Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Adresář Ondřeje Suchého

Adresář Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Marek Dobeš: Zbraň jako DNA svobody. Komentář

30.07.2026
Marek Dobeš: Zbraň jako DNA svobody. Komentář

Foto: AI / Gemini+

Popisek: Ilustrační obrázek

V rámci studijního pobytu v Praze mne oslovil sedmnáctiletý židovský filmař pocházející z etablované rodiny žijící v Los Angeles, USA. Proč jsem takto konkrétní? Protože od mladého člověka z takového prostředí v USA bychom možná čekali pravý opak toho, co mi na mou otázku ohledně vztahu ke zbraním odpověděl: „Jakmile mi bude osmnáct, dostanu od našich pistoli“.

Mou odpověď „To schvaluji, sám mám Glocka“ však nepředjímal. Proč? Jednoduše proto, že považuje Evropany za homogenní masu, která k podobným otázkám zastává identický negativní přístup. A jestliže jsou Němci, Francouzi či Italové svými vládami v podstatě odzbrojeni a držení osobní střelné zbraně je pro ně minulostí, Česká republika má díky své historii i nedávnou zkušeností s nesvobodou k USA v otázce privátní palebné síly blíže, než by se na první pohled zdálo. Když vás ve většině západních zemí EU mohou stíhat i jen za nošení obyčejného kapesního nože na veřejnosti, co byste čekali? Američan, pro kterého je zbraň přirozenou součástí svobody, bude na takovou realitu shlížet s pohrdáním. Dokud nezjistí, že Češi mají právo na obranu se zbraní přímo v ústavě. A jako vždy, i zde promlouvá staletá národní historie...

Husitské kořeny

Pokud chceme jít ke skutečným základům české military tradice a jejího hlubokého sepětí s myšlenkou svobody, musíme se vrátit na počátek 15. století do doby husitských válek. Právě zde totiž došlo k technologické a společenské revoluci, která navždy změnila dějiny světového vojenství a dala lidstvu slovo, které dodnes používá celá planeta. Píšťala.

Husité, složení převážně z venkovanů, řemeslníků a měšťanů, museli čelit profesionálním křižáckým armádám elitních evropských rytířů. Aby smazali obrovský handicap v absenci drahého výcviku a těžké zbroje, vsadili na naprosto asymetrickou taktiku. Začali používat defenzivní vozovou hradbu a masově nasadili „nefér“ ofenzivní využití střelného prachu. Vedle těžkých děl, houfnic – odtud anglické howitzer – vyvinuli lehkou, ruční palnou zbraň pro jednotlivce, píšťalu – později pistoli.

Píšťala byla jednoduchá železná nebo bronzová hlaveň s dotekovým otvorem, nasazená na dřevěném stvolu neboli pažbě. Střelec do ní nasypal černý střelný prach, vložil olověnou kuli a skrz dotekový otvor zapálil prach žhavým luntem nebo železným prutem. Zbraň sice nebyla v dnešním slova smyslu přesná, ale střelba v hromadných salvách zpoza vozové hradby měla na útočící křižáckou jízdu i její komoňstvo devastující psychologický i fyzický efekt. Záblesk, dým a ohlušující rána srážely rytíře z koní ještě dřív, než stačili tasit meče. Název „píšťala“ vznikl organicky podle dlouhého, štíhlého tvaru hlavně, která připomínala pastýřský nástroj. Význam této zbraně však daleko přesáhl bojiště u Sudoměře či Vítkova. Husitští žoldnéři po skončení válek šířili toto umění i terminologii dál do Evropy. Přes německou zkomoleninu Pitschale a francouzské pistole se toto slovo dostalo do mezinárodního slovníku jako pistole.

Díky husitům tak dala česká země světu nejen výraz pro moderní krátkou zbraň, ale především historický precedens. Zbraň zde poprvé v českých dějinách zafungovala přesně v tom duchu, jak o něm uvažovali američtí otcové zakladatelé o staletí později – jako ultimátní nástroj, kterým si obyčejní, prostí lidé dokázali vybojovat, obhájit a udržet svou náboženskou, politickou a osobní svébytnost proti zdrcující přesile mocných tohoto světa.

Diskuze o zbraních v moderní společnosti se často redukuje na emoce, statistiky kriminality nebo politický marketing. Pokud však chceme skutečně porozumět tomu, proč mají Spojené státy americké a Česká republika k palným zbraním tak specifický vztah – byť každá země ze zcela jiných historických a kulturních kořenů, musíme se podívat hlouběji. Musíme zkoumat samotný koncept lidské svobody, roli státu v životě jednotlivce a historickou paměť, která formuje národní psyché. Zatímco pro Američana je zbraň symbolem nedotknutelnosti vůči státu, pro Čecha je spíše racionálním nástrojem osobní bezpečnosti a suverenity, k němuž se dopracoval skrze trpké lekce s totalitními režimy.

Odkud to příště přiletí?

