Jak dopadla Jiřina Šejbalová na Hradě. Tajnosti slavných
24.08.2026
Foto: Se svolením Národního muzea Praha, divadelní odd., H6p-2/82
Popisek: Jiřina Šejbalová v roce 1940 v pražském Národním divadle, jako Dona Angela v komedii španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barca Dáma a skřítek
Brněnskou operetu odmítla, protože toužila po kariéře operní pěvkyně, nechtěla ani převzít „žezlo“ po legendární Andule Sedláčkové. Odmalička sice přesně věděla, co chce, osud ji ale donutil plány přehodnotit.
Když už jsem se celé letošní prázdniny zasekla u herců, kteří v roce 1971 natočili historicky první český sitcom Fan Vavřincové Taková normální rodinka, nesmím zapomenout ani na tetičku Otýlii Krásnou. Postarší dámu, oč bohatší, o to protivnější. Do všeho mluví, všechno kritizuje, nic jí nejde pod nos… Naštěstí najde díky přispění rodinky štěstí po boku úchvatného gentlemana, účetního Jana Koníčka v podání Oldřicha Nového. Tím spíš, že právě včera uplynulo 45 let ode dne, kdy nás navždy opustila její představitelka Jiřina Šejbalová, úchvatná dáma, které se právem přezdívalo česká Marlene Dietrich. Krásná tvář s klasickými rysy, tajemný pohled výrazných očí, jimiž uměla vyjádřit všechny emoce, jedinečný a nezaměnitelný hlas a schopnost zahrát prakticky cokoli, od lehké konverzační komedie po nejtěžší dramata. Uměla být mondénní dámou i lidovou dryáčnicí a city publika vůči ní se přelévaly od sympatií k nenávisti podle postav, které právě hrála. Uměla totiž být tak přesvědčivá, že jí i ty protivné a hádavé ženské uvěřili. Prostě královna hereckého umění, jaká se rodí jen jednou za stovku let.
Košaté dědictví
Narodila se 17. září 1905 v Praze do úřednické rodiny s bohatým kulturním zázemím, různým uměleckým oborům se věnovali rodiče i prarodiče. Dědeček z matčiny strany byl operní korepetitor a ve volných chvílích skládal písničky, druhý Václav Schejbal byl akademický sochař. Tatínek Josef Schejbal (někdy se psal jako Scheibal či Šejbal) se sice vypracoval až na účetního ředitele pražského magistrátu, sucharského cifršpióna s klotovými rukávy bychom v něm ale hledali marně. Původně totiž vystudoval malířskou akademii v Mnichově a hrál na několik hudebních nástrojů. Dobře na klavír hrála i maminka Jindřiška, dcera zemského účetního rady Karla Utěšila, hlavně jí ale dal osud do vínku čistý zvonivý soprán. Právě po ní Jiřina zdědila hlas, k němu jí ale sudičky přidaly navíc i herecký talent.
Masarykova pěvkyně
Zatímco jiné „slušné“ dívky nesměly na uměleckou kariéru ani pomyslet, Jiřina měla doma dveře k múzám otevřeny dokořán. Divadlo ji bavilo odmalička, už na obecné škole režírovala při školním výletě na Říp představení pohádkového dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena a sama si v něm zahrála královnu Runu. Ráda recitovala verše, psala básničky a velmi brzy začala zpívat v kostele sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Její hlas neunikl pozornosti ředitele chrámového sboru kostela sv. Tomáše a na jeho doporučení začala v roce 1920 studovat operní zpěv na konzervatoři. Po pěti letech ještě další dva roky pak získávala hereckou průpravu v dramatickém oddělení, už v roce 1924 ale občas hrála v Holešovicích na jevišti Legie malých, sociální organizace Červeného kříže, která organizovala mimoškolní zábavu a vzdělávání dětí chudých dětí. A o rok později vystupovala jako výjimečně nadaná mladá umělkyně vystupovala na soirée prezidenta T. G. Masaryka na pražském hradě a dalších oficiálních slavnostních akcích.
Taková normální rodinka:
Dona Kichotka
Absolvovala jako sopranistka koncertem písní Jaroslava Křičky, a pak vyrazila se skladatelem, který ji doprovázel na klavír, na turné po republice. V roce 1927 hostovala v brněnském, Národním divadle jako Musetta v Pucciniho Bohémě a služba Barče ve Smetanově Hubičce, po nichž dostala nabídku angažmá do operetního souboru. Nepřijala ji, protože právě začínala studovat v pražském Národním divadle hlavní roli v Janáčkově Lišce Bystroušce, tehdejší umělecký šéf Otakar Ostrčil ale prohlásil, že její hlas není „bezpečně posazen“, takže se rozhodla operní kariéru přerušit. Pak už se k ní ale nikdy nevrátila, protože ji kamarádi ze studií, režisér Jiří Frejka a hudebník a divadelník E. F. Burian, zlákali ke spolupráci. Právě totiž zakládali Divadlo Dada a mladé krásce nabídli hlavní roli v revui Dona Kichotka. Jiřina nejenže na jevišti skvěle vypadala, dobře zpívala a hrála, ale také tančila, a její nakažlivý temperament brzy neunikl pozornosti režiséra Národního divadla K. H. Hilara.
Druhá Andula? Nikdy!
Do Zlaté kapličky byla počátkem června 1928 nejprve přijata na rok jako sustentantka činohry, poté už se stala řádnou členkou souboru téměř současně s o tři roky starší Olgou Scheinpflugovou. A brzy za ní přišel i Jiří Frejka jako Hilarův asistent. Po několika drobných rolích naplno zazářila 28. září 1929 jako Přibyslava v dramatu Stanislava Loma Svatý Václav, nastudovaném na oslavu svatováclavského milénia, a v Národním divadle pak zůstala déle než čtyřicet let, až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1971. A Hillar s ní měl velké plány, viděl v ní odpovídající nástupkyni tehdy velmi populární Anny Sedláčkové. „Ovšem Hilara jsem zklamala, protože druhou Sedláčkovou jsem být nechtěla. A tak mě potrestal. Andula pak zpravidla hrávala tu hodnou, zatímco na mě vybyla bestie, co rozvrací manželství,“ přiznala v knize Josefa Trägera, nazvané prostě Jiřina Šejbalová.
Pokračování ve středu 26. srpna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Vlasta, Česká televize, Národní divadlo, Kniha o Národním divadle, Česká divadelní encyklopedie, Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Jiřina Šejbalová: Vaříme na chatě, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí)
Vložil: Adina Janovská