Štěpán Cháb: Feministkou až k zešílení. Komentář

Foto: Pixabay

Popisek: Těhotný pupík, nádherný pohled, úplný svatý obrázek

Feminismus, jedna z nejdůležitějších etap lidské civilizace. A feminismus jako tragická slepá ulička, která nás vede do historické stoupy.

Hned v úvodu, feministickou vlnu považuju za jednu z nejdůležitějších ve vývoji lidstva. Volební právo, právo vlastnit, právo na vzdělání, právo pracovat (které se efektivně změnilo na povinnost dřít), právo na rovnou ochranu před zákonem, právo na důstojnost. Všechno to byly klíčové milníky naší civilizce. Ty se nám ovšem zvrhávají na něco velmi podivného.

Guvernérka státu Massachusetts Maura Healeyová podepsala zákon, který ve státě umožňuje legální potrat až do okamžiku porodu. Do té doby platil zákon možnosti potratu do šestého měsíce těhotenství. Potrat umožněný až do doby porodu. A není to málo, Antone Pavloviči? Hranice diskuse nad tím, kdy se plod stává člověkem a nabyde legislativní ochrany se stává tímto aktem feministického barbarství bezvýznamná.

Na fotografii, kde guvernérka podepisuje zákon, jsou jen ženy. Všechny s úsměvem na tváři. A freneticky tleskající. Potrat možný až do okamžiku porodu. Takovou bujarou radost bych čekal někde... já nevím, na satanistickém sabatu, rozhodně ale ne mezi ženami.

Ale podívejme se i na české výtrysky těžko uchopitelného feminismu. Konzervativní noviny vyfotily na Prague Pride skupinu mladých žen, které na průvod vyrazily ve spodním prádle potřísněném červenou barvou v oblasti rodidel. K tomu měly své mléčné žlázy obalené alobalem a propojené hadičkou s kanystrem. Moderní žena není chovná kráva, stroj na parazitickou formu života, které se v minulosti zavedlo označení dítě. Tak lze chápat demonstraci oněch mladých žen na Prague Pride. (EDIT k 17:30 dne 12. srpna. Tak jsem byl poopraven. Výše zmíněné ženy na pochodu hrdosti volaly po ukončení dojení krav a pití jejich mléka. Za zmýlenou se omlouvám. Na textu níže přesto není třeba nic zásadního měnit, místo výše uvedených žen lze dosadit jakoukoliv zbytnělou akci feministických kruhů poslední doby)

A tak jsme se dopracovali do fáze, kdy feminismus dělá z mateřství status dojnice a nosnice. Status pohrdaný, znevažovaný, nehodnotný. Do fáze, kdy ženy bojují za to, aby ženství bylo něco méněcenného. Vždyť být matkou, to je něco strašlivého. Je to zotročení. A ženy se přece dle principů feminismu mají zbavit všech okovů. Včetně okovů přirozenosti? Asi ano.

Jenže s takovým chorobným narušením přirozeného řádu se jako společnost hrneme směrem k bezedné jámě. Umělá inteligence za nás děti neodnosí, v cloudu lidský plod také nedozraje a mnohé pašerácké skupiny známé spíše pod názvy neziskových organizací přežití lidské rasy místního genotypu spíš narušují a snaží se poškodit, než co jiného.

Ale, a tady trochu přehodím výhybku, ona to ani nemusí být ideologie feminismu. Ten se možná stal jen vlajkou, která má zahalit něco ale úplně jiného.

Dám to na příkladu své švagrové, který, zdá se mi, je snad až univerzální. Švagrová v mladí studovala, po studiu nastoupila do prapodivné práce. Poté prchla do Velké Británie, kde skončila v ještě prapodivnější práci (nic děsivého, v ČR pojišťovnictví, ve VB pak v rybí restauraci). U práce v Anglii si dodělává vysokou školu obor psychiatr. Je jí třicet tři let. Má mnohaletou známost. Žijí spolu ve sdíleném bytě namačkaní jako sardinky s ostatními nádeníky. Když přijede do vlasti za rodinou a ta se jí ptá na děti, zamží se jí oči a se slovy – až dodělám školu – mává rukou a zahání další otázky. Děti by chtěla, nemá na ně čas. Musí vydělávat na nájemné, musí si postavit kariéru, musí se k ní vůbec dostat, musí, musí, musí, neustále musí něco stihnout. A pak, až to všechno stihne, možná povije potomka. Možná, možná. Ale biologické hodiny tikají, a než si švagrová dodělá kariéru a začne být připravena na dítě, tělo už nebude spolupracovat.

