Byl svatý Václav nemanželský syn? Záhady života

Zapomeňte na historii jako na uzavřený soubor faktů. Spisovatel a badatel Otomar Dvořák vrací do hry postavy z učebnic a bere jim jistoty hotových výkladů.

Máchu vidí jako neklidnou, vnitřně rozvrácenou bytost. Erbena jako autora, v jehož psaní se úřednická rutina potkává s temnými sny. Svatého Václava staví do prostoru, kde se legenda střetává s politikou, strachem i bojem o přežití v raně středověké realitě.

Pane Otomare, opět jsme se spolu sešli po mnoha letech. Prozradíte našim čtenářům, co je u vás nového?

Mám teď poměrně hodně novinek v knižní tvorbě. Ta poslední, která mi vyšla, se jmenuje Karel Hynek Mácha – Úsvit spatřený.

O Karlu Hynku Máchovi už bylo napsáno mnoho. Dá se dnes ještě přijít s něčím, co čtenáře překvapí?

Přesně tohle jsem si říkal i já, když jsme s mým kolegou Josefem Pepsonem Snětivým začínali shromažďovat materiály pro naši edici. Už delší dobu totiž společně chodíme po stopách významných osobností českých dějin. Touláme se krajinou, snažíme se nasát atmosféru míst a pochopit, jak se otiskla do jejich života i tvorby. Tak jsme se vydávali po cestách prvních Přemyslovců, Karla IV. nebo Albrechta z Valdštejna i mnoha dalších výrazných postav našich dějin. A právě u Máchy jsme si zpočátku mysleli, že už snad ani není co nového objevovat. Jenže čím hlouběji jsme se nořili do jeho života, tím víc jsme zjišťovali, jak překvapivě živý, rozporuplný a nejednoznačný člověk se za tou známou mramorovou bustou, kterou míjíme na Petříně, vlastně skrývá.

O Máchovi jsme se všichni učili ve škole. Myslíte si, že naše všeobecné znalosti o něm jsou dnes pořád trochu povrchní?

Myslím, že ano. Ve škole se většinou setkáme hlavně s Máchou jako s autorem Máje a s jakousi romantickou ikonou české literatury. Jenže za tou známou podobiznou mladého básníka se skrývá mnohem složitější a zajímavější člověk. Kdo má rád širší souvislosti, ten si podle mě rád doplní i všechno kolem. Jak Mácha skutečně žil, čím byl posedlý, proč tolik putoval krajinou, jak vnímal přírodu, samotu, lásku i smrt. Najednou zjistíte, že to nebyl jen zasněný mladík recitující verše pod rozkvetlou třešní, ale nesmírně neklidná osobnost plná protikladů. A právě v tom je možná jeho největší síla. I po téměř dvou stech letech nás dokáže oslovit jako živý člověk z masa a kostí, nejen jako povinný autor z učebnic literatury.

V čem tedy spočívá vaše práce?

S Josefem Pepsonem Snětivým máme přirozeně rozdělené role. Já se nořím do hlubin historických souvislostí, pročítám archivy a hledám staré prameny, zajímají mě mytologie, báje a pověsti a snažím se přijít na to, jak to mohlo být doopravdy. Pepson naopak vyráží do terénu s fotoaparátem, prochází všechna ta místa a sleduje, jak vypadají dnes, v jednadvacátém století. Právě tohle propojení nás baví. Nesnažíme se vytvářet suchopárné historické studie, ale spíš vtáhnout čtenáře do krajiny, do atmosféry a do příběhu. Každý z nás má v knize vlastní kapitoly, vlastní pohled i vlastní tempo vyprávění, a dohromady to podle mě vytváří pestrý celek. Karel Hynek Mácha – Úsvit spatřený jsme navíc vydali jako velkou celobarevnou knihu na křídovém papíře, takže je to opravdu i vizuální zážitek.

Komu byste knihu doporučil?

Myslím, že si ji najde každý, kdo má v sobě srdce romantika, poutníka nebo člověka, který rád objevuje skrytá místa a příběhy naší země. Ostatně i sám Karel Hynek Mácha byl vlastně jedním z prvních průkopníků českého turismu. Nejen slovem, ale i kresbami zachycoval krajinu, která ho fascinovala – hrady v mlze, zapomenutá údolí, noční cesty i zvláštní genius loci míst, kolem nichž dnes často projdeme bez povšimnutí.

Považujete se za záhadologa?

