Jana Štěpánková: Pod dohledem od rána do noci. Tajnosti slavných
22.07.2026
Foto: Se svolením Divadla na Vinohradech - Vilém Sochůrek
Popisek: Jana Štěpánková v roce 1974, jako skotská panovnice Marie Stuartovna v historickém dramatu anglického dramatika a scenáristy Roberta Oxtona Bolta Ať žije královna!
On velel, ona se dlouhých čtyřicet let podřizovala. Spíš si to on myslel. Dávkou temperamentu a vnitřní síly dokázala publikum během okamžiku doslova zavalit, v soukromí ale vsadila na úplně jinou metodu, díky níž vyhrála i nad mnohem mladší konkurentkou.
Pokračování z pondělí 20. července
Vysokou školu Jana Štěpánková absolvovala už v roce 1953, tedy v pouhých devatenácti letech, a dalo by se říct, že patřila k ročníku, který poválečná školská reforma okradla o několik let bezstarostného mládí. Konzervatoř, na kterou měla přestoupit z gymnázia, totiž byla v roce 1945 zrušena a studenti nastupovali rovnou na vysokou školu, čerstvě založenou DAMU. Středoškolské mezery ve vzdělání jim měla nahradit měsíční intenzivní výuka, a aby se vlk nažral a koza zůstala celá, absenci celého jednoho vzdělávacího stupně vyřešil dispens neboli výjimka, udělaná ministerstvem školství. Proto Jana říkávala, že se jako herečka narodila až v pardubickém divadle. A opravdu ve velkém stylu.
Fascinující femme fatale
Jejím nezapomenutelným úspěchem se stala už v roce 1957 postava Johanky z Arku v československé premiéře dramatu francouzského dramatika Jeana Anouilha, které nastudoval režisér Karel Jernek, otec legendární představitelky princezny Pampelišky Kláry Jernekové. Představení nejenže několikrát vyprodalo i pražské Hudební divadlo Karlín, ale Janě dokonce nabídla francouzská ambasáda stáž v Paříži. Sice na ni neodjela, představení ale významně přispělo k její cestě zpátky do Prahy. Libeňské Divadlo S. K Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) jí nabídlo mimořádný prostor, už v roce 1960 proměnila s Eduardem Cupákem v senzaci inscenaci klasické francouzské tragikomedie Pierra Corneilla Cid. A do historie českého divadla se zapsala mimo jiné o deset let později jako fascinující femme fatale, záhadná a cynická operní diva Emilia Marty ve slavném sci-fi dramatu Karla Čapka Věc Makropulos. Záznam představení, který se dochoval v archivu České televize, režíroval její manžel Jaroslav Dudek.
Jako doma, u nás i u vás
Od počátku šedesátých let dostávala stále častěji nabídky i z televize, v opravdovou hvězdu ji ale proměnil až o deset let později historicky první český sitcom Taková normální rodinka, do nějž ji obsadil manžel, režisér Jaroslav Dudek. A když Fan Vavřincová psala scénář, vycházela ze svých životních zážitků, které se s malými obměnami opakují po generace. Když psala starší dceru Hanákových Pavlu v podání Jany, jak se brání hysterickému výbuchu v některé jogínské póze, zatímco její raubíři bourají barák, určitě si vybavila svoje dcery Felicii a Ivanku. My máme ty kouzelné andílky tři, jakmile se ale zavřou dveře, během pár vteřin se promění v ječící příšery, které se hádají o nesmysly. Zatím se aspoň neperou. „Moje role klidné racionální manželky, která cvičí jógu a nic ji nerozhází, mi byla hrozně blízká. Právě pro tu velkou nadsázku, kterou miluju,“ vzpomínala Jana na jednu ze svých nejslavnějších televizních rolí.
