Jak nám z Vídně vrátili korunovační klenoty
09.08.2026
Foto: Se svolením Pražského hradu
Popisek: Soubor Českých korunovačních klenotů tvoří Svatováclavská koruna se třemi čepičkami, poduškou a pouzdrem, královské jablko s pouzdrem, královské žezlo s pouzdrem a korunovační roucho
ČASOSBĚR: V minulém Časosběru jsme si vyprávěli, jak se z naší kotliny stalo království. A s touto prestižní záležitostí je nevyhnutelně spojen jeden pradávný rituál, který dává hlavě státu legitimitu prostřednictvím symbolu, vyjadřujícího kontinuitu i sílu. Teprve s ním jste opravdovým králem nebo královnou.
Nástup do čela státu je se symboly spojen vždy. Mění se podle doby i země od země; dnešní prezidenti obvykle skládají předepsaný slib s rukou na Bibli nebo na Ústavě. Přeživší monarchie si však dodnes udržují honosné obřady trvající několik hodin, s pečlivě propracovanou choreografií a přesnými pravidly.
Centrem veškerého dění, které dnes se zájmem sledují miliony diváků u televizí, není samotná korunovaná osoba, ale symboly moci. Ty, které stvrzují její statut hlavy státu. Korunovační klenoty jsou symbolem každé země, i těch, které se monarchie už vzdaly. Jsou výkladní skříní historie. Občas máme představu, že jde o prastarou záležitost, ale někdy jejich osud sahá hluboko do moderní éry. Třeba jedna z nejproslulejších a turisticky nejvděčnějších korun, ta britská s obrovským diamantem Koh-i-Noor, na kterou se stojí fronty u Toweru, získala svou současnou podobu až v roce 1849, kdy kolem naplno probíhala průmyslová revoluce.
My se ale vraťme do našich krajů, kde královský titul drželi Přemyslovci, než si na mladého Václava III. počkal úkladný vrah v Olomouci. Jiný zavražděný přemyslovský panovník, svatý Václav, se coby mučedník stal světcem a patronem naší země, který do Staré Boleslavi na konci září každoročně přitahuje davy.
V úctě ho ale nemáme jen dnes. Svatý Václav patří k základům naší státnosti a zásadní zásluhu na tom má Karel IV., milovaný „otec vlasti“.
Staletá symbolika se však rodila postupně. Po koruně z časů prvních přemyslovských vládců byste pátrali marně; předpokládá se (na základě kusých informací, které o tehdejší době máme), že ani nebyla dědičná. Koruny se měnily s každým panovníkem a jejich podoba měla vycházet z dobového byzantského stylu.
První informace máme až z doby Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Ten byl natolik významný a mocný, že se to muselo promítnout i do jeho koruny. Jednalo se o jednoduchou vysokou zlatou čelenku. O tom, jak vypadala, si můžeme udělat obrázek díky Přemyslovým pohřebním insigniím. Ty nechal dvě desetiletí po jeho smrti na Moravském poli zhotovit Václav II. a můžete si je prohlédnout na výstavě v Národním muzeu, která je Přemyslovcům věnována.
Když se po vraždě Václava III. a několika letech zmatků stali v roce 1310 vládnoucí dynastií Lucemburkové, byl si král Jan vědom, jak je přemyslovská tradice pro Čechy důležitá a že by na ni měl navazovat. Jeho ženou se stala zástupkyně rodu Eliška Přemyslovna a z jejich bouřlivého vztahu vzešel syn, poloviční Přemyslovec a budoucí císař Svaté říše římské Karel IV.
Ten si i díky zážitkům z dětství uvědomoval potřebu udržovat tradice. Ještě za života svého otce rozhodl nechat zhotovit korunu, která by je vyjadřovala. Moc dobře věděl, že mezi lidmi žije vlastním životem především legenda o mučednické smrti Václava, a došlo mu, že nejlepší bude patrona země vplést přímo do rituálu korunovace. Svatováclavská koruna v sobě spojovala okázalost se symbolickými odkazy na slavnou minulost počátků knížectví.