Řekl bych, že úplně ne. Nezkoumám přímo nadpřirozené jevy, možná i proto, že jsem se nikdy nestal svědkem něčeho, co bych si nedokázal racionálně vysvětlit. Mnohem víc mě přitahují tajemství naší historie a vůbec různé záhady života. Často totiž zjistíte, že skutečnost bývá ještě podivuhodnější než nejrůznější legendy. Pravdou ale je, že jsem se kdysi podílel i na projektu Fantastická fakta, tehdy to byla živá platforma pro články o záhadách, historii i neobvyklých tématech, kde se potkávali různí autoři a pohledy na svět. I když se sám považuji spíš za skeptika a jsem zvyklý uvažovat racionálně, přesto existují jevy, které mi dodnes nedají úplně spát. A pokud bych měl jmenovat jednu záhadu, kterou jsem se dlouho snažil pochopit, pak jsou to bezpochyby bludičky.

Proč zrovna ony?

Zneklidňují mě z mnoha důvodů. Asi nejvíc tím, že se dnes objevují čím dál méně. Dřív to přitom vypadalo, jako by šlo o docela běžnou součást venkovské zkušenosti, ne o něco vymyšleného. Svědectví o nich pocházejí z různých koutů země, často jsou překvapivě shodná a doplněná o konkrétní detaily, takže si skoro neumím představit, že by v nich nebyl alespoň odraz nějakého reálného přírodního jevu, který zatím neumíme uspokojivě vysvětlit. Samozřejmě se objevují různé pokusy o vysvětlení, například že by mohlo jít o fosforeskující plyny nebo světélkující houby. Jenže tyto teorie často ve světle věrohodných svědectví nepůsobí dostatečně přesvědčivě.

Možná bludičky nikam nezmizely, jen v noci už tak často nechodíme do lesů.

To si nemyslím, vezměte si například, kolik se toho kdysi navyváděly třeba na Vyšehradě! Už jsem v souvislosti s bludičkami slyšel vysvětlení, že jde o hořící bahenní plyn. Když se prorazí led, pod nímž jsou bubliny, je skutečně možné, že se plyn na krátkou chvíli zapálí, než zasyčí a zhasne. Jenže to pořád nevysvětluje bludičky, jak jsou popisovány, tedy světélka, která se pohybují, jakoby rejdí, setrvávají na jednom místě a často se sdružují do skupin dalších světýlek. Společně vytvářejí různé útvary, které na užaslého pozorovatele mohou působit dojmem jakési vyšší inteligence.

A co si myslíte vy?

Já osobně věřím, že se jedná o fascinující přírodní jev, kterému zatím nikdo úplně nepřišel na kloub. A co víc, jsem přesvědčen, že velkou roli hraje i fakt, že se bludičky nejčastěji objevují na místech, kde dochází k rozkladu organických, živočišných zbytků, ať už jde o bažiny, stojaté vody, vlhké krajiny nebo i staré hřbitovy. To všechno ve mně vyvolává představu, že by mohlo jít o určité fosforeskující sloučeniny, které se za specifických podmínek vlhkosti dokážou aktivovat.

Jeden chemik na mou žádost dokonce provedl pokus s fosforem. Když byl vystaven vodní páře, nechoval se nijak dramaticky, nehořel ani neprskal, ale objevovaly se na něm zvláštní, drobné, probleskující kuličky, které bludičky skutečně alespoň vzdáleně připomínaly. Pro tuto teorii ostatně svědčí i to, že se bludičky obvykle neobjevují v horkém létě. Spíše to vypadá, že milují zvýšenou vlhkost a chladnější podmínky, zhruba pod pět stupňů. Nejčastěji se zjevují za podzimních mlh, případně na jaře, i když existují svědectví i ze zasněžené zimy. Mívají různou barvu, nejčastěji modrou či zelenou, červená je vzácnější.

Takže bychom mohli říct, že jde o vyřešenou záhadu?

Ani náhodou. Bludičky totiž podle řady svědectví vykazují i další vlastnosti, které v souvislosti s fosforem prostě neznáme. Mnoho výpovědí se například shoduje v tom, že bludičky reagují velmi citlivě na hlasitý zvuk, až nepřiměřeně. Jakmile ho zachytí, údajně se vydávají směrem k jeho zdroji, a člověka, který se takto prozradil, pak pronásledují. Dokonce jsou známy i případy, kdy bludičky člověka doslova ztloukly. Lidé to popisují jako rány, jako by je někdo bezhlavě bil holí. Jindy bludičky dotyčného naopak vábí do močálů tím, že před ním ustupují.

