Jiřina Šejbalová: Největší milostný průšvih. Tajnosti slavných
26.08.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu - Lucernafilm
Popisek: Jiřina Šejbalová jako hraběnka Evženie Angely v slavném melodramatu s Lídou Baarovou, které natočil v roce 1940 režisér Otakar Vávra podle stejnojmenné novely Honoré de Balzaca
Stát se záhadným ztělesněním démona se prý nikdy nesnažila, přesto hravě ovládla každého muže jen hlasem a pohledem. Bláznivě se zamiloval i Miloš Kopecký.
Pokračování z pondělí 24. srpna
Plavovláska s mírně zešikmenýma očima, širokými lícními kostmi a podmanivým hlasem, který bychom dnes nazvali postelovým, působila na muže jako magnet. Nápadníci se kolem ní rojili, mohla si mezi nimi vybírat a také uměla svých půvabů využít. „Já byla bestie, co rozvrací manželství, potom dostane od někoho, nebo od života, přes hubu a přichází happy end,“ zavzpomínala Jiřina Šejbalová nostalgicky na vlnách Českého rozhlasu. Obletovaná hvězda, která si právem vysloužila přezdívku česká Marlene Dietrich, se ale přes veškeré předpoklady prý nikdy nesnažila stát záhadným ztělesněním démona. Byla společenská, ráda a přímo skvěle vařila, školeným hlasem operní pěvkyně s chutí zpívala Ježkovy songy z Osvobozeného divadla, filmové šlágry i trampské písničky… Občas se ale jako zpovykaná filmová hvězda opravdu zachovala.
Kráska z červené knihovny
„Vraťte mi fialové hedvábné kombiné mé ženy, padouchu!“ Rozhořčený projev hrdiny románu Hanka, který napsal původně celní úředník Vilém Neubauer, patřící za první republiky k úspěšným autorům romantických příběhů pro paní a dívky, ve mně dodnes spolehlivě vyvolá záchvat smíchu. Jeho literární „skvosty“ z takzvané červené knihovny jsem jako holka objevila ve skříni u jedné z tetiček, a protože jsem musela přečíst všechno, co mi padlo do ruky, celé prázdniny jsem se bavila sladkobolnými romancemi. Až mnohem později jsem zjistila, že právě tahle knížka se stala literární předlohou pro první film, ve kterém si zahrála už v roce 1929 Jiřina Šejbalová. Tedy ještě v němé éře. Jmenoval se Hanka a Jindra a natočil ho režisérský samouk Oldřich Kmínek podle knihy, jejíž autor Vilém Neubauer, původním povoláním celní úředník, úspěšně zavaloval romantické duše sentimentálními bláboly. Nejenže jím odstartoval Jiřininu filmovou kariéru, ale také předurčil na pár let charakteristiku jejích hrdinek, moderních a sportovních dívek s „nekomplikovanou“ duší.
Peklo před kamerou
O dva roky později už biografy zněl i její eroticky podbarvený hlas, a dokonce i zpěv, v dramatu Gustava Machatého Ze soboty na neděli, v němž hrála cynickou písařku Nany, která se zaměřuje na starší pány. Filmová zkušenost to ale byla tvrdá, Machatý byl známý extrémní precizností a náročností, například pro svůj další film Extase dokázal natáčet krátký záběr motýla u louže celé dva dny. „Byl to umělec, ale práce v jeho ateliéru byla strašná. Dovedl vybičovat ovzduší do hysterie,“ prozradila Jiřina ve svých vzpomínkách, které s ní sepsal Josef Träger. „Člověk se v jeho přítomnosti neustále chvěl. Po natáčení jsem spěchala domů a honem do vany, abych ze sebe spláchla pocit té pekelné atmosféry.“ Další natáčení se Svatoplukem Innemannem už si ale užívala, v komedii Malostranští mušketýři si jako subreta Irena zazpívala písničku Emana Fialy a Jardy Mottla Jednou snad se všechno změní a další Loučení, loučení pak nahrála pro gramodesky s legendární trampskou skupinou Settleři.
Ze soboty na neděli:
Nejstrašnější vánoční zážitek
Z lehkomyslných naivek se brzy proměnila ve smyslné, démonické a záhadné ženy vamp, mezi její ctitele patřil mimo jiné i mladý Miloš Kopecký, který na ni čekával u zadního vchodu do Národního divadla a obdivoval její luxusní kožichy. O jejím stylu a eleganci často psal i časopis Kinorevue, který pravidelně hodnotil její filmové výkony. Mohla si to dovolit, protože si k němu pořídila sponzora, bohatého majitele závodu na výrobu klobouků a sítě obchodů v centru Prahy Václava Čekana. Režisér Otakara Vávra připomněl ve své knize Paměti aneb Moje filmové 100letí její „nejstrašnější vánoční zážitek“. Čekan jí prý tenkrát poslal elegantní dlouhé rukavice a Jiřina, která očekávala luxusní kožich, je rozhořčeně vyhodila. Druhý den jí natěšený ctitel zavolal s otázkou, jak se jí jeho dárek líbil. A čekal velkou pochvalu, protože do každého z prstů rukavic vložil pečlivě srolovanou pětitisícovku...
Přátelství na celý život
Velkou zásluhu na její eleganci měla Čekanova sestra-dvojče Anka, tanečnice, která se ve třicátých letech věnovala i módnímu návrhářství. Díky tomu se zachovaly Jiřininy fotografie nejen v elegantních kostýmech, ale třeba i v bílém vlněném lyžařském kompletu z roku 1938, jehož autorkou byla právě Anka. Čekan ji dokonce požádal ruku, Jiřina se ale vdávat nechtěla, a tak se oženil s Hildou Podolskou vdovou po jednom ze synů legendární módní návrhářky Hany Podolské. Přátelství s Ankou ale Jiřině vydrželo i po druhé světové válce a komunistickém převratu v únoru 1948. „Následovala milionářská daň a na vystěhování z Prahy jsme měli patnáct dnů. Rok nato tatínka zavřeli na dvanáct let. Odsouzen za velezradu, navíc ke ztrátě veškerého majetku,“ vzpomínala pro server dcery.cz dcera Václava Čekana, který zemřel ve vězení v roce 1961. Nakonec se ale Jiřina přece jenom vdala, i když se jí nechtělo. A zavinil to Hitler.
Pokračování v pátek 28. srpna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Vlasta, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Kniha o Národním divadle, Česká divadelní encyklopedie, Národní knihovna ČR, dcery.cz, Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Jiřina Šejbalová: Vaříme na chatě, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí)
Vložil: Adina Janovská