Důležité výročí: Vznik podpory v nezaměstnanosti
19.07.2026
Foto: Hans Štembera
Popisek: Podpora v nezaměstnanosti - ilustrační foto
ČASOSBĚR: Obavy může vyvolávat mnoho věcí, ale jedním z největších strašáků je ztráta příjmů. Společnost už je tak nastavena, že když nevyděláváte, musíte přemýšlet nad jídlem, bydlením, nebo dovolenou. Druhou možností je výdobytek zvaný podpora v nezaměstnanosti. Dneska má výročí.
Průmyslová revoluce nepřinesla jen technický pokrok, ale taky takové menší stěhování národů. Lidé se kvůli práci přesouvali vždy, v zemědělských časech jste si k zajištění obživy museli hledat krajinu výhodnější pro pěstování plodin, nakonec i praotec Čech podle tradice našel zaslíbené místo v ideálním podnebí mírného pásu.
Až do století páry bylo hlavní obživou zemědělství. Co jste vypěstovali, to jste mohli sníst, uskladnit na zimu a přebytek na trhu prodat nebo vyměnit se sousedy za jinou plodinu. Systém se ale mnohokrát ukázal jako nestálý. Nešlo jen o vrtochy počasí, které vám zničily úrodu, ale třeba jste také nemuseli sehnat lidi, kteří vám pole obhospodaří.
Při morových ranách se populační ztráty počítaly v desítkách procent, také po třicetileté válce, která obrátila Evropu v prach, se dlouhé roky nedostávalo pracovních sil. Vlastnit v těchto dobách půdu, která potřebovala obdělávat, bylo spíše za trest.
S rozvojem technologií a s mechanizací bylo v zemědělství třeba čím dál méně pracovní síly. A po uvolněných rukou s radostí sáhla začínající průmyslová odvětví. Měla co nabízet. Manuální práce byla těžká a devatenácté století je vyhlášené otřesnými pracovními podmínkami, ale zatímco v rodné chalupě jste museli trnout, zda vás nepřízeň počasí neuvrhne do hladu, tady jste měli pevnou pracovní dobu a jistý plat. Továrny rostly jako houby po dešti a zájemců o práci bylo dost.
Jak století postupovalo a přišly generace, které už vyrůstaly ve městě, rostly i otázky, týkající se vztahu dělníků a vlastníků továren. Úvahy o spravedlnosti systému daly vzniknout i takovým teoriím, jako byl komunismus. Pokřivená představa ráje pro všechny byla extrémním řešením, ale nepoměr, který mělo Marxovo učení vyřešit, reálně existoval.
Podle mě mnohem záslužnější snahy směřovaly k postupnému zlidšťování pracovních podmínek a zavádění novinek jménem pracovní právo a sociální politika. Prvním nesporným pokrokem bylo omezení dětské práce, což ve století páry ještě byla běžná věc. Lidem to původně nepřišlo divné, nakonec na poli děti pomáhaly vždy a umístit je často nebylo kam. Marie Terezie spustila revoluci, když zavedla povinnou školní docházku, o čemž už jsme v Časosběru také psali. Rodiče ale pak postrádali dětskou výpomoc.
V továrnách 19. století byla drobotina vítána s otevřenou náručí. Její ručky byly obratné, plat mizivý, příběhy občas opravdu děsivé. Ve Velké Británii, která byla ve všech směrech průkopníkem, tak byla od roku 1833 zakázána práce dětí do devíti let. A vlády se pod vlivem otřesných svědectví začaly zajímat také o osud dospělých dělníků.
Velkou a záslužnou práci v tomto směru odvedl v časech královny Viktorie princ manžel Albert. Mimo jiné přišel s návrhem výstavby jednoduchých dělnických domků, kde by kromě kultury života byla zajištěna i hygiena. Čím dál častěji se totiž ukazovalo, že větší koncentrace lidí na malém prostoru znamená také větší šanci na vypuknutí epidemie.
Dnes se to zdá neskutečné, ale ještě před 200 lety byly běžnou záležitostí epidemie smrtelné cholery. Vše se změnilo až v roce 1883, kdy bakterii objevil věhlasný Robert Koch, a tento průlom vedl ke změně hygienických podmínek dělníků. Ještě třicet let před objevem při poslední vlně cholery zemřelo v Berlíně na 2400 lidí.
Kdo chtěl v takovém domku žít, musel být zaměstnán. A tento stav se mohl změnit ze dne na den. Velmi často se stávalo, že jste ráno přišli do továrny a bylo vám oznámeno, že po této směně končíte a zítra již nemusíte chodit. Bez odstupného, bez možnosti jít se někam registrovat a dostat aspoň nějakou podporu. Nemluvě o rekvalifikaci nebo jiných výdobytcích.
Zásadní změny přinesl přelom 19. a 20. století. Devadesátá léta byla významnou érou dělnického hnutí, které se rodilo už od poloviny století. Původně šlo o skupiny dělníků, kteří se domáhali na továrnících svých práv. Čím dál více osvícených majitelů si začínalo uvědomovat, že dělníky musí mít na své straně, a došlo na vyjednávání.