Věc Makropulos:
Když Dudek hlídal
V roce 1972 přijala nabídku angažmá v pražském Divadle na Vinohradech a historie se opakovala. Stejně jako v počátcích kariéry si leckterý závistivec myslel, že ji před sebou strká k úspěchům slavný otec Zdeněk Štěpánek, v novém angažmá ji zase podezřívali z protekce díky manželovi, který na Vinohradech režíroval už od roku 1962. „Jestli si myslíte, že jsem věděla obsazení dřív než ostatní, tak se mýlíte. Domů jsme si společnou práci nebrali. Kolegové mi nevěřili, že jsem byla často až ta poslední. Ani o tom, s kterou postavou si myslí na mě, se mi nesvěřil,“ vzpomínala před lety v rozhovoru pro měsíčník, který Vinohradské divadlo stále vydává. „Jaroslav byl velmi uzavřený. Žil v neuvěřitelném tempu. Ráno brzo vstával a měl nabitý celý den. Dopoledne zkoušel v divadle, potom na něj čekalo auto a odjížděl točit do televize na Kavčí hory a večer měl v divadle dozor u vlastních představení. Nikdy se mu to na jevišti při reprízách nerozpadlo, každý věděl, Dudek si to hlídá. Jenže on si nehlídal jen herce, zajímaly ho přirozeně i reakce diváků. Na samém konci dne ještě připomínky hercům a doma se potom připravoval na druhý den. Nechápu, jak to vydržel tak dlouho a v takovém tempu.“
Úchvatná královna
Po úspěchu „Rodinky“ se Jana natrvalo usadila v paměti televizních diváků, takže si zahrála v dlouhé řadě diváckých příběhů ze života Bakaláři, ve filmu ale dostala v příštích pěti letech jedinou roli, postavu malířky Amálie, sestry Josefa a Quida Mánesů v životopisném historickém filmu Paleta lásky. Hlavní náplní jejího života ale bylo pražské Divadlo na Vinohradech, kde se stala jednou z hlavních hvězd. „To byla tenkrát představení…“ zasnila se, když probírala svoje tehdejší role pro Divadelní měsíčník Divadla na Vinohradech, od královen s Shakespearových Hamletovi a Richardu III. přes tragikomedii Johna Osborna Komik Po Mistra a Markétku. Jednoznačně nejlepší ale byla její Marie Stuartovna. Drama Roberta Bolta Ať žije královna! mělo na Vinohradech československou premiéru 4. dubna 1974 a v souboji na život a na smrt se v něm Jana jako skotská panovnice utkala s Jiřinou Jiráskovou coby Alžbětou I. Samozřejmě v režii manžela Jaroslava Dudka. „Role, která přišla v pravý čas. Na jevišti mi bylo krásně. Dodnes potkávám diváky, kteří vděčně vzpomínají.“ A nejen to. Já na její výkon vzpomínám nejen s úctou a obdivem, ale také mi vždycky znovu naskočí husí kůže jako tenkrát v hledišti.
Velké trápení
A pak přišel další nesmrtelný seriálový projekt jejího manžela a s ním i velké trápení. Soukromé příběhy u pera zkušeného scenáristy Jaroslava Dietla, odehrávající se na pozadí ortopedického oddělení nemocnice, režíroval právě Jaroslav Dudek. Sestru Inu, milenku hříšného doktora Blažeje, měla původně hrát Eliška Balzerová. O patnáct let mladší než Jana, absolventka brněnské JAMU, která byla od roku 1974 provdaná za vedoucího výroby a později producenta Jana Balzera, krátce předtím porodila staršího syna Jana a stala se novou posilou souboru Divadla na Vinohradech. A Dudek jako by spatřil zjevení. Mohl na ní prý oči nechat, chodil na její představení a dělal psí kusy, aby ji získal. Sice neuspěl, doma ale bylo podle svědectví tehdy třináctiletého syna dusno. A mrazivý odstup si Jana udržovala vůči Elišce i během natáčení, přestože spolu měly v „Nemocnici“ nejvíc společných scén. Pak si ale nejspíš vzpomněla na své slavné rodiče a moudrost maminky Eleny, která dokázala zvládnout i otcův odchod k jiné ženě s noblesou, nasadila stejné zbraně. Moudrost, rozvahu, noblesu a eleganci, s níž se přenesla přes fakt, že se Eliška stala manželovou zbožňovanou múzou.
Pokračování v pátek 24. července
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Divadlo na Vinohradech, Divadelní měsíčník Divadla na Vinohradech, Divadlo pod Palmovkou, idnes.cz, novinky.cz, i60.cz, Aleš Cibulka: Černobílé idoly, David Laňka: Štěpánkovi - Zdeněk, Jana, Martin a Petr v divadle, filmu, v životě)
Vložil: Adina Janovská