Jana Štěpánková: Trpěla kvůli tatínkovi. Tajnosti slavných
20.07.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jana Štěpánková s Jiřím Němečkem jako Hanička v unikátním záznamu inscenace divadelní hry Aloise Jiráska Lucerna, která byla vysílána živě o Vánocích roku 1960
Závist, pomluvy, podezřívání… Narážela na to po návratu do Prahy na každém kroku, kdekdo byl přesvědčen, že má protekci díky slavnému otci Zdeňku Štěpánkovi. A proto musela mnohem víc než ostatní světu i sama sobě dokazovat, že je opravdu dobrá.
Pokračování z pátku 17. července
Znám to víc než dobře. Když mi kdysi dělal vedoucího diplomové práce náš strejček Mirek, jeden z nejvýznamnějších makroekonomů v republice, tu a tam někdo ze spolužáků u piva prohlásil: No jo, ty se máš, za tebe to strejda napíše. A nechtěli věřit, jaké peklo ze života mi ten dobrák dělal. Div mě nestáhl z kůže, protože všechno, co jsem napsala, prostě muselo být perfektní. Ale komunikovali jsme spolu, hádali se a leckdy i na sebe řvali, protože jsme to měli v genech oba. Jana Štěpánková na tom byla mnohem hůř. „Doma mi nikdo nikdy s ničím neporadil, ke všemu jsem se musela propracovat sama,“ povzdychla si snad posté, když jsme spolu sedávaly vpodvečer v lobby jednoho karlovarského hotelu a nabíraly u kávy síly na další festivalový večírek.
Jenom jméno nestačí
Na pomluvy narážela po návratu do Prahy na každém kroku, kdekdo byl přesvědčen, že má protekci díky slavnému otci Zdeňku Štěpánkovi. „Táhlo se to se mnou i do libeňského Divadla S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou – pozn. red.), tam jsem si také užila. Přitom je to takový nesmysl! Byla jsem vychovaná spoléhat jen sama na sebe,“ přiznala mimo jiné i v rozhovoru redaktorce serveru novinky.cz a dodala: „Ať se ale jmenujete jakkoli, jméno je vám na jevišti úplně k ničemu. A režisér by byl sebevrah, kdyby vás obsazoval jen podle slavného jména.“
Rozvedený táta
Do souboru populárního libeňského divadla nastoupila v roce 1952 po návratu domů z angažmá v Pardubicích. A v roce 1954 tam nastoupil i o dva roky starší čerstvý absolvent DAMU, divadelní a pak i úspěšný televizní režisér Jaroslav Dudek. A byl už ženatý s o rok starší televizní scenáristkou a dramaturgyní Janou, jejíž jméno najdeme pod nestárnoucími skvosty, jako je Golet v údolí a Hanele, adaptacemi románů Aloise Jiráska a Jana Nerudy, ale také komediemi Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny či seriály Sanitka nebo Dobrá voda. Přestože spolu měli dvě dcery Annu a Janu, jejich manželství vydrželo jen krátce, jako kolegové ale spolu dokázali bez problémů komunikovat a skvěle spolupracovat. Jana Štěpánková Dudka znala už z DAMU, chodit spolu ale začali až po jeho rozvodu.
Zdravá vdova 29/169:
Jirásek v přímém přenosu
S Jaroslavem se vzali až v roce 1960 a jejich vztah od začátku fungoval perfektně především díky tomu, že se na všem vždy dokázali v klidu domluvit. Právě v té době se Jana také poprvé objevila na obrazovce v pohádkové komedii režiséra Jiřího Bělky Lucerna, zpracované podle klasické stejnojmenné divadelní hry Aloise Jiráska. Jednalo se tenkrát o jednu z úplně prvních televizních inscenací, která byla vysílána živě z pražské Měšťanské besedy o Vánocích. Na rozdíl od většiny tehdejších pořadů se dochoval i záznam díky tomu, že se vedení televize rozhodlo využít tehdy novou technologii telerecordingu, tedy snímání inscenace přes obrazovku na filmový pás. První opravdovou televizní roli pak dostala až v roce 1966, kdy si zahrála Toničku ve vysoce ceněné inscenaci režisérky Evy Sadkové Křišťálová noc.
Teta Julie pro Honzíka
Dokud ho nepoznala, nikdy prý děti nechtěla, pak to ale přišlo samo a měli spolu syna Jana. Narodil se 9. března 1964, zůstal ale jedináčkem, protože oba jeho rodiče byli tak pracovně vytížení, že by další dítě nezvládli. Když byl malý, měla Jana na výpomoc hodnou paní Julii, která se o malého Honzíka starala, protože s manželem bývali v práci po večerech i o svátcích. Pro oba ale bylo velmi důležité, aby s ním trávili co nejvíc času. „U nás neexistovalo, že bychom mu pověsili klíč na krk a nechali ho osudu. Hodně jsme se mu věnovali,“ prohlásila v rozhovoru pro idnes.cz. „Můj muž byl přísný, já byla opak. Byla jsem spíš přes emoce, proto se mi syn chodil svěřovat. Muž byl ten, který s ním dovedl promluvit věcně, logicky, střídmě a hodně ho formoval.“
Pod dohledem manžela
V Dudkově režii hrávala často na jevišti i před kamerou. „Byl to vynikající režisér. Vzdělaný, chytrý, sečtělý, vždycky nejenže věděl, co chce, ale taky jak toho docílit,“ zavzpomínala s trochou nostalgie. Prožili spolu čtyřicet let a jejich manželství bylo přímo ukázkové a harmonické. Recept na ně ale předat nedokázala. „Když jsem se jednou své maminky jako dítě ptala, jak se stane, že se najdou dva lidé, vezmou se, mají děti, tak použila příměr: Pánbůh rozkrojil pomeranče a rozhodil je po světě. Pomeranče jsou stejné, ale přitom je každý jiný. Někdy se stane, že se dvě půlky z jednoho pomeranče sejdou, a pak jsou spolu,“ zavzpomínala a dodala: „My dva s mužem jsme byli opravdu dvě půlky z jednoho pomeranče, které k sobě pasovaly. Je to o náhodě, o štěstí.“ I na jejich nebe ale někdy připlul nějaký ten mráček, o tom ale až příště.
Pokračování ve středu 22. července
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Divadlo na Vinohradech, Divadlo pod Palmovkou, idnes.cz, novinky.cz, Aleš Cibulka: Černobílé idoly, David Laňka: Štěpánkovi - Zdeněk, Jana, Martin a Petr v divadle, filmu, v životě)
Vložil: Adina Janovská