Kolektivní vyjednávání o mzdách a pracovních podmínkách bylo zárodkem pevné struktury odborů. A pokud jednání neuspěla, měli dělníci velmi pádný nástroj: stávku. Pro továrníka není nic horšího než zastavení práce. Odběratelé čekají na výrobky, dodavatelé posílají faktury a stroje stojí.
Ve vyjednávání čím dál častěji zaznívaly požadavky na zabezpečení i poté, co dělník přijde o práci. Původně revoluční myšlenka se stávala čím dál častější realitou. Postupně se zrodil systém fondů, do kterých přispíval částečně majitel a částečně sami zaměstnanci, a čerpat se z nich mohlo v případě pracovních úrazů nebo nezaměstnanosti.
Do vyjednávání vstoupily i vlády, které si uvědomovaly, že propuštěný žebrák může být nebezpečím pro celou společnost. Průkopníkem v podpoře v nezaměstnanosti se stal kancléř Bismarck, sjednotitel Německa, ze kterého chtěl udělat moderní zemi. Stát se zapojil do fondového systému, dal mu zákonný rámec a jasná a vymahatelná pravidla.
Když v roce 1918 vzniklo Československo, byla po letech války a strádání poptávka po sociálních jistotách i zde. První volby výrazně vyhrála sociálně demokratická strana a i prezident Masaryk byl z dřívějška znám svými osvícenými postoji.
Vznik nového státu byl v tomto směru výhodou, bylo třeba přijmout zcela nové zákony, které mohly být modernější a odvážnější. V roce 1919 byl nadšeně vítán průlomový zákon č. 420/1919 Sb., který zakazoval dětskou práci do dvanácti let a u starších ji umožňoval jen tak, aby nekolidovala se školní docházkou. Právě v tomto okamžiku na našem území odstartovalo Století dítěte, jak se minulé stovce roků také někdy říká.
Se zákonem o sociálním pojištění to bylo složitější, dlouho se diskutovalo o nejvhodnějším modelu. Volba po mnoha debatách a výpočtech padla na takzvaný gentský systém podpory v nezaměstnanosti. Pojmenován je podle krásného belgického města Gent, kde začal tento model podpory v nezaměstnanosti fungovat od roku 1901.
Gentský koncept dávky byl jednoduchý, do fondu přispívali zaměstnanci, majitelé i stát. Uzákoněny byly odbory, které fond spravovaly, a jejich svazy sdružovaly přispívající zaměstnance. V případě nezaměstnanosti jste z fondu mohli čerpat podporu. Mělo to ale jednu podmínku – museli jste být členem odborové organizace.
Politická reprezentace původně věřila, že nezaměstnanost je jen přechodný problém, ale jak se poválečná krize prodlužovala, rostl i tlak na přijetí řešení. Zákonem č. 267/1921 Sb. bylo právě před 105 lety zavedeno vyplácení dávek dle gentského systému.
Stát hradil odborům polovinu částky, kterou vyplatily nezaměstnaným dělníkům. Tím současně představitelé politického života získali nad odbory větší vliv, což bylo kritizováno. Systém určitě nebyl dokonalý, jak se ukázalo o několik let později.
Dělníkům dal základní jistotu, ale výše ani doba pobírání dávky nebyly nijak závratné. Navíc platilo, že pro její výplatu jste museli být odborově organizovaní a přispívat do fondu minimálně šest měsíců před ztrátou zaměstnání. Základní délka podpory byla 13 týdnů, ve výjimečných případech 26 týdnů a později dokonce 39 týdnů. Ale to už se bavíme o době, kdy se systém de facto zhroutil.
Gentský vzor měl, jak se ukázalo, jednu velkou nevýhodu. Nebyl ideální pro chvíle velkých krizí. Za Velké hospodářské krize zatěžovaly podpory v nezaměstnanosti odborové kasy takovými částkami, že stát musel svůj podíl navýšit až na dvě třetiny. Ani to nakonec nestačilo, nezaměstnaných přibývalo, jak se krize prohlubovala. Musely být zaváděny programy aktivní péče o nezaměstnané, které plně hradil stát.
Gentský systém určitě přinesl do sociálního zabezpečení pokrok. Legislativa dala podpoře jasný rámec a systém spravovaný odbory fungoval celkem efektivně. Byly ale třeba dvě podmínky. Nižší nezaměstnanost a vysoká odborová organizovanost. To se ukázalo jako problém ve slovenské části státu, kde do odborů vstoupilo mnohem méně lidí, a pak byli překvapeni, že nemají nárok na podporu.
Dnes jsme o stovku let dál a síť sociálních dávek je tak hustá, že se v ní mnoho lidí nevyzná. Ale buďme rádi, že tuto záchrannou síť máme.
Zdroje: Wikipedia, Co je co (ZDE), Česká televize (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo