Cítíte se pod psa? Místo léků vyzkoušejte, co dokáže země. Záhady života
18.07.2026
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Když máte nervy na pochodu, zkuste vyrazit do přírody bosky
Vyzouvejte boty a začnou se dít velké věci! Nevěříte? Výzkumy ukazují, že častější chůze naboso zapojuje drobné svaly chodidla, které v běžné obuvi pracují jen málo. Díky nim je noha stabilnější, lépe drží rovnováhu a zlepšuje se i držení těla při chůzi. Ale tím to zdaleka nekončí…
Kdysi bylo naprosto samozřejmé, že člověk chodí bosý, sedá si do trávy, pracuje rukama v hlíně a večer usíná unavený po celém dni stráveném venku v přímém kontaktu s přírodou. Dnes se většina našeho života odehrává v jiném prostředí, v prostoru, který je doslova vystavěný nad přírodou i nad zemí samotnou. Krajinu pokrývá obrovská síť silnic, chodníků a parkovišť, města jsou propojena vrstvami betonu, asfaltu a stavebních materiálů a i uvnitř domů nás oddělují od země dlažby, plasty a gumové podrážky.
Jako bychom si mezi sebe a půdu, po níž kráčíme, postupně položili několik vrstev, které nás sice chrání a zrychlují náš život, ale zároveň tlumí přímý kontakt s tím, co bylo po tisíce let přirozené. Právě tento výrazný posun začíná být předmětem zájmu vědců, lékařů i psychologů. A otázka, kterou si kladou, zní překvapivě jednoduše: Co se děje s lidským organismem, když se jeho kontakt se zemí zredukuje na úplné minimum?
Život přes vrstvy izolace
Moderní člověk tráví většinu dne v prostředí, které jeho předkové nepoznali. Už od raného dětství se učí pohybovat ve světě, kde je kontakt se zemí zprostředkovaný. Malé děti, které ještě neumí pořádně chodit, dostávají první botičky a postupně v nich tráví většinu času, i když by přirozeně objevovaly svět bosýma nohama. Jen málokteré dítě dnes zažije běh po trávě, hlíně nebo písku bez jakékoliv ochrany. Pohyb se tím nenápadně mění– je řízenější, méně spontánní, oddělený od terénu.
Odborníci proto stále častěji otevírají otázku, jak se tyto změny životního prostředí mohou odrážet na psychické rovnováze i celkovém fungování organismu. Evoluce nás přitom formovala v krajině, kde byl každý krok spojený s nerovností terénu, vlhkostí půdy, teplotou trávy nebo kamene. Dnešní svět je jiný: hladké povrchy, vrstvy izolace, klimatizované prostory a dlouhé hodiny strávené vsedě. Někteří odborníci upozorňují, že právě tato změna může mít jemné, ale dlouhodobé dopady na nervový systém, imunitu i schopnost regenerace.
Návrat k doteku země
Fenomén známý jako grounding nebo arthing stojí na jednoduché myšlence, že lidské tělo bylo po většinu své existence v přímém kontaktu se zemským povrchem. A právě tento kontakt mohl hrát roli v jeho biologické rovnováze. Zastánci této teorie tvrdí, že bosá chůze po trávě, písku nebo hlíně může ovlivňovat míru stresu, kvalitu spánku i schopnost organismu regenerovat.
Velkou pozornost k tomuto konceptu v moderní době přivedl americký výzkumník Clint Ober. Všiml si zdánlivě prosté věci: V elektrotechnice se systémy běžně uzemňují, propojují se se zemí, aby se stabilizovaly a nepodléhaly výkyvům. Položil si otázku, zda něco podobného nemůže hrát roli i u živého organismu, který je dnes často od zemského povrchu prakticky oddělený. Z této úvahy se postupně vyvinul směr, který začali zkoumat i vědci. Výsledky výzkumů jsou zatím omezené a odborná komunita k nim přistupuje opatrně, zároveň ale roste zájem o to, co se děje s tělem při delším kontaktu se zemí.
Imunologický trénink
Výzkumy imunologie dlouhodobě ukazují, že pokud je člověk častěji v kontaktu s přírodou, jeho imunitní systém bývá odolnější a víc si drží rovnováhu. U lidí, kteří tráví více času venku nebo vyrůstají v přirozenějším prostředí, se v řadě studií objevuje nižší výskyt některých alergií i přehnaných imunitních reakcí. Nejde přitom o jeden jednoduchý mechanismus, spíš o propletenou síť vlivů, které se skládají už od raného věku.
V odborném vysvětlení se často vrací jedna myšlenka, že imunitní systém se potřebuje „potkávat“ se světem, aby se naučil rozlišovat, co je skutečná hrozba a co je jen běžná součást prostředí. Tenhle proces neprobíhá v laboratoři, ale v každodenním životě, v kontaktu s půdou, prachem, rostlinami, zvířaty i celou rozmanitostí přírody. Když tenhle kontakt chybí, tělo může být citlivější a reagovat i na podněty, které by jindy bez potíží přešlo. A tady se to celé láme do jednoduchého obrazu. Příroda není jen místo pro odpočinek nebo procházku. Je to prostředí, které naše tělo vrací zpátky k sobě.
Co říkají studie o spánku a stresu
V některých menších studiích, kde byli lidé častěji v kontaktu se zemí, například pomocí uzemňovacích podložek, se opakoval nápadně podobný obraz. Večer usínali rychleji, v noci se méně budili a ráno mluvili o tom, že jsou odpočatější. Často popisovali i změnu, kterou si uvědomili až zpětně: tělo nebylo tolik stažené. Ramena, čelist, hrudník, místa, kde se běžně hromadí napětí, působila uvolněněji. Výzkumníci zároveň sledovali hladinu kortizolu, jednoho z klíčových hormonů stresové reakce. U části účastníků se ukázalo, že jeho denní průběh se po kontaktu se zemí více přiblížil přirozenému střídání dne a noci.
A právě tenhle opakující se vzorec je pro část vědců zajímavý, tělo, které běžně jede v tlaku moderního dne, může při kontaktu se zemí přepnout do klidnějšího, regeneračního nastavení. Zatímco uzemnění zůstává na hranici mezi teorií a praxí, vliv přírody na lidský organismus je dnes už poměrně dobře popsaný. Japonský koncept šinrin-joku, tedy lesní terapie, patří k nejvíce zkoumaným oblastem práce s přírodou v souvislosti se zdravím.
Les jako biologický zásah do nervového systému
Výzkumy vedené například imunologem Qing Li ukazují, že už samotný pobyt v lese dokáže v těle spustit měřitelné změny. Snižuje se srdeční frekvence i krevní tlak a zároveň klesá hladina stresového hormonu kortizolu. Tělo se tak dostává do stavu, kdy se postupně uvolňuje a opouští napětí, které si běžně nese z každodenního tempa. Současně se aktivuje parasympatický nervový systém, tedy část nervové soustavy, která v organismu řídí odpočinek, trávení a regeneraci. Jinými slovy, jde o přepnutí z režimu výkonu do režimu obnovy. Zajímavé je, že tyto změny nepřicházejí až po delším čase. V některých japonských studiích se ukázalo, že jsou měřitelné už po 15 až 20 minutách v lese. Tělo tak nereaguje se zpožděním, ale velmi rychle se začíná přelaďovat na jiný rytmus, jako by se „chytalo“ prostředí, ve kterém se ocitlo.
Do toho vstupují i smysly, které v běžném městském prostředí často ustupují do pozadí. Vlhký vzduch, vůně jehličí, pryskyřice a rozemleté země po dešti působí na člověka překvapivě silně. Některé výzkumy naznačují, že právě tyto těkavé látky z lesa mohou ovlivňovat nervový systém a celkový pocit uvolnění, i když nejde o jeden jediný mechanismus, spíš o souhru více vlivů. Objevuje se přitom opakující se vzorec: zpomalení tepu, pokles krevního tlaku a celkové ztišení stresové reakce organismu. Dohromady to vytváří poměrně jasný obraz – v přírodním prostředí se tělo posouvá do stavu, který víc podporuje obnovu než výkon.
Mozek si v krajině odpočine
Psychologové Rachel a Stephen Kaplanovi popsali teorii obnovy pozornosti, podle které přírodní prostředí umožňuje mozku zotavit se z kognitivní únavy, způsobené neustálou stimulací. V některých navazujících studiích se ukazuje, že už krátký pobyt v přírodě může zlepšit výsledky v testech pozornosti a snížit pocit mentální únavy. Městské prostředí totiž klade na mozek neustálé nároky, musí filtrovat hluk, světla, pohyb i množství vizuálních podnětů. Každý okamžik je drobné rozhodování, co ignorovat a co sledovat.
Příroda naopak funguje jinak. Je dostatečně podnětná, ale nevyžaduje stálou kontrolu. Pozornost se nemusí bránit přetížení, spíš se může volně rozprostřít – na zvuk větru, pohyb větví nebo světlo mezi listy. Právě proto lidé v řadě výzkumů i v běžné zkušenosti popisují, že už po krátké procházce v lese se mění jejich vnímání. Myšlenky přestávají narážet jedna do druhé a mizí pocit zahlcení.
Hlína, bakterie a chemie dobré nálady
Ještě překvapivější rovinu přinášejí výzkumy půdních mikroorganismů. Jednou z nich je bakterie Mycobacterium vaccae, běžně se vyskytující v půdě. V některých experimentálních studiích byla spojována se zvýšenou produkcí serotoninu, neurotransmiteru, který hraje roli v regulaci nálady. Z toho vychází jednoduchá myšlenka. Kontakt s běžnou půdou, ať už při zahradničení, práci s hlínou nebo i obyčejné chůzi naboso, nemusí být jen příjemný prožitek. Může se nenápadně podílet na tom, jak se tělo vyrovnává se stresem a jak stabilně působí naše nálada v průběhu dne.