Moudrý Karel klenot nepovažoval za svůj majetek; koruna byla veřejnoprávním pokladem. Patřila království, nikoli aktuálnímu panovníkovi či vládnoucímu rodu. Korunované hlavy i dynastie se budou střídat, ale koruna zůstane mimo jejich vlastnictví.
V roce 1347 se Karel po smrti svého otce Jana stal českým králem. A při jeho nástupu měla premiéru právě tato jeho objednávka. Koruna vážila necelých 2400 gramů a byla vysoká i široká 19 centimetrů. Zlato dosahuje ryzosti 21-22 karátů a jeho tloušťka je jeden milimetr. Základem slávy každé koruny je však honosná výzdoba, která ukazuje moc státního útvaru. Nejinak je tomu u té svatováclavské; zdobí ji celkem 96 drahokamů a 20 perel. Mezi drahými kameny najdeme safíry patřící k největším na světě. Na symbolu země otec vlasti skutečně nešetřil.
Lucemburk byl velmi zbožným člověkem, a proto nepřekvapí, že i v papežských dokumentech najdete, kde má koruna spočinout: na lebce svatého Václava, uzavřené v relikviářové bustě. Vždy měla být sejmuta pouze za účelem korunovace. Od počátku byla koruna zamýšlena také jako relikviářová, tedy obsahující svaté ostatky. V křížení kříže se měl nacházet trn z Ježíšovy koruny, v roce 2003 však byla při průzkumu tato legenda vyvrácena; trn nalezen nebyl. Rozhodně to ovšem nesnižuje krásu ani význam koruny.
Prvním panovníkem korunovaným svatováclavskou korunou se stal Karel IV. roku 1347. Tím posledním byl v roce 1836 Ferdinand V. Habsbursko-Lotrinský. Jeho nástupce František Josef I. byl císařem a nechal se korunovat také uherským králem jako ústupek odbojné uherské šlechtě. Naši vlastenci v 19. století poukazovali na to, že neproběhla korunovace českého krále, a lobbovali ve Vídni za uskutečnění ceremoniálu. František Josef jej z různých důvodů během své dlouhé vlády nikdy nepodstoupil, a tak alespoň při jeho návštěvách vlastenecké noviny provokativně tiskly v titulcích, že „přijíždí král“.
Za pět století dala koruna legitimitu více než čtyřiceti králům a královnám. Zajímavostí je, že posledním nekatolickým králem se v roce 1619 stal Fridrich Falcký. Předcházející dvě století se i do osudů koruny promítaly náboženské spory, které si Karel IV. patrně ani nedokázal představit.
Jedna z legend, jimiž byla koruna opředena, pravila, že pokud se ocitne na hlavě nepovolaného člověka, ten do roka zemře. Mnozí si na to vzpomněli právě při korunovaci „zimního krále“ Fridricha ve zmatcích po stavovském povstání a defenestraci. Pokud tuto legendu přijmeme, musíme konstatovat, že na hlavu „zimního krále“ koruna patřila; sice během několika měsíců utekl ze země a fakticky abdikoval, ale přežít se mu podařilo.
V moderní době dostala tato legenda poněkud svéráznou podobu v historkách o tom, že si korunu nasazoval říšský protektor Heydrich, o jehož osud se pak ještě v legendou vymezeném čase postarali parašutisté. Nemůžeme doložit, zda si to skutečně vykoledoval jejím nasazením. Existuje pouze fotografie, na níž říšský protektor obdivuje krásu koruny a vedle něj stojí nešťastně se tvářící prezident Hácha.
Když jsme ale vzpomněli stavovský odboj divokého 17. století, ten se na osudu korunovačních klenotů podepsal zásadně. Právě tehdy se totiž musely narychlo stěhovat. Nejen koruna; v té době už k symbolům národa patřily i žezlo a jablko. Obě insignie jsou mnohem mladší než srdce naší státnosti.
