Bývali v Národním statní jonáci… Sobota Jaromíra Janáka
glosa
15.08.2026
Foto: Se svolením ND
Popisek: Národní divadlo
O géniovi našeho prvního jeviště a svůdníkovi ze seriálu Chobotnice z II. patra.
Josef Svoboda byl geniální scénograf.
Problém je jen v tom, že většina lidí si myslí, že scénograf je přístroj, který měří něco na jevišti.
Scénograf je ale člověk. Většinou hodně šikovný, který po dlouhém dohadování s režisérem, (v některých případech také nedej bohu se žijícím autorem, neboť i takoví se vyskytují a jsou zvlášť nebezpeční, protože většinou nemají o tom, jak postavit scénu, ani ponětí, ale jak bývá u podobných lidí, a to nejen u divadla, zvykem, mluví i do toho, o čem, jak se říká, nemají ani páru) dokáže postavit kulisy na jevišti tak, aby nejen pěkně vypadaly, ale aby se na nich herci pokud možno nezabili, případně aby celá ta paráda nespadla na jednu velkou hromadu. A když je to opravdu velký scénograf, vedle těchto věcí praktických dokáže scénou vystihnout i ducha hry. A to byl právě on:
Pan profesor Svoboda, dlouholetý šéf výpravy v Národním, naštěstí pro divadlo a tím pádem i pro diváky, věcem kolem jeviště rozuměl naprosto dokonale. A byl navíc umělec. Měl sochařský talent, krásně maloval, a když bylo zapotřebí, vzal na jevišti do ruky pilku a přečnívající kousek dekorace dokázal bez problémů uříznout a zatlouct hřebík tak, aby se neohnul, což je akce, na kterou by současní výtvarníci museli svolat komisi a objednat firmu.
Po roce osmdesát devět mu sice někteří bojovníci vytýkali, že byl u komunistů, což ale nijak neodporovalo tomu, že byl geniální a žádaný po celém světě, stejně jako Picasso, Dalí a další jména, jejichž velikosti se mez neklade.
Sláva Josefa Svobody (který kupříkladu pro první multimediální projekt v dějinách, Laternu magiku, 1958, spojení divadla a filmu, vymyslel systém výsuvných promítacích pláten, tzv. polyekran) šla tak daleko, že ještě můj redakční kolega Tomáš Koloc (narozen až 1977) se chlubil, že ve svých dvaceti (kdy Národní bylo dosud co k čemu) stihl vidět na první scéně Fausta ve Svobodově výpravě = odehrávajícího se před legendárním oválným zrcadlem!
K dovršení toho všeho byl pan Svoboda ještě odvážný. Patřil mezi několik málo lidí, kteří se při práci nebáli oponovat tehdejšímu řediteli ND Přemyslu Kočímu (pro TV diváky bez vztahu k opeře: to byl ten operní pěvec, který v seriálu Chobotnice z II. patra balí maminku dětí, které předtím našly u moře kouzelné chobotničky) a říct mu při jeho neumělých režisérských pokusech: „Přemku, takhle to nejde…“
Přemysl Kočí býval v mládí velmi dobrý zpěvák s pro mne nepochopitelným kouzlem pro ženy, a přestože jsme měli oba podobně přeražené nosy, záviděl jsem mu jejich zájem. A dodnes panují dohady o jeho vztahu s herečkou Janou Rybářovou, Aničkou Posedlou z šrámkovského filmu Stříbrný vítr.
Že se do něj bezhlavě zamilovala.
Že ji využil a odkopl.
Že s ním čekala dítě.
A on že rozchodem zavinil její smrt.
Jenže nic z toho není pravda. Věřím víc Karlu Fialovi, který s nimi točil v Bulharsku dva filmy. Ve skutečnosti se emotivně nevyrovnaná Rybářová do Kočího zamilovala, a protože žila ve svém vysněném světě, Kočí se prý její zamilovanosti lekl, protože toho náporu z její strany na něj bylo moc. Poctivě jí vysvětloval, že není její vysněný princ. Ale ona…
S přibývajícím věkem se tedy raději věnoval politice, kde, jak si myslel, si mohl dovolit občasné selhání. K naší smůle se ovšem po svém normalizačním jmenování ředitelem Národního také věnoval režii.
O svých režisérských schopnostech ve skrytu duše určitě pochyboval, a tak se vždy obklopil schopnými lidmi, kteří jeho nezkušenost napravovali. Záleželo ale na tom, kdo a jak mu kritiku podá. Kočí nesnášel odpor, a když se po negativní zpětné vazbě vzpamatoval a zeptal se, „proč to takhle být nemůže“, odpověděla-li mu, že protože je to blbý, taková osobnost jako Josef Svoboda, neodvážil se nic namítat ani obávaný ředitel a adept režisérského umění.
Kromě pana Svobody ale patřil mezi jeho spolupracovníky také Milan Karpíšek, zkušený tenorista a divadelník tělem i duší (jak jinak, když býval zářivou hvězdou v Karlíně). Milan dělal Kočímu asistenta režie, to znamenalo, že byl hromosvodem a napravovatelem všech Kočího neumělých režisérských pokusů.
Milana to přivádělo občas do stavu naprostého zoufalství. Při jednom opět nezdařeném režisérově nápadu se Milan už neudržel, ztratil nervy a zoufale na jevišti vykřikl:
„Tak se na to režírování konečně vy..r, když to neumíš!“
Všichni ztuhli.
Kočí zkameněl. Jakoby se vytáhl do výšky.
„Cože?“ zařval operní bard na penzi zbytkem kdysi školeného hlasu.
Milan se zastavil, zavřel oči. Zatřásl hlavou a asi si uvědomil, že si navždycky zničil kariéru v Národním.
Pak se v něm ozval pud sebezáchovy.
Rozeběhl se a utíkal z jeviště tehdejšího Smetanova divadla a nezastavil se, dokud nedoběhl do Kateřinské ulice na psychiatrickou kliniku. Vysvětlil tam, co se mu podařilo, a rozumní lékaři si ho tam asi tři dny nechali. Pak mu napsali zprávu, že se zhroutil vyčerpáním prací pro Národní divadlo. Do divadla se Milan vrátil jako hrdina, pokračoval v práci a představení Fidelia se vydařilo hlavně jeho zásluhou. Přemyslu Kočímu nezbylo, než Milana Karpíška za práci pro Národní divadlo ocenit, a tak mu navrhl hrdý titul Zasloužilý člen Národního divadla. Divadlo to nic nestálo a dobře to vypadalo.
Nevím jistě, jestli ten titul Milan dostal, či ne, zato vím, že pro pana ředitele jsme vymysleli přezdívku, která spočívala v neuctivé přesmyčce vytvořené z jeho jména PŘEMYSL KOČÍ.
Pokud jste objevili jakou, napište mi!
Vložil: Jaromír Janák