A možná že ten společenský tlak na to, že každý musí mít kariéru a dělat od nevidím do nevidím v korporátu a být flexibilní a neustále k zastižení a k vydojení, vede u mladých žen k tomu, že to přijmou za svůj standard, za své přání. Že si řeknou – ale vždyť já takhle vlastně chci žít, neustále pod tlakem kariérního postupu. A tak zprostředkovaně přijmou i extrémní formu feminismu, která požaduje posunutí možnosti potratu až do okamžiku porodu, že přijmou extrémní ideologii, která z žen a z mateřství dělá dojnice a nosnice. Protože jinak by zešílely z toho, že jim systém bere jejich přirozenost.

Není to nakonec ten největší trik moderní doby? Namluvit ženám, že porodit dítě a vychovat nový život je ponižující zotročení, zatímco dřít od nevidím do nevidím pro nadnárodní korporát a platit nájem za sdílenou garsonku ve třiceti třech letech je vrcholem svobody a emancipace?

Průměrný věk prvorodiček v ČR i západní Evropě už překročil 30 let (u vysokoškolaček se blíží k 32–33 letům). Biologická realita ale zůstává neměnná – po 35. roce plodnost dramaticky klesá. Systém tak ženám prodává iluzi, že všechno počká, teď je čas na otročení pro korporát, tedy otročení, teď je čas na svobodu otročit pro korporát. To zní mnohem lépe, že?

Jenže, a tady snad mohu jako téměř padesátník se čtyřmi dětmi použít trochu toho dědkovského frflání, ono když to člověk nedělá pro někoho, ztrácí to postupem času tu přitažlivost. Ve třiceti je to fajn, ve čtyřiceti už to začíná páchnout a v padesáti už budete polykat sadu silných antidepresiv, protože zjistíte, že život jste promarnily dřením pro ale úplně zbytečnou kariéru, kde vás stejně nahradí mladší a udřenější. Na rozloučenou dostanete hodinky. Možná. Korporátní nosnice? Dobrá funkce. Ale mámo vám nikdo neřekne. V padesáti to začne hodně bolet. Možná to ukryjete do potlesku u posunutí hranice vraždy u plodu až k porodu, ale tím to bolet nepřestane. Jen do světa rozlijete tu svou zoufalou frustraci z vlastního života.

Feminismus přece neměl směřovat k tomu, že se společensky poníží ženství a mateřství, ale že získají svou důstojnost a ochranu a stanou na roveň vedle mužství a otcovství. A to ve své nádherné jedinečnosti a zázraku stvoření. Ale asi se pletu, asi ženy touží stát se bezduchými stroji. Tak dál plňte sny korporátům a ty své zadupávejte do podlahy.

(Sepsáno poté, co jsem dnes uvařil svíčkovou, umyl nádobí, postaral se o domácí zvířectvo, zametl chodbu, lovil po baráku pavučiny, věšel na šňůry prádlo, hrabal se v úlech, stavěl další kus dřevníku, kam jsem s dětmi přidělával námi postavené dveře, učil se s dětmi do školy, brebentil s dětmi o zatmění Slunce a Perseidech, poté, co jsem jim přečetl pohádku na dobrou noc,... - otcovství je boží, fakt mě to baví - vyjmenováno pro feministky, které skřípou zuby, že já si tu mudruju a má žena dře u plotny)

Jo a nezapomeňte nakouknout na mé další pole působnosti. Rozhodl jsem se dát každý týden na Opinio jeden článek bez platební brány, můžete se koukat, kdy ho tam najdete...

Vložil: Štěpán Cháb