Ve zmatcích třicetileté války, které převrátily Evropu naruby, se ztratilo mnoho pokladů, ale české korunovační klenoty tuto apokalypsu přežily bez úhony. Za časů Marie Terezie skončily ve Vídni. Habsburkovna argumentovala bezpečností, ale ve vídeňské klenotnici v Hofburgu byly v podstatě jako rukojmí. Císařovna, která kvůli uznání svého titulu musela dlouhé roky vést války, se tím chránila před případným odchodem českých zemí z habsburské říše. Těžko můžete nastolit nového krále (tak jako to o století dříve udělali s Falckým), když nemáte korunu k jeho korunovaci.
Nakonec se však vláda Marie Terezie zapsala do dějin jako úspěšná. Po válkách se situace uklidnila a monarchie získala díky jejím reformám moderní ráz. České země na reformách vydělaly; o tom, jak povinná školní docházka nastartovala zásadní proměnu společnosti, jsme v Časosběru psali už několikrát. Z odbojného českého království se stala pevná součást podunajské monarchie.
Téma návratu koruny do Prahy však bylo v osmnáctém století jedním z prvních, na nichž se formovalo vlastenecké uvědomění. Když po smrti Josefa II. české stavy bez námitek přijaly za nového císaře jeho bratra Leopolda II., požádaly jej o návrat korunovačních klenotů do Čech. A bylo jim vyhověno. Dne 9. srpna 1791 byla koruna převezena do Prahy a o necelý měsíc později, 6. září 1791, byl Leopold II. korunován českým králem. Jednalo se o vrcholnou společenskou událost, na oslavu se pořádala nejen divadelní představení, ale lidé slavili i v ulicích metropole. Symbol království se vrátil domů, tam, kam patří, do katedrály svatého Víta.
Tam jsou korunovační klenoty uloženy dodnes. V korunní komoře odpočívají pod sedmi zámky, které musí otevřít sedm klíčníků. V komoře nejsou uloženy jen koruna, jablko a žezlo; součástí drahocenného souboru jsou i korunovační kříže, meč či plášť. Pokud je potřeba kteroukoli část vyzvednout, musí se sejít všech sedm klíčníků. Patří mezi ně nejvyšší političtí představitelé republiky, od prezidenta až po předsedy komor parlamentu, ale i duchovenstvo v osobě arcibiskupa pražského. Fotografie všech sedmi shromážděných klíčníků jsou vždy historické.
I této tradici dal vzniknout císař Leopold; právě od roku 1791 jsou korunovační klenoty uloženy v korunním archivu za kaplí svatého Václava, zabezpečeny sedmi zámky.
Příští vyzvednutí korunovačních klenotů se má odehrát za necelé dva měsíce. Poté budou vystaveny ve Vladislavském sále, který se stal tradičním místem, kde se s jejich krásou a historií seznamuje veřejnost. Letos je budete moci obdivovat od 18. do 28. září. V posledních letech se tradice změnila a vystavují se každý rok, což oceňuji. Donedávna bylo možné je zhlédnout jen při zvláštních příležitostech. Pokaždé se fronta zájemců táhla Pražským hradem až dolů k Vltavě. Stála jsem v té frontě ve svém životě dvakrát a ani jednou jsem toho času nelitovala.
Je to zážitek začínající už pohledem na Prahu. Kolem katedrály, v níž jsou vepsána staletí, vás průvod zavede do Vladislavského sálu, kde se historie korunovaných hlav propojuje s moderní státností prezidentů, kteří právě zde slibují věrnost republice. A na závěr spatříte tu okouzlující krásu a uvědomíte si, že přes všechny zvraty, spory a revoluce je tu pořád stejná země a její společná tisíciletá historie.
Vlastně tak nějak chápu, jak velká věc to musela být, když se před 235 lety klenoty vrátily do Prahy.
Zdroje: Pražský hrad, Wikipedia, Český rozhlas, Kudy z nudy, Národní muzeum, ukforum.cz, Reflex
Vložil: Radka Vosáhlo