Jak si to všechno vysvětlujete?

Otázkou je, jaký je vlastně rozdíl mezi agresivními a ustupujícími bludičkami. Já se domnívám, že v tom musí hrát určitou roli elektromagnetický náboj, jakýsi energetický stav, který je vlastní nejen samotnému jevu, ale do určité míry i člověku. Pokud má bludička odlišný náboj, může docházet k přitahování, podobně jako u magnetů. V opačném případě se naopak odpuzují a bludičky ustupují, jako by se kontaktu s člověkem vyhýbaly. To je moje pracovní teorie, na lepší vysvětlení jsem zatím nepřišel.

Viděl jste je někdy?

Bohužel ne, ale bylo by to pro mě splnění snu, pokud by mě tedy zrovna nechtěly zmlátit (směje se). Občas se bludičky zaměňují s kulovými blesky, ale jde o dva odlišné jevy. Kulový blesk bývá spíš samotář, zatímco bludičky podle svědectví rády rejdí v hejnu. Kdysi jsem o nich napsal povídku, která vycházela z příběhů, tradovaných na Šumavě o jedné dávné události. V hraničním pásmu v blízkosti říčky Křemelné se tehdy měla objevovat tajemná světla, která svou přítomností značně rozčilovala pohraniční stráž. Nakonec údajně došlo ke svolání komise složené z různých odborníků, kteří měli celý jev řádně prošetřit.

K čemu dospěli?

Nepřišli vůbec na nic. Ale o něco později projížděl tou oblastí v mlze autobus. Přímo před něj se najednou vypotácel muž, který na první pohled vypadal jako opilý. Když mu cestující vyběhli na pomoc, zjistili, že není pod vlivem alkoholu, ale je těžce potlučený a popálený a v šoku mluví z cesty. V jeho kapse prý našli legitimaci, která potvrzovala, že jde o pracovníka Akademie věd. Legenda říká, že se z toho už nikdy psychicky nevzpamatoval a do konce života trpěl děsem z blikajícího světla.

Když jsem tu povídku později vydal, stalo se něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Začali se mi ozývat čtenáři, kteří mě upozorňovali, že nejde jen o legendu, že se podobná událost měla na Šumavě skutečně stát. Někteří z nich byli tehdy ještě děti, ale paměť na tu událost byla v kraji stále živá. Možná šlo o jev způsobený probíjením elektrických vedení, kterými bylo tehdy pohraničí protkáno. Těch vysvětlení tehdy kolovalo víc a jedno bylo strašidelnější než druhé. Podobného tématu se před dvěma lety chopila i mladá spisovatelka Petra Klabouchová, která o místních bludičkách napsala mysteriózní horor ze Šumavy s názvem Ignis Fatuus (Oheň osudu).

Je ještě nějaké téma kromě bludiček, které vás z říše záhad tolik přitahuje?

V posledních letech mě čím dál víc přitahuje historie, protože i v ní člověk naráží na množství záhad a podivných souvislostí. Třeba když jsem psal životopisný román o Karlu Jaromíru Erbenovi Vřeteno osudu, postupně jsem narazil na věci, které většina lidí vůbec netuší. Dlouho jsem vlastně nevěděl, jak Erbena uchopit. Ano, psal nádherné balady, ale jinak pracoval jako archivář a úředník. Na první pohled člověk usedlý, nenápadný, skoro až suchopárný. Jenže já cítil, že za jeho tvorbou musí být něco hlubšího. A nemýlil jsem se.

Mám k němu navíc i osobní vztah. Část mé rodiny pochází ze Žebráku, odkud byla i Erbenova manželka, a dokonce jsem osobně znal jeho pravnučku. Později se mi dostaly do rukou i jeho deníkové zápisky, v nichž si zaznamenával morbidní sny a děsivé vize, které místy připomínají až hororové obrazy. A tehdy mi došlo, odkud pramení temnota jeho balad. Nebyly to ale jen sny a noční běsy, které ho formovaly. Esoterici by možná řekli, že občas dokázal nahlížet do jiných dimenzí.

V jakém smyslu?