Zajímavé je, že se v některých experimentech objevoval i vliv těchto půdních bakterií na chování laboratorních zvířat. V prostředí, kde byly těmto mikroorganismům vystaveny, se pohybovala klidněji, víc zvídavě a méně prudce reagovala na stresové podněty. Autoři těchto studií upozorňují, že kontakt s některými půdními mikroorganismy může ovlivňovat neurochemické procesy spojené s pocitem pohody.
Vědecké práce se přitom opakovaně vracejí k hypotéze, že lidský imunitní systém se v průběhu evoluce vyvíjel v neustálé interakci s mikrobiálním prostředím půdy. Jeho izolace v příliš sterilních podmínkách může mít jemné dopady na rovnováhu organismu. V praxi to lidé často popisují velmi jednoduše. Po práci na zahradě, kontaktu s hlínou nebo obyčejné chůzi bosky po zemi přichází pocit uvolnění, menšího vnitřního napětí a přirozenější vnitřní rovnováhy, často aniž by přesně věděli proč.
Děti, které ztrácejí kontakt s přírodou
Zvláštní pozornost si v posledních letech získává i téma dětí a jejich vztahu k přírodě. Některé studie ukazují, že současné generace tráví výrazně méně času venku než generace předchozí, někdy dokonce méně než lidé v uzavřených institucích. Tento jev se popisuje jako postupná ztráta kontaktu s přírodou. Dětství, které dříve přirozeně patřilo pohybu venku, se tak stále častěji odehrává uvnitř, mezi obrazovkami, v organizovaných aktivitách a v prostředí, které je od přírodního světa oddělené.
Výzkumníci si všímají souvislostí mezi tímto posunem a nárůstem úzkostí, poruch pozornosti i celkové psychické zátěže u dětí a dospívajících. Přestože přímá souvislost není jednoduchá a nelze ji zjednodušit na jedinou příčinu, roste shoda v tom, že kontakt s přírodním prostředím hraje v dětském vývoji zásadní roli, ať už jde o pohyb, smyslové vnímání nebo schopnost zvládat stres.
Puls světla ladí naše nervy
Další silný, ale často přehlížený vliv přírody je světlo. V lese se chová úplně jinak než ve městě, není rovnoměrné ani ostré a neustále se mění. Jednou na tváři cítíte jemné slunce, pak vstoupíte do stínu, který je o pár stupňů chladnější, a hned nato se mezi listy objeví krátký záblesk světla. Právě tohle střídání má pro tělo zajímavý efekt, nemusí ho nijak složitě zpracovávat. Oči ani mozek se nemusí průběžně přizpůsobovat novým kontrastům, jako když přecházíte mezi obrazovkou, umělým světlem a tmou.
V lese nic netlačí na rychlou reakci. Výzkumy v oblasti biorytmů naznačují, že takové přirozené světelné prostředí může tělu pomáhat lépe si nastavit denní rytmus, tedy to, kdy je přirozeně bdělejší, a kdy naopak zpomaluje. Nejde o přímý léčivý efekt, spíš o jemné srovnání systému, který je jinak v běžném dni neustále ovlivňovaný umělým světlem a obrazovkami. V praxi lidé často popisují velmi podobnou zkušenost. Po pobytu v lese se jim večer lépe usíná a přes den mizí pocit rozhození nebo přetažení.
Jiný rytmus
Když se mozek v přírodě přestane točit v kruhu a tělo se uvolní z přetížení, neodehrává se to jen v hlavě. Změny se promítají i hlouběji do způsobu, jak organismus reaguje na zátěž, bolest nebo únavu. Některé výzkumy ukazují, že pobyt v přírodě může tlumit aktivitu oblastí mozku spojených s dlouhodobým stresem a úzkostným přemítáním.V nemocniční praxi se k tomu přidává ještě jedna zajímavá rovina, pacienti s výhledem do zeleně bývají klidnější a někdy potřebují i méně léků proti bolesti než ti, kteří se dívají na neutrální stěny. Možná to souvisí s tím, že moderní prostředí je pro nervový systém neustálý proud podnětů. Hluk, světlo, notifikace, obrazovky i rychlé změny pozornosti drží tělo v trvalé připravenosti.
Příroda oproti tomu nepůsobí nárokově, její zvuky ani pohyb nevyžadují okamžitou reakci. Nervový systém tak nemusí pořád vyhodnocovat hrozby. A právě v tom vzniká jednoduchý praktický efekt. Když ten tlak na chvíli zmizí, tělo má prostor přepnout do klidnějšího režimu. Někdy stačí opravdu málo. Krátká chůze mezi stromy, chvíle bez telefonu, nebo jen obyčejné sezení v trávě, a člověk si všimne, že se v něm něco vnitřně srovná…
Jitka Svobodová
Převzato z časopisu Záhady života
Zdroje: Záhady života (ZDE), Systers: Earthing - Grounding: Co to je a proč se o tom mluví (ZDE), Uzemňování a jeho vliv na zdraví člověka (ZDE), Centrum pro rodinu a sociální péči Brno: Grounding (ZDE), Český rozhlas - Věda Plus: Pobyt v přírodě způsobuje, že v těle klesá hladina stresu a zlepšuje se imunitní systém (ZDE)
_20260718.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL