání, protože opět povstane. A tak se Německu popustily otěže a to mohlo začít bohatnout a dát tak se zanícenými ideologiemi na chvíli pokoj. Navíc bylo Německo masivně podpořené Marshallovým plánem, který západní Německo postavil na nohy a dal mu tu potřebnou prosperitu.

Dali jsme tohle po pádu Sovětského svazu Rusku? U Václava Havla se mi moc líbila jeho odpověď v americkém kongresu, kdy se ho ptali, čím by USA Československu po sametové revoluci měly pomoct. Havel odpověděl, aby bylo pomoženo Rusku, tím že se pomůže všem. Bylo to moudré. Tohle rozhodně. Jenže k ničemu takovému vlastně nedošlo. Po pádu Sovětského svazu přišla porevoluční „pomoc“ ve formě privatizace, potažmo převzetí národního bohatství, kdy bylo Rusko manévrováno, jako ČR, do pozice montovny, poté politický vzdor s nástupem Putina do Kremlu. Zpočátku Putina, který chtěl spolupracovat, ale byl zaháněn mimo ohradník spojenců, protože přece zvítězila jedna mocnost. Rétorika studené války se zase postupně rozjela, až dospěla do dnešních dní, kdy jsme se dopracovali k naprosté destrukci jakýchkoliv vztahů.

Místo nového Marshallova plánu přišla do Jelcinova Ruska západem ordinovaná šoková terapie, která vedla k hyperinflaci, znehodnocení úspor obyvatel, divoké privatizaci ropy a plynu do rukou hrstky oligarchů a propadu do bídy. Právě tahle ekonomická deziluze 90. let byla tím hlavním podhoubím, na kterém později vyrostla nostalgie po pevném řádu a Vladimir Putin. Západ měl přijmout Rusko jako přítele v krizi a nabídnout mu Marshallův plán. Pak bychom se vyhnuli tomu, v čem vězíme teď až po uši.

Všechny velké děje světových dějin se točí kolem zájmů velmocí. Československo zrušením cenzury a otevřením diskuse narušilo povinnou ideologickou stejnost východního bloku. Pro Moskvu byla nepřekročitelná ztráta kontroly nad myšlením uvnitř vlastního tábora. A tak Československo dostalo přes prsty. Ukrajina se chtěla připojit k vojenským strukturám USA, dostává přes prsty teď. Zájmy velmocí neokecáme, s těmi se musí počítat. A pokud s nimi nepočítáme, no, dostaneme přes prsty.

V 90. letech svět propásl jedinečnou možnost vytvořit daleko harmoničtější globální prostředí spolupráce a prosperity. Dostává za to bídu a odporné zabíjení v dokonale zbytečných válkách.

Vložil: Štěpán Cháb