Jak mi kolegyně Werichová a Rosůlková helfly. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
25.07.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Marie Rosůlková s Františkem Kováříkem v seriálu Byl jednou jeden dům
Věděl jsem to už několik dní a hříšně jsem se těšil…
Jana Švábová, tehdy asistentka režie v televizi, mi v restauraci U myslivce (kde jsme spolu čekali, až její manžel Honza, můj kamarád a divadelní souputník, skončí okružní cestu po smíchovských hospodách) sdělila, že mne bude potřebovat.
Hříšníky určitě poutají mé hříšné myšlenky – ve skutečnosti ale potřeba asistentky režie spočívala v mém obsazení do další perly mé televizní filmografie, vrchního, který v pěkném číšnickém kostýmu přinese šťastnějším kolegům dvě limonády. O „koncepci role“ mi Jana už předem řekla, ať se nebojím, že to mám za hodinku hotové a je za to osm. Což byla víc než polovina mé divadelní gáže…
Jediný problém byl, že mi čas natáčení kolidoval se zkouškou v divadle.
Přemýšlel jsem, co v divadle nalhat, aby mě pustili.
Kdybych byl odvážnější, ani bych se předem nepokoušel uvolnit. Nakonec, jednalo se jenom o první hodinu zkoušky. Přišel bych pozdě a v pohodě se na něco vymluvil, tak jak to dělávala slavná Marie Rosůlková, která svůj pravidelně o hodinu pozdější příchod na zkoušku odůvodňovala naprosto nepravděpodobnými výmluvami, a čím přicházela později, tím byly omluvy rafinovanější, takže časem kolovaly po všech divadlech od Aše až po Čiernou při Čope.
K rekordu došlo, když zkoprnělému režiséru Ornestovi vysvětlila, že stoupla voda ve Vltavě, a tudíž nemohla vyjít z domu, načež režisérovu nesmělou námitku, že voda v červnové Vltavě má právě kvůli suchu hladinu sníženou o půl metru, suverénně „vyvrátila“ argumentem, že potopa byla jen u nich v Podolí, protože se ta chybějící voda ve Vltavě musela přece někam odlít. Nakonec pro jistotu dodala, že i kdyby tomu tak nebylo, díky provozu branických ledáren voda mohla přece i zmrznout, čímž by se hladina taky zvýšila.
Na takovou vědeckou při jsem ovšem já ale neměl odvahu, a tak jsem zašel za inspicientem Forejtem, abych se mu svěřil se svým problémem. Jeho „rada“ zněla:
„Jaroušku, na to já jsem malej pán, budeš muset zajít za ředitelem.“
Tehdejší ředitel Jindra Janda si mě změřil: „Seš tady za čtrnáct dní tejden a už chceš volno? Jdi za režisérem a řekni si jemu. Ale nevím, nevím.“
Příští ráno, pouhý den před Dnem D, když jsem se, po zkoušce televizního kostýmu pro jistotu bez převlékání ještě v něm, jen tak tak přiřítil včas na zkoušku, pan režisér Otto Haas, laureát státní ceny, seděl se svou asistentkou Janou Werichovou v přítmí hlediště u režisérského stolu a do ustaraných obličejů se jim od stolní desky odráželo matné světlo osudu. Oba s Janou tehdy procházeli těžkými životními ranami, Jana navíc zhoubnou nemocí, a na to zná umělecké prostředí jen jedno (dlouhodobě bohužel dost nešťastné) řešení:
„To je dost, že už jdeš,“ řekl mi režisér Ota, „přines ještě dvě piva a dva panáky.“ Očividně si mě spletl s číšníkem z protější restaurace, který za ním pravidelně docházel a dost se naběhal.
Jana W., dcera velkého otce, která mě poznala, se solidárně odvrátila a zakuckala se do dlaní. Nicméně tato příhoda mi odhalila vítané řešení.
„Nezdržuj se svlíkáním, plav rovnou v kostýmu a večer mi ho po představení přines k Myslivci, já ho ráno vrátím do televizního fundusu,“ řekla mi po natočení kýžené televizní scény zmíněná tamní asistentka, jak už řečeno, křestním jménem taky Jana. Vyrazil jsem. Nebylo to daleko; tenkrát se věci pro televizi točily na Plodinové burze, což je kousek za náměstím Republiky, a tak jsem ještě stačil koupit láhev Staré myslivecké a dvě chlazená plzeňská piva a kmital do divadla.
Chytře jsem si počkal na přestávku ve zkoušce a vběhnul do hlediště.
„Že ti to ale trvalo,“ řekl mi pan režisér Ota a Jana spiklenecky kývala hlavou.
„Máte nějaký jiný dresy,“ prohlásil režisér a mezi prsty zkoušel kvalitu látky mého televizního kostýmu. „Tak běž a nezapomeň za hodinu přinést repete.“
Když končila přestávka, inspicient Forejt se mě zeptal: „Tak co režisér?“
„Říkal, že jsem klidně mohl přijít až za hodinu,“ zalhal jsem suverénně jako Meryčka Rosůlková. Pak jsem z vydělaných osmi stovek odečetl náklady na myslivce a pivo (šedesát šest osmdesát) a mnul si ruce, že i tak to byl ještě pořád dobrý kšeft.
Vložil: Jaromír Janák