Ačkoliv střelecká veřejnost v České republice dosáhla významného politického úspěchu, úprava ústavního pořádku provozní realitu střelnic sama o sobě nezachrání. Občanská iniciativa LIGA LIBE, která dlouhodobě reprezentuje české střelecké spolky a skrze masivní petiční akce úspěšně lobbovala za zakotvení práva bránit život se zbraní do Listiny základních práv a svobod, nedávno s nadsázkou připomněla: „Vážení, všimli jste si něčeho? To ticho venku? Žádná střelba...“ Poukázala tím na fakt, že ani po letech od schválení této změny se nenaplnily katastrofické scénáře odpůrců a v ulicích nenastal žádný chaos. Přestože na legislativně-deklarativní úrovni panuje klid, pod povrchem českých luhů a hájů probíhá tichá krize. Vše totiž není jen „zalité sluncem a nasázené do středu terče“ – samotné zázemí pro sportovní i výcvikovou střelbu se potýká s rostoucím tlakem, kvůli kterému tradiční střelnice postupně mizí.

Člověk by totiž dle vyjádření a apokalyptických vizí, a to (jak z úst nejen Jiřího Dienstbiera - přejme mu spokojený odpočinek v politickém důchodu) některých dalších vyděšených politiků, tak i četných přemoudřelých ústavně-právních expertů, čekal po ulicích přesně podobné výjevy, jako je zachycen tento zde na fotce. Tedy na maděru rozstřílené ulice pro divokých přestřelkách, iniciovaných rozběsněnými majiteli legálních soukromých zbraní, kteří právě takto pochopili onu novou klauzuli - a hned toto využili, coby podnět k nekontrolovatelnému střílení všude kolem sebe.

No a naopak. VŮBEC NIC SE NESTALO. A my jsme od té doby i nadále tou mírumilovnou zemí, jednou z vůbec nejbezpečnějších na světě. Tedy došlo jen k tomu, proč ona ústavní novela vlastně vznikla a byla zavedena - tedy konzervace, jakási pojistka dosavadního bezproblémového a vyhovujícího stavu.

Tedy aby u nás i nadále mohli držitelé „zbrojáků" (nově ZO) nosit zbraň pro obranu sebe a svých blízkých. A ti ostatní mohli mít libovolně u sebe nějaký sebeobranný prostředek - pro šanci efektivní a spravedlivé obrany, což v zemích na západ od vás rozhodně nejde. A o to tu šlo. A klaplo to. A většina světa nám to nyní závidí.

P.S.: Mimochodem, myslíte, že po případném schválení a zavedení doktríny „Můj dům, můj hrad", čili posílení práv slušných občanů na obranu ve svém obydlí, by došlo k nějakým snad problémům, kterými podobní zmínění lidé straší? Odpověď: Ne, bylo by to stejné, jako tomu bylo a je před pěti lety námi prosazeného ústavního práva.

Vše ale není jen zalité sluncem a nasázené do středu terče. V českých luzích a hájích například mizí střelnice a jejich provoz je z nejrůznějších důvodů problematizován. Jejich provozování u nás čelí zásadnímu tlaku z důvodu zpřísňující se legislativy, rostoucí byrokracie a environmentálních nároků. Požadovaná administrativní zátěž neustále narůstá s tím, jak se zpřísňují bezpečnostní normy a zpravidelňují preventivní inspekce ze strany Policie ČR. To spolu s novým zákonem o zbraních a střelivu (č. 90/2024 Sb.) vyžaduje precizní vedení evidence, přičemž provozovatelé musí průběžně investovat do technického zabezpečení, modernizace zachytávačů odražených střel či úprav balistických valů (stanovených prováděcím nařízením vlády č. 187/2025 Sb.). Současně představuje pro venkovní areály masivní hrozbu ekologická zátěž spojená s toxicitou olova. Přestože ČR dlouho vyjednávala mírnější podmínky, regulace EU schválené v rámci výboru REACH zavádějí přísná omezení pro střelivo a ukládají venkovním sportovním střelnicím povinnost zajistit nákladný sběr, recyklaci olova a monitoring dopadů na půdu. Případná dekontaminace a sanace staré zátěže dosahuje řádově milionů korun. V důsledku těchto kombinovaných požadavků a vysoké finanční náročnosti tak malé, amatérsky vedené spolkové střelnice postupně zanikají, protože technické i legislativní standardy nedokážou bez rozsáhlého kapitálu naplnit.

   Zdroje:

Ústavní zákon č. 295/2021 Sb. – kterým se mění Listina základních práv a svobod (tento zákon doplnil do čl. 6 odst. 4 větu: „Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.“)

https://www.sagit.cz/info/sb21295

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pistole

https://mzp.gov.cz/cz/pro-media-a-verejnost/aktuality/archiv-tiskovych-zprav/eu-schvalila-omezeni-olova-ve-strelivu-diky-tlaku-cr-se-zakaz-nebude-tykat-kulovych-strel-ani

 

 

Vložil: Marek Dobeš