Rozhovor včerejších ufonů s dnešním mimozemšťanem. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Pokladna

Blízká setkání nejnovějšího druhu.

„Táto, vždyť to jen naskenuješ, dáš ukončovací kód z aplikace a je to,“ povídal mi náš syn Vojta, když jsme s manželkou seděli po snídani na dopoledním sluníčku a manželka mu vyprávěla o problémech s nákupy, kde se snad něco jen naskenuje, dá do tašky, a když jdete z Herberta, tak něco zmáčknete a je to prý zaplaceno a je to tak jednoduché, že to pochopí každý blbec.

Vojta je slušně vychované dítě, i když už dávno odrostlé dětským střevíčkům, a tak jsem hned pochopil, že to nemyslí na nás. Musím ale přiznat, že je to jediné, co jsem z jeho vysvětlování pochopil.

Podíval se na nás, a když viděl naše podivně protažené obličeje a v nich výraz včelaře, kterému uletěly včely, nechápavě zakroutil hlavou.

„Vám to pořád není jasné?“ pokračoval a já poznal, že tentokrát musím začít vysvětlovat já.

„Vojtíku,“ řekl jsem vlídně, „pamatuji si, jak jsem poprvé nakupoval. Před krám přijel vozka s vozem, taženým dvěma silnými koni, takoví hnědí byli, ocasy ze světlejších žíní a dole na nohou měli takové chomáče srsti…“

Vojta se na mne nedůvěřivě podíval.

„Z toho vozu sundal pytle s moukou, potom krabice margarínu, protože másla zrovna moc nebylo, a několik konví s mlékem. Odnosil to všechno do krámu, kde jsme u prodejního pultu ukázněně ve frontě čekali se síťovkami v ruce, až si to pan prodavač, co byl dříve majitel krámu, srovná.“

„Síťovka je něco jako tramvajenka?“ zeptalo se dítě a já mu trpělivě vysvětlil, že to je taková taška s oky, ze které se vám protlačí menší brambory, když se protrhne papírový pytlík.

„Nebyla blbost dávat brambory do papírového pytlíku, měl sis vzít igeliťák…“ namítl taky a já vysvětlil, že o igeliťácích jsme tenkrát ještě nevěděli, i vajíčka se dávala do papírových sáčků. Kupovali jsme jich půl tuctu, tucet se jich do pytlíku nevešel. Pytlíky, jak se povídalo, tehdy lepili vězni, aby měli nějaké zaměstnání, a asi pravdivě, protože se stávalo, že sis vzal ten poloslepený sáček a vejce se vysypala a rozbila. Na mléko jsme si nosili bandasky, pan prodavač vzal odměrku a nalil nám tam litr nebo dva. My kluci jsme uměli bandaskou točit nad hlavou tak, že neukápla ani kapička.“

"No dobře, ale na čem bylo napsaný, jestli to mléko je polotučné, nebo plnotučné?“

"Mléko bylo jen jedno, převážně dobré, teprve za dlouhou dobu se začalo prodávat v láhvích s víčkem z měkkého staniolu, a pak v plastových pytlících, igelitové vemeno jsme tomu říkali, a mělo to obrovskou výhodu, že když sis to dal do tašky a vedle toho něco ostrého, tak se to vemeno propíchlo a podle toho čůrku, co zůstával za tebou, se za tebou vydal každý pes. Teprve potom začaly ty omyvatelné krabice, co jsou dražší než mléko v nich. Jogurty, ty se prodávaly v takových silných skleničkách, nahoře byla marmeláda a nad ní silné papírové víčko. Dno těch skleniček připomínalo čočky v brýlích prezidenta doktora Husáka, proto se jim říkalo jogurťáky. Když začaly umělé hmoty, tak se ty jogurty dávaly do kelímků, a jak ty jogurty i kelímky byly už řídké, šizené, tak když se na ně narazilo víčko, říkali jsme tomu pak jogurt s překvapením.“

Vzpomněl jsem si na svého dlouholetého přítele Láďu Přibyla, kdysi sbormistra u svatého Víta v Praze, když chtěl na kůru rozdat noty, které celou noc pracně rozepisoval, jenže manželka mu do tašky přidala ještě jogurt, aby neměl hlad.

„Do p**ele!“ pronesl ředitel kůru metropolitní katedrály, zoufale vytáhl jogurtovou ruku z tašky se slepenými notami a otřel si ji o vysoké čelo.

„Láďo, s tím příště opatrně,“ řekl devadesátiletý primas český František kardinál Tomášek: „Ne, že bych to někdy také neřekl, ale vždycky jsem si dal pozor, abych při tom neměl zapnutý mikrofon...“

Zamyslel jsem se: „Hele, Vojto, já si v tom Herbertu radši zajdu k pokladně.“

Ještě jsem chtěl dodat, že dokonce umím zaplatit i kartou, ale nechtěl jsem Vojtu dál trápit...

Vložil: Jaromír Janák