Žhavá sranda s Mrazíkem Otomarem Korbelářem. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
29.08.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu - Slavia
Popisek: Otomar Korbelář jako profesor MUDr. Petr Partyk v melodramatu režiséra Vladimíra Slavínského z roku 1939 Zlatý člověk
Na paměť padesáti let, co v českém divadle chybí bravurní improvizátor Otomar Korbelář (1899 – 1976).
Musím začít Otou Ornestem, divadelníkem z legendární umělecké rodiny. Jeho bratři byli básník Jiří Orten a herec Zdeněk Ornest, děti herci Jiří Ornest (známý z TV pořadu Dvaadvacítka) a Ester Janečková (Pošta pro tebe), vnuk Šimon Ornest zase založil známou hudební skupinu The Tap Tap. Během svého válečného exilu v Británii dělal Ornest nejstarší redaktora BBC a naučil se anglicky, což využil během svého legendárního ředitelství Městských divadel pražských (v jejichž stál v letech 1950 - 1972), kde anglickojazyčné hry nejen uváděl, ale pro tamní uvedení i překládal – včetně slavné My fair lady s jejími populárními písničkami, jejichž verše, jako „máš-li kapičku štěstí, nikdy to na tebe nepraskne“, které národ zná z úst těch nejznámějších umělců, pocházejí z jeho českého pera:
Inscenaci My fair lady v jeho překladu jsme v 60. letech hráli i u nás v karlínském divadle, ale od začátku ji pronásledovala smůla. Obsazení bylo hvězdné. Freddyho hrál Limonádový Joe Karel Fiala, Lízu jeho žena Věra Vlková (prarodiče Anny Fialové, titulní hrdinky seriálu Iveta), profesora Higginse hrál a zpíval Míla Zavřel (tatínek Vlasty Zavřela, co dnes mluví Homera Simpsona) a jeho nejlepšího přítele, plukovníka Pickeringa, legendární Otomar Korbelář. Ano TEN Korbelář, představitel titulního Freda Floka, co ve filmu Těžký život dobrodruha hlaholil „Sám já chodívám rád“ , ale i tuláka Macouna, skladatele Kmocha či Jana Roháče z Dubé z prvního československého celovečerního barevného filmu, a taky jako český hlas legendárního Mrazíka, pročež jeho bohatýrský hlas si nejspíš vybavíte, když si v duchu položíte nekorektní otázku: „Je ti teplo, děvče?“
Mezi tyhle bardy se jednou s tlačenkou odkudsi shora v hlavní roli Lízy Doolittleové vtlačila oblastní herečka, která ze všeho nejvíc připomínala dřevo. Pletla si osoby, zapomínala jména, motala se s pološíleným výrazem po jevišti, a měla-li se s někým setkat, hledala ho na opačné straně, nežli dotyčný stál. Když oslovila Otu Korbeláře „paní Higginsová“, i starý herecký harcovník si musel schovat obličej do kapesníku, aby nebylo vidět výbuch smíchu, načež přišel slavný dostih v Ascotu. Uprostřed nejlepší společnosti secesně oblečených dam a pánů se umělkyně postavila na rampu, došla jí slova, a místo proslulé věty, která v překladu pana Ornesta zní „Hejbni tou svou shnilou p….í“ (na kterou diváci netrpělivě čekali), vytřeštila oči a vykřikla na celé vyprodané divadlo: „Do p….e!“
Pak omdlela.
Jindy zase během dialogu Higginse Zavřela a Pickeringa Mrazíka Korbeláře zcela mimo předepsaný scénář odkudsi vstoupila starší drobná paní, která na vodítku vedla ratlíka. Chvilku koukala do pusy Otovi, pak odešla k Mílovi Zavřelovi, a u obou zjišťovala, jestli mají všechny zuby. Oba herci pokračovali v dialogu, Ota Korbelář vzal paní kolem ramen a zvolna ji směřoval mimo jeviště, ale paní se nedala:
„Víte, že jsem vás vždycky milovala?“ oznámila Korbelářovi. Ten jí dal pusu na čelo a Míla Zavřel se zatím pokoušel odlákat ratlíka k inspicientovi. Moc mu to nešlo a ratlík si své místo na jevišti navíc označkoval = vyčůral se panu Korbelářovi na pěkně vyleštěnou jezdeckou holínku. Vzápětí se ale lekl toho, co vyvedl, paní se vytrhl a běžel k inspicientovi, který v hrůze vyskočil na židli a volal o pomoc. Ve chvíli, kdy publikum řvalo smíchy a hrozilo rozvrácení celé hry, rutinér Korbelář celou scénu vrátil do divadelního tónu tím, že se chytil za srdce a řekl romanticky: „Tak vy jste mě milovala?“
„Milovala, ale teď už mě nechte, musím za psem, toho taky miluju. Já zase přijdu.“
„Přijďte zas!“ povzbudil ji Korbelář reklamně, ačkoli si očividně myslel pravý opak.
Jindy se zas hrála opereta Král tuláků od světoznámého amerického Čecha Rudolfa Frimla (který se proslavil jinou příhodou: když za ním na Broadwayi přišla žádat o roli začínající Barbra Streisand, poradil jí, ať se radši vdá). Ve scéně, kde měl náš kolega Franta Voborský uvést Villonova krále Ludvíka Jedenáctého, kterého hrál Ota Korbelář, mu ale z úst vyšlo: „Promluví Jeho Veličenstvo král Ludvík… Ludvík… Oto, kolikátej jsi?“
Pan Korbelář si stoupl, podíval se klidně na Františka a svým ceremoniálním hlasem ducha zimy zahlaholil na celé hlediště:
„Já nevím, Franto!“
A tak to bylo s kolegou Korbelářem pořád. Jeho osobnost dokázala v očích diváků překrýt jakýkoli debakl. Tato jeho schopnost se pak rozšířila na celé divadlo. Tak opereta Mam´zelle Nitouche (1882) se jednou dohrála až do konce bez škobrtnutí, nicméně na konci, k postavě, která se jmenuje dost složitě major de Chateau-Gibus (D´Šató-Žiby), přišel představitel majorova soka, zasloužilý umělec Otomar Korbelář, a úsečně začal:
„Tak tu svou Corinnu si můžete nechat, majore… majore…“
Každý jiný herec by se otočil a se studem utekl do zákulisí. Ne tak Ota Korbelář. Zaujav ve svém secesním kostýmu rytířský postoj, podíval se svému spoluhráči znovu do tváře a s pohrdáním mu do ní vmetl:
„Nechte si ji – majore Gagarine!“
Vložil: Jaromír Janák