U nás v divadle strašilo – a straší doposud. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
01.08.2026
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Karel Effa ve filmu Florenc 13.30
Svědectví o fantómu (nejen) Hudebního divadla v Karlíně.
Hrát divadlo bylo za našich časů docela fajn. Jenom jste museli mít tvrdší náturu. Hlavně takovou, abyste přežili pohled do někdejšího výplatního sáčku, který vám předložila paní účetní v dlouho očekávaný den výplaty. Po poplacení dluhů v něm už moc nezůstalo, a tak nezbývalo, než znovu zaseknout sekeru do futra v divadelním klubu a do další výplaty pokračovat v pojídání drůbežích párků, o nichž jsme se nejpozději z filmu Křidýlko nebo stehýnko (1976) dozvěděli, že jsou z umělé hmoty. A hlavně: žít ve stálé naději, že vás ze stále se opakujícího koloběhu vytáhne z nebe seslaný bokový kšeftík.
Naštěstí existovali a i v dnešní době existují lidé, kteří se domnívají, že jsou předurčeni k bohulibému hereckému povolání a nic zlého netušíce se o toto povolání nadále ucházejí.
Za účelem zbavení se těchto budoucích horkých kandidátů ceny Thálie zřizují divadelní ředitelé tak zvané konkurzní komise. Dělá se to tak, že ředitel vytipuje několik lidí ze souboru, o kterých si myslí, že vydrží všechno a ty pak jmenuje členy komise. Aby se jim jejich utrpení aspoň částečně zrentovalo, uvolňovalo divadlo za našich časů na jednu trpící hlavu padesát korun, což byl dvojnásobek „přehraného“, tehdy částky za představení odehraného hercem nad úvazek (za něj jsme dostávali pětadvacet).
My, členové komise (a je to venku – i já jsem se přiživoval tímto nedůstojným masochistickým způsobem) jsme potom museli vytrpět něco, co český národ nejlépe zná z Formanovy filmové prvotiny Konkurs:
Uvedu příklad:
Matka přivedla do divadla svou už silně dospělou dceru, z obav o pel její nevinnosti ji doprovodila až na jeviště, načež potichu slezla k nám, kteří jsme seděli v příšeří režisérského stolu.
Dirigent Přemysl Vrhel si u klavíru pro jistotu přesedl dál od adeptky a zeptal se:
„Co nám předvedete?“
„Carmen! Znáte to?!“ zasršela sebevědomím začínající umělkyně.
„Znám. A co z ní zpíváte?“ zeptal se dirigent, načež podvědomý záchvěv jeho těla předjal něco, co spisovatelka Marie Pujmanová už v tragickém roce 1942 nazvala Předtuchou…
„Tu árii, co je v ní láska je ptáče volné a taky divé,“ přebila odrostlá svazačka Předtuchu citátem překladu Elišky Krásnohorské už z roku 1884 a zároveň na nás ostatní významně mrkla, načež hrdě vypnula prsa, čímž lehce umenšila dojem ze svého mohutného pozadí.
„Máte noty?“ zeptal se od klavíru nesměle spolutrpitel Přemek.
„Já to umím z rádia!“
„A v čem to zpíváte?“
„Většinou ve svetru, ale dneska jsem si vzala blůzu z tůzu. Dobrá ne?“ odpověděla uchazečka a ještě víc nafoukla poprsí ve snaze opticky umenšit své pozadí. Pak se podívala po konkurzní komisi a asi proto, že jsem jediný měl brýle, se zeptala mě:
„Co vy na to, pane ředitel?“
Po přezpívání a obdržení klasické zdvořilé odmítací formule „my vám napíšeme“ ovšem jako jiné uchazečky neodešla, ale seběhla z jeviště ke mně, načež přešla na tykání, šeptání a svůdnou dikci: „Copak mi napíšeš?“
Na nic jsem nečekal, prchl směrem k vrátnici a uzamkl se na záchodě!
Karel Effa, zvaný „Já ti něco řeknu, víš, že nikdy nekecám“, mi po tomto konkurzu začal tvrdit, že ona slečna z divadla vůbec neodešla a bude v něm strašit tak dlouho, dokud mě nenajde a já jí nedám angažmá. („Tady Áda ti to potvrdí“, dodal ještě Karel a obrátil se na kolegu, který za panáka rumu potvrdil všechno.)
Nedávno jsem se byl v Karlíně po letech podívat. Většina jeho genia loci se přestavbou po povodních 2002 ztratila, zmizel duch ošuntělých, ale útulných šaten, vonících po líčidlech dávných generací, koutů a zákoutí, tajemných průlezů končících v zaprášené tmě, úzkých uliček pod jevištěm, kam desetiletí nikdo nevkročil a kde by se vyznal jenom Fantom opery, a kde jsme kdysi s kulisákem-šlechticem Tondou Dohalským našli pod nánosy prachu a odloženého haraburdí podivný balík stočeného plátna, ve kterém jsme němí úžasem poznali dávno ztracenou malovanou oponu, která (aspoň něco!) dnes po restaurování zase zdobí prostor mezi karlínským jevištěm a hledištěm.
Přes to všechno bych ale vizi Karla Effy úplně nezavrhoval. Touha dostat se k divadlu přemůže všechno, úplně všechno. I povodně, i komercializaci českého divadla. Když se trochu ztišíte, určitě na chodbách Karlína spatříte spoře oděnou průsvitnou bytost, která už padesát let chtivě otevírá dveře zdejších kanceláří i šaten, a vemlouvavě skřehotá:
„Láska je ptáče volné a divé a nikdo jeho nezkrotí!“
Vložil: Jaromír Janák