Kam zmizely opuštěné židovské děti z hlubočepské jeskyně. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
08.08.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Davidova hvězda
Příběh starší a poučnější, nežli já sám.
Kdybyste šli tady kousek od nás Prokopákem, pořád podle potoka, došli byste k viaduktu, je to vlastně jenom takový železniční nadjezd nad cestou. Trať vede do Řeporyj a dál do Berouna, ale moc toho po ní nejezdí. Když budete mít štěstí, potkáte motoráček a i přes podivnou dobu, plnou nenávisti, se najdou lidé, kterým do vlaku můžete zamávat, strojvedoucí houkne a cestujícím se rozjasní tváře a na oplátku vám také zamávají.
Potůček se tady od trati trochu odkloní, protéká podél skály a za první republiky a ještě i po válce zde bývala plovárna, kam si jezdily ochladit svá hříšná těla z nedalekého Barrandova největší hvězdy předválečného i válečného filmového průmyslu a po válce svá rovněž hříšná, ale již uvědomělá těla představitelé dělníků, lámajících rekordy, i ušlechtilých funkcionářů, kteří o svých hříších raději nemluvili. Posléze, když hřích prožíval, jak se dnes říká, svůj opravdový boom, se ovšem plovárny už přesunuly jinam, hlavně do budov...
Když projdete ještě pod jedním mostem, vlevo ve skalách je jezírko, které na koupání moc není, je ale fotogenické a filmaři ho používají dodnes.
Chvilku jsem na něj jen tak koukal a pozoroval sluneční stíny pozdního odpoledne. Už jsem se chystal odejít, ale napadlo mě podívat se za jezírko, tam kde začínala skála. Za hustým křovím jsem objevil díru, vytesanou do skalního masivu. Takovou, že se dalo bez shýbnutí vejít.
Rozhrnul jsem křoví a udělal pár kroků. Přede mnou byla dlouhá chodba s vyčnívajícími kameny, vytesaná do skály. Konec se ztrácel ve tmě. Vytáhl jsem jeden z prvních mobilů na našem trhu (vyrobila ho německá firma, kterou postavila na nohy druhá světová válka) a posvítil si. Po pár krocích se začalo světlo mobilu měnit. Jakoby sláblo a dostávalo podivný světlemodrý nádech. Vyčnívající kameny vrhaly dlouhé stíny jakoby na všechny strany.
Zatočila se mi hlava a padla na mne taková tíseň, že jsem se musel zhluboka nadýchnout vlhkého dusivého vzduchu. Kolem srdce se mi něco sevřelo. Opřel jsem se o mokrou stěnu, po které stékal proužek vody ze skalní praskliny. Mobil mi zhasl, ale zvláštní mrtvolné bleděmodré světlo dál spoře ozařovalo skalní výčnělky, které se měnily na reliéfy drobných dětských tváří, které na mne pohlížely mrtvýma kamennýma očima.
Vypotácel jsem se ven. Do očí mi prudce zasvítilo slunce, osvětlující svou září pohodu pozdního odpoledne. Na skalním výběžku nad tajemným jezírkem rostly kopretiny.
Opláchl jsem si čelo a ruce vodou z jezírka a pokračoval v cestě směrem do Hlubočep. Došel jsem tam, kde začínala zástavba drobných domků obyčejných lidí, na které byly namačkány krabice domů současných zbohatlíků, pro které neplatí stavební zákony. O kousek dál jsem u železničního přejezdu se staženými závorami přešel silnici a vstoupil do útulné nádražní hospody.
„Jste celej zablácenej, běžte do kuchyně, holky vás tam očistěj,“ řekla mi paní hospodská. Podíval jsem se na sebe. Ruce, boty, kolena a celou košili jsem měl upatlané blátivou kaší ze skalní chodby.
„Celej se klepete. Vypadáte, jako byste vylezl z hrobu,“ pokračovala pak a postavila přede mne panáka rumu. Obrátil jsem ho do sebe a celým tělem mi projelo zázračné teplo.
„To ne, jen jsem vlezl do té chodby tam u jezírka,“ vysvětlil jsem.
„Tam nechoďte, tam od nás nikdo nechodí. Po válce to bylo zavalený, jenže lidi ten kámen brzo rozkradli, to víte. Za války tam prej zmizely děti. Říká se, že tam místní Židi schovali svý děti, když už věděli, že je odvezou do koncentráku. Nosili jim tam jídlo. Jenže pak si pro ty starý přijeli Němci a nahnali je do vagónů… Hned pak tam prej byl zával, a i když to kamení lidi rozebrali, tak tam žádný děti nebyly. Jen nějaký krámy, jo a panenka, hadrová. Tu sem kdysi někdo přines. Je támhle na kredenci…“
Nahoře, vedle korbele s nápisem Velkopopovické pivo, seděla smutná a zaprášená opřená malá hadrová panenka s červenou čepičkou. Karkulka s knoflíčky, našitými místo očí.
„Koukám, že tady skoro nikdo není,“ řekl jsem, aby nebylo ticho.
„Je ještě brzo. Až půjdou lidi z práce, tak se to zaplní, to není, jako to bejvalo, když tady už v deset čekali zedníci, až otevřem.“
Nenápadně jsem si s ní začal povídat a směřovat k tomu, o čem jsme začali. Objednal jsem jí i skleničku vermutu, kterou měla na jedno srknutí v sobě.
