Jana Štěpánková: Rozvod-nerozvod, všichni pěkně pohromadě. Tajnosti slavných
17.07.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu, Československý státní film
Popisek: Poznáte ji? Takhle to slušelo pětadvacetileté Janě Štěpánkové s Vladimírem Menšíkem v detektivce režiséra Vladimíra Čecha 105% alibi.
Pohladit, obejmout, ale také rázně odmítnout, zesměšnit, dát najevo pohrdání či být chladná jako led. K tomu všemu jí stačil jediný pohled očí, které zdědila po matce. Slavné rodiče jí kdekdo záviděl, ve skutečnosti ale bylo všechno jinak.
Drobná, stále stejně štíhlá, s krásnou tváří, které dominovaly výrazné oči. V dokumentu o svém otci Všechny bitvy Zdeňka Štěpánka z cyklu Příběhy slavných Jana Štěpánková vzpomínala, jak jí maminka vytýkala, že se na lidi nedívá, ale že je pohledem krájí. Možná se někomu mohl zdát přísný, možná chladný… mně ale vždycky připadal spíš jako pohlazení sametové rukavičky. Jana Štěpánková se stala v roce 1971 členkou mojí milované seriálové Takové normální rodinky, při jejímž sledování si vždycky připadám tak trochu jako doma. Její Pavlu, manželku Petra v podání Eduarda Cupáka, mistra v umění vyhnout se jakékoli práci či povinnostem, který buď čte noviny, jí, nebo spí, a matku dvojčat, kterým nikdo neřekne jinak než raubíři, ani jeden z těchto extrémů, který jí osud, nebo spíš scenáristka Fan Vavřincová „nadělila“, jen tak něco z míry nevyvede. Poprvé jsem se s ní setkala krátce poté, co na obrazovky klouzla právě v této roli. Mířila na návštěvu do hereckého odpočinkového ráje v Kytlici a v lahůdkářství na náměstí v Novém Boru řešila problém, čím nahradí pravé sherry. A náš „papá“ coby dvorný a nezřízeně ukecaný gentleman svižně přispěchal na pomoc.
Pražanda ze Žiliny
Jejím pradědečkem z matčiny strany byl básník Vítězslav Hálek, rodokmen otcovy rodiny zase sahá až k dramatikovi a divadelníkovi Janu Nepomuku Štěpánkovi. Dědeček Ivan založil první moderní dětské sanatorium na Slovensku, rodiče Elena a Zdeněk byli herci Národního divadla a Jana je prý viděla v rolích tolikrát umírat, že si v hledišti div oči nevyplakala. Přesto odvážně vykročila v jejich stopách, i když jí doma nikdy nikdo neporadil. Na svět přišla jako nejstarší z potomků legendárního barda Národního divadla Zdeňka Štěpánka skvělé herečky Eleny Hálkové 6. září 1934 ve slovenské Žilině, přestože rodiče už v té době bydleli v Praze. „Můj dědeček byl lékař poblíž Žiliny, který za svízelných podmínek vybudoval dětský špitál. Babička zase učila číst a psát, protože tam byly jen maďarské školy. Narodila se tam moje máma i její sestra. Máma říkala, že ze sentimentu mě tam také porodila,“ vzpomínala před téměř dvaceti lety v rozhovoru pro ona.idnes.cz. „Jako malinká jsem tam byla občas, než přišel rok 1938. Po vzniku samostatného Slovenského štátu jsme všichni museli odejít.“
Inteligentní rozchod
Když jí bylo šest, rodiče se rozvedli, na vzájemné vstřícnosti a vztazích se tím ale moc nezměnilo. Nebo spíš byly mimořádně nadstandardní. „Lidé na sebe při rozvodu většinou plivou a jsou na sebe zlí. U nás ne. Prostě se rozešli dva inteligentní lidé,“ konstatovala. Je až neuvěřitelné, jak se navzdory rozpadu prvního manželství měli všichni v rozvětvené rodině rádi a navzájem si vždycky pomáhali. Janin slavný otec se znovu oženil se Soňou Grossovou a pozadu nezůstala ani maminka, která se provdala za lékaře. Otcovo manželství ale hned zpočátku poznamenala tragédie, jeho prvorozený syn Zdeněk zemřel na záškrt v pouhých třech měsících. S narozením dalšího dítěte se pak exmanželé časově vzácně shodli, téměř současně Janina maminka porodila Kateřinu a tatínkova žena Martina. „Soňa nemohla kojit, měla málo mléka. Moje máma ho zase měla na rozdávání. Denně ho tak Soně posílala,“ prozradila herečka v knize Aleše Cibulky Černobílé idoly.
Bomba:
Trest za drzou kritiku
Neměla tudíž pouze dva mladší nevlastní bratry Martina a Petra, kteří vykročili stejně jako ona v otcových stopách, ale ještě další dva nevlastní sourozence, o nichž dlouhá léta nepadlo ani slovo. Vyrůstala v Praze, oba rodiče zářili na jevišti Národního divadla, matka ale pouze do roku 1948, kdy ji vyhodili poté co prohlásila, že únor 1948 byl puč. „A to měla rozezkoušenou Emílii v Othellovi s Janem Pivcem. Jenže ona vždycky říkala, co si myslela, ať to mělo jakékoli následky,“ vzpomínala Jana. Přesto se doma o herectví nikdy nemluvilo, ani s matkou ani s otcem, ani jeden z nich jí nedával žádné rady do života. „Ani oni spolu o svých rolích nemluvili. Ale máma říkala, že vždycky poznala, co otec zrovna zkouší. Při Othellovi našlapoval doma jako tygr, když hrál na Vinohradech v Dostojevském, prostupovalo ho to mučivě od hlavy až k patě.“ Na oba samozřejmě do divadla chodila, otce většinou sledovala z portálu pro hasiče, protože jeho repertoár nebyl určený pro děti. A už v pouhých pěti letech stanula poprvé na jevišti Národního divadla v Prodané nevěstě. Opravdu si ale zahrála teprve ve čtrnácti, se svým otcem u ochotníků v Železné Rudě. A ráda na to celý život vzpomínala.
Pardubická škola života
Po absolvování DAMU dostala umístěnku, jenže na určené místo nenastoupila, protože měla právě roztočený svůj první film. Režisér Otakar Vávra ji obsadil jako Jiřinu Postavovou v dramatu Nástup, natočeném podle stejnojmenného románu Václava Řezáče. Bála se, že z toho bude pořádný průšvih, a tak jí kolegové poradili, ať někam napíše. Navrhli jí několik divadel, kde byli skvělí ředitelé, a jedním z měst byly i Pardubice. „Pět kilometrů od nich byla vesnice Starý Mateřov, kam jsem jezdila k dědečkovi na prázdniny. Tak jsem si říkala, že když mi bude zle, vždycky dojdu do Mateřova, třeba pěšky. Vybrala jsem si Pardubice a udělala jsem dobře,“ prohlásila s tím, že se prý jako herečka narodila až v pardubickém divadle, na jehož jevišti prožila šest sezón.
Pokračování v pondělí 20. července
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Divadlo na Vinohradech, Divadlo pod Palmovkou, idnes.cz, novinky.cz, Aleš Cibulka: Černobílé idoly, David Laňka: Štěpánkovi - Zdeněk, Jana, Martin a Petr v divadle, filmu, v životě)
Vložil: Adina Janovská