O lásce, kterou Marie Rosůlková úspěšně utajila. Tajnosti slavných
31.07.2026
Foto: Se svolením České televize - Přiba Mrázová
Popisek: Marie Rosůlková v televizní kriminálce režiséra Jaroslava Dudka z roku 1968 Jak chodí babičky spát
Co skrývaly tajné přihrádky Meryčky Rosůlkové? I o životní lásce, kterou nejúžasnější filmová babička úspěšně utajila, a moudrém muži, bez kterého nedokázala žít.
Pokračování ze středy 29. července
Na filmovém plátně se objevovala dlouhá léta jen tu a tam a nejspíš i vinou své povahy. Navenek mimořádně společenská dáma byla totiž ve skutečnosti uzavřená, a tak důsledně si hlídala soukromí, že prý o ní leccos nevěděla ani její maminka. Hlavně se ale nikdy nikam necpala. A nejspíš nevíte, proč vlastně jí kolegové říkali Merinka nebo Meryčka. Když začínala hrát v divadle, byla v několika programech uvedena jako Mary. Už za první republiky totiž byla u nás angličtina v módě. Tenkrát ještě hrála v Plzni, a to tak dobře, že na úspěch doplatilo i její první a jediné manželství. O čtyři roky starší Jarmil Škrdlant totiž žárlil, a když v sezóně 1925-1926 poprvé dostala nabídku od Vlasty Buriana, už ro nevydýchal vůbec. „Rodiče nebyli nadšení, ale já věděla, že když se v té době nevdám, tak už nikdy, ale měli pravdu. Pak se to pokazilo a já musela zvážit, zda vztah či kariéra. Vybrala jsem si herectví. Nelitovala jsem. Ani rozhodnutí nemít děti, vynahradily mi to divadelní role a přátelé, kteří mě nikdy nenechali na holičkách,“ vzpomínala v knize Marie Rosůlková osobně.
Idol žen a jeho propadák
Po jediné sezóně u Buriana se vrátila na plzeňské jeviště a v roce 1931 přijala nabídku angažmá v Zemském divadle v Brně. Tehdy už se začala snažit dostat i k filmu, dlouho se jí ale nedařilo. Už v roce 1931 se zúčastnila kamerových zkoušek pro první hudební film Jiřího Voskovce a Jana Wericha Pudr a benzin, později pro romantické drama režiséra Miroslava Josefa Krňanského Bezdětná, ani v jednom však nakonec nehrála. Dočkala se teprve v roce 1937, kdy konečně stanula před kamerou režiséra Václava Binovce jako manželka hlavního hrdiny válečného dramatu Poručík Alexander Rjepkin. Vzápětí ji miláček žen všech generací Rolf Wanka obsadil jako zpěvačku ve svém prvním a posledním pokusu o režii, sladkobolném dramatu Výdělečné ženy. Film ale u publika nezachránilo ani to, že sám hrál hlavního hrdinu a do role své partnerky obsadil úchvatnou Hanu Vítovou. Mariina filmová kariéra se tudíž navzdory jejímu nespornému talentu a nevšednímu půvabu rozjížděla jen velmi pomalu.
Málo šancí pro dámu
Na podzim roku 1933 přijala i druhou nabídku Vlasty Buriana, z jehož divadla konečně putovala do Divadla na Vinohradech. Zpočátku prošla i operetou a baletem a v činohře byla díky svému věku a křehkému půvabu předurčena pro role romantických naivek. Mnohem víc jí ale brzy „sedly“ zkušené mladé hrdinky, ze kterých se postupně přehrála do charakterních postav, převážně v komediálním repertoáru. Filmaři jí ale velkou příležitost nikdy nenabídli, nejspíš proto, že měla jeden velký „handicap“. Všechny zářící hvězdy třicátých let, od Lídy Baarové přes Adinu Mandlovou a Věru Ferbasovou po Hanu Vítovou, byly totiž nejméně o deset let mladší než ona, takže v takové konkurenci neměla šanci se prosadit, přestože byla nejen skvělá herečka, ale také krásná a šarmantní dáma.
Láska s vadou na kráse
Krátce před vypuknutím druhé světové války potkala muže, kterého považovala za svoji životní lásku. Jenže měl vážnou „vadu na kráse“, byl totiž ženatý. Prý jí sliboval, že se rozvede, jenže už to nestihl. Přihlásil se dobrovolně do armády, byl členem stíhací perutě. „Před vypuknutím války odletěl do Anglie, byl tam po celou válku a bojoval za tuto zemi. Když válka skončila, jeho žena, jak mi to líčila Mařenka, udělala nejgeniálnější tah. Sedla na autobus, co tam jezdil, a jela si pro svého muže do Anglie a bylo vymalováno,“ prozradila v dokumentu České televize Příběhy slavných herečka Jaroslava Adamová. Od té doby říkávala, že na partnerské vztahy prostě nemá talent. „Kdybych to měla shrnout, můj milostný život nestál dohromady za nic,“ dodala po letech v rozhovoru pro Český rozhlas.
Honba za filmovým námětem:
Partner na celý život
Pak už zřejmě nikdy neměla ani vážnou známost, prostě se rozhodla muže ze svého života definitivně vyškrtnout. Jediný muž na planetě, s nímž si měla neustále co říct a s nímž vlastně prožila celý život, byl bratr Jan. Kněz a uznávaný architekt, k němuž se nastěhovala ve třicátých letech i s maminkou Rózičkou, poté co získala angažmá u Vlasty Buriana. Bydleli pod Vyšehradem, v přízemním bytě činžovního domu na rohu Neklanovy a Přemyslovy ulice, který postavil v letech 1913-1914 stavitel František Hodek a patří ke skvostům české kubistické architektury. Role měli jasně dány, on byl moudrý uhlazený pán, který ji neustále vychovával, ona nenapravitelná rebelka. Jeden bez druhého nemohli žít a Marie, která nakonec bratra přežila o necelé tři roky, po jeho smrti už prý nikdy nebyla jako dřív.
Mimořádný materiál
Profesně jí začalo přát štěstí až počátkem šedesátých let, kdy v ní televize objevila mimořádný materiál pro postavy starších dam, které s noblesou a humorem rozdávají životní moudro. V paměti diváků se natrvalo usadila v roce 1970 jako bytná Harringtonová v bláznivé parodii režiséra Oldřicha Lipského na americké gangsterky Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Až tento typ ji opravdu proslavil a vynesl jí řadu krásných postav, mimo jiné i ve více než dvaceti televizních seriálech. Zatímco v sedmdesátých letech točila několikrát ročně, v následujícím desetiletí už práci před kamerou postupně omezovala, především kvůli věku. Přesto si v téměř devadesáti ještě zahrála ve čtyřdílném televizním dramatu z lékařského prostředí scenáristy Otto Zelenky Přísahám a slibuji a současně občas vystupovala i na jevišti.
Dáma každým coulem
I ve vyšším věku působila vždy elegantně, kultivovaně a mladistvě, milovala krásné klobouky a lodičky na vysokých podpatcích. S bratrem chodívala pravidelně do kostela, buď na Vyšehrad do kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, nebo do rotundy sv. Martina, kde sloužil mše. Byla velmi společenská, takže se u nich vystřídaly během jediného dne třeba i čtyři návštěvy. Duševní mládí a humor si dokázala zachovat až do konce života a na otázku, kolik jí je let, říkávala, že devětatřicet. Tenkrát prý slavila narozeniny naposledy, později už to nestálo za to. A její oblíbená věta byla: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal z vyšehradské skály na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat, já to viděla na vlastní oči!“ Nejraději totiž sedávala u kuchyňského stolu pod oknem s výhledem na Vyšehrad. „U stolu měla takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života měla totiž naordinovanou přísnou dietu, ale vždycky, když to nikdo neviděl, jídlo si stejně ochutila. A dala si i toho panáčka,“ prozradila její kolegyně a přítelkyně Michaela Doležalová, která o ni ve stáří pečovala. Nezapomenutelná Meryčka zemřela 15. května 1993 a odpočívá po bratrově boku na milovaném Vyšehradě, ve zvláštním oddělení na východní straně hned u vchodu, určeném pro řádové sestry voršilky.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Luboš Nečas: Marie Rosůlková osobně, Petr Hořec: Herecká ohlédnutí, Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Svatopluk Beneš, Marie Valtrová: Svatopluk Beneš – Být hercem)
Vložil: Adina Janovská