„Z těch starejch Židů se vrátil jen jeden, hubenej k nepoznání, nějakej Ešner. On byl už před válkou žebrák, ale hubenost ze žebroty a z koncentráku, to se nedá srovnat. O nic se nezajímal, ani po těch dětech se neptal, jenom jezdil po kraji na kole a kupoval od lidí králičí kůže, tenkrát po válce měl každej králíky, to Němci za války dovolili, drůbež ne. Pak na tom pomalu zbohatl a otevřel si tady obchod s nítěma a pentličkama a kravatama a látky taky prodával. Celkem mu to prý šlo, jenže někdy v padesátém mu to znárodnili, znáte to.“
Znal jsem.
„No a on to ten Ešner nějak špatně nes, nebo co, a když mu to přišli sebrat, tak ho tam našli. Do regálu zatlouk skobu a na těch kravatách se oběsil. Už nikoho neměl. Do toho krámu pak ale nikdo nechtěl, a tak z toho udělali agitační středisko, kam už nechodil vůbec nikdo."
Na chvilku jsem výřečnou paní zastavil a zeptal se, jestli si nedá ještě jeden vermutek. Jen jí v puse zasyčel. Pak pokračovala:
„V tom středisku potom seděla jiná zdejší žebračka, ale v tom krámě, co z něj udělali to středisko, se vyžrala do hrozné tloušťky, jak tam nikdo nechodil, a tak tam seděla a pořád jedla a četla nějaké agitační příručky, a když tam jednou někdo přišel, tak ta ženská seděla v křesle už tejden mrtvá, asi ji to sádlo udusilo, ten barák od něj smrděl a lidi se ho báli. Tak byl pak zbouranej.“
Když jsem se vracel domů, někdo mě oslovil:
„To jste vy, že jo, co jste povídal s hospodskou o těch dětech,“ řekl mi starší pán, který stál zády k jezírku v Prokopském údolí a na pěkný mobil si fotil černou tmavou díru do štoly, vyhloubené do skály, asi vápencové, ze které jsem před chvílí vylezl.
„Nesmíte té bábě všechno věřit, ona to má z toho, jak poslouchá ty řeči v lokále a pak se jí to všechno plete dohromady. Já jsem zdejší, můj táta tady za Němců pracoval. Tedy on byl v plzeňský Škodovce, a tam byl ředitel Němec, jak jinak, on to byl brácha nějakého jejich hrozného papaláše (snad přímo Göringa), a tady v tom údolí pak začali stavět podzemní fabriku a náš táta to vyměřoval. A tak to tak všechno tady prolézali, v té štole, říkal, našli nějaké děti. Samozřejmě se podělali a hned poslali meldung do Škodovky a dostalo se to až k tomu šéfovi, jenže on byl prej Němec slušnej a nechal ty děti odvézt do Plzně a udělat jim falešný německý jména, aby to vypadalo na árijskej původ, rozstrkal je po dalších podobnejch německejch rodinách, co je hned přihlásily do Hitlerjugend a navedly je, aby tam byli vzorní, aby po tom, odkud přišly, just nikdo nepátral. No a po válce ty Němce pozavírali a ty děti prý dostali Američani. Protože se přesně nevědělo, co jsou zač, odvezl je Červený kříž prej někam pryč.“
Pán ještě chvilku povídal, hlavně že v tom jezírku nejsou ryby a ještě další věci, a pak se rozloučil.
Pak se změnila doba a já vyrazil koncertovat do Kanady. Nejdřív do Toronta a potom do Montréalu. V Torontu jsem měl veliké štěstí, setkal jsem se po koncertě s pány Tomášem Baťou a Josefem Škvoreckým. Pan Baťa nás pozval na terasu koncertního sálu k „opékání buřtů, jako za starých skautských časů“. Staré časy to sice přímo nebyly, buřty opékali číšníci na grilech a servírovali nám je na talířcích, ale na panu Baťovi byla vidět obrovská radost, že se může trochu vrátit do časů svého mládí a byl hrozně milý a přes vysoký věk strašně rtuťovitý, zatímco pan Škvorecký byl pořád stejně pomalý a uvážlivý, jak jsem ho znal ještě z dob, kdy s paní Salivarovou chodil k nám do Karlínského divadla a honosil se, že i on je autor muzikálu Zločin v šantánu.
Mezi pozvanými hosty seděl na invalidním vozíku nějaký už starý pán, nemohl se hýbat a pivo pil ze sklenice, kterou mu přidržovala docela pohledná paní, brčkem. Chvilku jsem se na něho díval a najednou se mi začal vzdalovat okolní ruch a neslyšel jsem ani řeči kolem sebe, lidé jakoby se ztratili a já jsem před sebou viděl kamennou stěnu, po které stékal proužek vody a na kamenech seděli tři kluci a holčička s panenkou v náručí a jeden z těch kluků měl stejnou čupřinou vlasů do čela, jako měl pán v invalidním vozíku, a pil něco z kameninového hrníčku s červenými puntíky.
„Pojďte se napít,“ řekl mi někdo. „Díváte se na toho pána? Ten prý měl moc zajímavý život, pan Škvorecký o tom chce něco napsat. Otočil jsem se a našel pana Škvoreckého, chtěl jsem se zeptat, ale byl obležený houfem obdivovatelů. Pak jsem na to ale zapomněl, a umřeli pan Baťa, pan Škvorecký, ba i paní Salivarová, a mně zbyla jen fotografie z památného opékání buřtů.
Občas když jdeme s manželkou na procházku kolem jezírka v Prokopském údolí, jen se podívám a pokračujeme v cestě. Hospůdka na zastávce Praha-Hlubočepy stále stojí, a i když tam už dávno není upovídaná paní hospodská, vím, že tam stále ČEPují HLUBOké příběhy…
Vložil: Jaromír Janák