Petr Lachnit: Když odvahu nahradí kalkul

Foto: Se svolením Petra Lachnita

Popisek: JUDr. Petr Lachnit

„Každý z nás byl kdysi dítětem. Někteří z nás si to dokonce pamatují. A pak tu byla hra, která nás učila strategii, odvahu a schopnost tvářit se, že víme, co děláme: „Král vysílá svoje vojsko.“ Dvě řady dětí, pevně sevřené ruce, napětí ve vzduchu — a pak jméno. Vyvolený se rozběhl, prorazil řetěz, nebo skončil jako zajatec. A protože jsme byli malí, brali jsme to jako zábavu. Přeběhnout na druhou stranu? Proč ne. Tam se taky smáli,“ píše 1. místostarosta MČ Praha 5 JUDr. Petr Lachnit. A pokračuje…

Dospělost měla tyhle hry ukončit. Měla. Jenže některým hráčům se zalíbily natolik, že si je vzali s sebou do života. A zjistili, že přebíhání z jedné strany na druhou je vlastně docela praktické. Člověk si jen vybere řadu, která se zrovna tváří pevněji, a hned má pocit, že tam patří.

Názory? Ty se přece mohou vyvíjet. A když se vyvíjejí příliš často, dá se to vysvětlit jako mimořádná flexibilita. Nebo jako mimořádná potřeba být vždy tam, kde se právě drží za ruce nejpevněji.

A tak tu máme dospělé, kteří mění strany s lehkostí, jakou by jim záviděl i vítr na Petříně. Ráno pevná součást jednoho řetězu, večer už s úsměvem v jiném. A člověk by skoro uvěřil, že jde o hluboké přesvědčení - kdyby se to přesvědčení neobjevovalo tak pravidelně a tak přesně tam, kde je zrovna největší šance na „zajímavou spolupráci“.

Dětské hry měly skončit s dětstvím. Ale některé se jen přejmenovaly. Místo krále tu máme předsedu, místo zajatců členy, místo řetězu koalici. Princip zůstal stejný: být tam, kde se právě drží za ruce.

A tak si říkám — možná je to vlastně hezké. Dětství v nás žije dál. Jen je zvláštní, že právě tahle hra přežila nejlépe. A že v ní už dávno nejde o radost z běhu, ale o to, kdo se dokáže přidat k řetězu dřív, než se přeskupí. A kdo se při tom tváří dostatečně přesvědčivě, aby si nikdo nevšiml, že neběží z odvahy — ale z kalkulu.

Vložil: Markéta Vančová