Bez peněz na Mallorce, legrace k nezaplacení. Sobota Jaromíra Janáka
18.07.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Mallorca
Úsměvný příběh o muži, kterému uprostřed Středozemního moře ukradli doklady.
Kdybych jako Oldřich Nový v Kristiánovi pracoval v cestovní kanceláři, řekl bych zákazníkovi, že dovolená je příjemný prožitek z dvouhodinového letu sardinky v konzervě, co si může za osm euro koupit trochu vody v plastové lahvičce. O počínající skleróze, kvůli níž jsem před rentgenovým rámem na letišti zapomněl oznámit, že mám železné koleno, a následné osobní prohlídce, která připomínala zasnoubení s policejním orgánem, bych radši před zákazníkem už nemluvil.
Začněme tím, že po přistání na pěkném letišti s příznačným názvem Palma proběhnete jeho rozsáhlými prostorami a konečně po kilometrové procházce najdete pásy (víte, co je to „pásy“?), které vám při troše štěstí vyvrhnou neporušená zavazadla, při další troše najdete mezi čtyřiceti dalšími správný autobus a vyrazíte po ucpané dálnici k vysněnému místu.
Následují samá pozitiva, která si můžete odškrtat až kristiánovsky:
- Areál hotelu je krásný, čistý, nádherně umístěný, s příjemnou písečnou pláží, skrytou ve skalnatém zálivu a s několika nahoře bez se opalujícími Angličankami (převážně předdůchodového věku). V hotelu všechno perfektně funguje, obsluha mluví anglicky bez přízvuku a snaží se s úsměvem vyhovět všemu, co si vymyslíte.
- Jídlo je skvělé, ze snídaně se po krátkém odpočinku vydáte na večeři a z bufetových stolů si odnesete talíře plné cizokrajných jídel.
- Kolem hotelu je celé městečko krásných bílých rekreačních domů pro horních deset tisíc pozemšťanů, takže vás procházky ulicemi inspirují, co si postavit doma, až se mezi těch horních deset tisíc dostanete.
A teď více realisticky:
Na rohu jedné z ulic byla půjčovna aut. Ceny na dva dny dost vysoké, ale když si auto půjčíte na týden, tak vám je prý sníží. Auto nám druhý den ráno přivezli k hotelu a my jsme vyrazili na výlet.
Výhodou cestování autem na Mallorce (kromě toho, že auta se tu nekradou, protože ačkoli „Mallorca“ znamená „Větší“, jde o ostrůvek 60 km napříč – kam tady kradené auto schováte?) je skutečnost, že se stále dostáváte do zácpy, takže když se to všechno na chvíli rozjede, máte ohromnou radost. Za tři hodiny jsme urazili padesát kilometrů do města a po další hodině našli parkoviště.
Prohlédli jsme katedrálu Panny Marie a plánovali oběd. Na jednom z náměstíček jsme našli místo u stolečku a dali si specialitu. Z druhého konce návsi byl slyšet potulný zpěvák, který se doprovázel na kytaru. Rozuměl jsem mu. Dělával jsem to taky, jen jsem nemusel potom obcházet s kloboukem v ruce stoly a čekat, kdo mi něco šoupne. Platili mne na smlouvu v divadlech, kde na mě nepršelo. Protože tamní peníze jsem v době vymoženosti placení kartou žádné neměl, rozhodl jsem se dát zpěvákovi pár korun naší měny. Sáhl jsem do tašky, kterou nosím přes rameno. Měla otevřený zip. Nahmátl jsem telefon a dál jsem bloudil rukou pod dně. Zpěvák netrpělivě čekal a já horečně hrabal v prázdné tašce, kde je peněženka. Nebyla. Nebyla nikde…
Zpěvák se ušklíbl a odešel. Asi už to znal.
V peněžence mívám občanku, která na cestování do zemí EU stačí, platební kartu, řidičák a ostatní kartičky k zubaři, lékaři, do knihoven, lékáren a obchodů, které vám skrze ně vnucují, abyste chodili jenom k nim. Z polovybitého telefonu jsem zavolal umělou inteligenci své pojišťovny, jejíž hlas se mi způsobem, jakým hovoříte s mentálně retardovaným (což jsem vlastně byl) pokoušel poradit, jak zablokovat kartu a zjistit, jestli účet někdo nevybral. Pozitivum tkvělo v tom, že umělý hlas se mnou měl nekonečnou trpělivost a přes mou nemotornou snahu mi za úkony, které vlastně udělal za mne, poděkoval.
O krádeži jsem podle instrukcí po návratu informoval naši ambasádu v Madridu i konzula na Mallorce. Dostalo se mi cenných rad, ať navštívím policii a sepíšu protokol. Protokol mám odevzdat v Madridu, vzdáleném 500 kilometrů, z nichž polovinu tvoří moře, které musíte přeletět letadlem, kam vás bez dokladů nepustí. Jinak mi hrozí pokuta deset tisíc korun. Obratem jsem jim sdělil, ať mi pošlou tlumočníka s autem a že společně odjedeme na místo činu a tam to sepíšem. Odepsali mi v tom smyslu, že chápou, že jsem se z utrpěné ztráty zbláznil. Pak jsme se (bez řidičáku pěšky) vydali na dvouhodinovou túru na policejní stanici.
Na španělské policii jsem poznal, jak důležité je moje operní vzdělání. Co se mi stalo, jsem vylíčil italsky, a policajt Katalánec z mallorského ostrova turistických sardinek, který měl přízeň na Sardinii, kde žije početná katalánská komunita, mi přátelskou sardinskou italštinou vysvětlil, že s tím nic neudělají. Ať si vezmeme taxíka a jedeme někam, kde se nekrade. Tak jsme si s ním aspoň před stanicí udělali fotku.
Zašlo slunce a nade mnou se začala stahovat mračna. V duchu jsem se loučil s domovem, počítal jsem, koho už nikdy neuvidím, a kompenzoval jsem to tím, že neuvidím ani ty, které bych raději nikdy neviděl. Za pár dní jsem se měl vracet domů a místo toho jsem hledal místo v křoví, kde budu přespávat, až letadlo odletí beze mě. Budu se muset živit prací, což, jak mi kdosi řekl, je činnost, kterou jsem nikdy nepoznal.
Pak se ozval anděl:
„Jaroušku!“ řekl (takhle mi nikdy neříká!) „Ale já mám vlastně v hotelovém trezoru naše pasy, pro jistotu jsem je vzala s sebou!“
Vidina, jak stojím u škopku v hotelu a myji nádobí, zatřepetala křidélky a odletěla za mraky. Vzal jsem zpět zvolání: „Běda, ubohá Rusalko bledá“ a začal zpívat závěr Prodané: „Dobrá věc se podařila!“
V pondělí ráno jsem se, sice bez peněženky, ale zato s manželkou, mým andělem, nasardinkoval do zpožděného letadla a vyrazili jsme domů.
Jaké z toho plyne poučení?
Dávejte si pozor na věci a važte si manželek. V kritických chvílích vás zachrání. A když na to přijde a vy přijdete o peníze – dokážou vás i několik dní živit!
Vložil: Jaromír Janák