Existují svědectví a vzpomínky, podle nichž měl tu a tam zvláštní vidění, jako by na okamžik spatřil něco, co ostatní lidé nevnímali. Jednou například šel s přítelem kolem staré hřbitovní kaple, kde seděla otrhaná stařena. Když zvedla hlavu a podívala se na něj, Erben prý strnul hrůzou, protože její tvář mu připomínala samu Smrt. On sám měl pocit, že ho celý život provází jakési znamení bohyně Morany, zosobnění smrti a zimy ze starých slovanských představ.

Tragédie, které ho potkávaly, tomu v jeho očích jen dodávaly další význam. Zzemřel mu jediný syn, později i manželka. Měl pocit, že ho smrt neustále pronásleduje. Důvodů, proč tak uvažoval, bylo víc. Byl slabším a neduživějším z dvojčat, přesto se jeho bratr Jan nedožil ani prvních Vánoc. Erben si celý život nesl představu, že Jan zemřel proto, aby on mohl žít za oba, a převzal část jeho síly. Občas míval dokonce pocit, že je mu jeho mrtvý bratr nablízku. Nevnímal jej jako dospělého, ale jako malé děťátko, které má v sobě tisíciletou moudrost.

Začínám jeho baladám víc rozumět. Z vaší tvorby mě zaujala i kniha o svatém Václavovi. Na co nejzáhadnějšího jste při psaní narazil?

Na svatém Václavovi je záhadné téměř všechno. Ve skutečnosti totiž známe jen nepatrný zlomek z jeho skutečného života a zbytek překrývají legendy, symboly a pozdější výklady.

Tak čím vás jeho osobnost přitáhla natolik, že jste mu věnoval celou knihu?

Především tím, že se stal patronem české země. A myslím, že bychom si měli především položit otázku, proč byl pro nás tak významný. Na jedné straně stojí církevní legendy, které z něj vytvářejí téměř asketického světce, člověka ponořeného do modliteb, vyhýbajícího se alkoholu i ženám. Jenže takový vládce by v té době neobstál ani den. Na druhou stranu bývá někdy vyobrazován jako slavný vojevůdce, rytíř na koni s kopím a praporcem, který vede svá vojska k slavným vítězstvím.

Ve skutečnosti to byl mladý kníže, který musel obstát v drsném světě raného středověku, plném násilí, mocenských bojů a neustálého ohrožení. A právě ten kontrast mezi legendou a živým člověkem mě na něm fascinuje nejvíc. Se spoluautorem knihy jsme se Václava snažili vylíčit jako panovníka, který je vržen do určité dobové politické situace, kterou je nucen vyřešit. Dalo by se říci, že ani nebyl nijak přehnaně zbožný. Byl sice věřícím křesťanem, ale ne víc než jiní.

V čem byl tedy jeho přínos tak mimořádný?

Jak jsem to pochopil já, jeho největší význam nespočíval ani tak v prosazování křesťanství nebo ve vojenských taženích. Vždyť skutečným zakladatelem českého knížectví se stal až jeho velmi schopný bratr Boleslav, který převzal moc po Václavově tragické smrti. Václavův význam byl podle mě někde jinde. Musel totiž čelit děsivému ohrožení ze strany Jindřicha I. Ptáčníka (876-936), tehdejšího saského vévody a pozdějšího krále Východofranské říše, který za sebou měl řadu vítězství a představoval mimořádně nebezpečného protivníka.

Postupně si podmaňoval okolní území a odstraňoval knížata, která by mu mohla stát v cestě, přičemž jednou z posledních překážek jeho další expanze bylo právě české knížectví. Když pak vytáhl uprostřed zimy s mohutným vojskem a obklíčil Prahu, vypadalo to s námi opravdu zle. České kraje sice měly svá hradiště a místní vojvody, jenže tehdy chyběla skutečná jednota a Václav si nemohl být jist jejich loajalitou. Sám přitom nedisponoval tak silným vojskem, aby se mohl s Ptáčníkem pustit do otevřené bitvy a doufat ve vítězství.

A jak to vyřešil?

Šalamounsky. Podle některých legend a pozdějších vyprávění udělal krok, který tehdy všechny překvapil. Se svými nejvěrnějšími se vydal přímo do nepřátelského tábora, aby se pokusil o vyjednávání. Některé tradice dokonce říkají, že vstoupil beze zbraně, jen s praporcem, přímo mezi vojáky, jako by tím chtěl dát najevo, že nepřichází jako dobyvatel, ale jako kníže, který hledá jinou cestu než válku. Nemohl tušit, jaké to pro něj osobně bude mít důsledky, a přesto do toho šel. Právě v tom podle mě spočívala jeho skutečná síla, ne v dobyvačnosti nebo v touze po krvi, ale v odvaze riskovat vlastní život, aby uchránil národ před jistou zkázou.

V té době přitom mnohá jiná společenství ve střední Evropě postupně mizela z mapy tehdejšího světa. Některá byla pohlcena silnějšími sousedy, jiná zanikala v tichém rozpadu vlastní identity a po čase po nich zůstaly jen nejasné stopy v kronikách, jménech míst nebo útržcích legend. A právě proto má tenhle příběh takovou váhu. Protože ukazuje okamžik, kdy se o budoucnosti nerozhodovalo jen silou, ale i schopností zvolit jinou cestu, než jakou diktovala doba.

Jaký byl tehdy výsledek toho jednání?

Jindřich I. Ptáčník měl být údajně Václavovým vystoupením překvapen, nejen odvahou, ale i tím, že Václav dokázal jednat klidně, věcně a s nečekanou diplomacií. V některých vyprávěních se dokonce objevuje motiv, že promluvil latinsky a jeho slova byla natolik přesvědčivá, že změnila atmosféru celého jednání. Výsledkem pak mělo být politické urovnání situace, které zabránilo přímému střetu.

Místo války, která by české země mohla zcela rozvrátit, se zrodilo dočasné uspořádání, které jim dalo prostor k dalšímu vývoji. A právě v legendární rovině se k tomu váže i motiv relikvie svatého Víta, která se měla do českého prostředí dostat jako dar či symbol Ptáčníkovy přízně. Václav ji pak nechal umístit v duchovním centru, které se později stalo jádrem pražské tradice.

Nemohla by být Václavova diplomacie považována za slabost?

Samozřejmě, že takové hlasy existovaly, a v různých podobách se objevují dodnes. Mezi částí bojovnějších velmožů, kteří dávali přednost střetu, mohl být vnímán jako příliš opatrný, dokonce slabý panovník. Z jejich pohledu se vyhýbal boji a spoléhal spíš na jednání a kompromis. I s tímto rizikem, že bude hodnocen jako méně rozhodný vládce, však přijal dohodu.

A právě to je moment, který se v pozdějších výkladech začal různě interpretovat. Jedni v něm vidí politický realismus, jiní naopak začátek dlouhodobé závislosti na silnějším sousedovi. Z mého pohledu ale šlo v tu chvíli o jediné skutečně zásadní rozhodnutí. O přežití celého útvaru, který se teprve formoval. V takové situaci už nešlo o prestiž ani hrdost, ale o to, zda české země vůbec zůstanou na mapě dějin.

Co je podle vás na Václavově osudu to nejzáhadnější?

Bezesporu jeho původ a okolnosti smrti patří k největším záhadám raných českých dějin. Pojďme si to rozebrat. Jeho bratr Boleslav I. Ukrutný měl o uspořádání českých zemí jinou představu než svatý Václav. Byl to svět, kde se hranice mezi rodem, mocí a osobní loajalitou neustále posouvaly. Každé hradiště mělo svého pána a každý z těchto mužů se považoval za suveréna ve svém prostoru.

Boleslavův směr byl z dnešního pohledu státnický, měl zájem o sjednocení a pevnější kontrolu. Václav naproti tomu stavěl spíš na osobních vazbách s jednotlivými rody, dohodách a křehké rovnováze mezi jednotlivými centry moci. A právě tady se začínají objevovat praskliny v obrazu, který nám zanechaly pozdější kroniky. I když nevíme přesně, jak hluboký byl jejich konflikt ani kdy se z politického napětí stal osobní rozkol, otevírá se tím jedna z mnoha záhad, jež jsou s Přemyslovci neodmyslitelně spojeny.

Jaká?

Je tu i rovina rodová. V některých interpretacích a pozdějších úvahách se totiž objevuje i nemalé podezření, že vztahy uvnitř dynastie Přemyslovců byly složitější, než jak je popisují kroniky. Mluví se o možnosti, že svatý Václav a Boleslav I. Ukrutný mohli být nevlastními bratry a že Drahomíra mohla sehrát v dynastické struktuře mnohem významnější roli, než se doposud zdálo. To celý spor, který vyvrcholil brutální bratrovraždou ve Staré Boleslavi, posouvá do úplně jiného světla.

Povězte mi víc

Opravdu existují náznaky, že svatý Václav mohl mít jiný rodový původ, než jak ho známe z tradičního výkladu. Objevují se úvahy, že jeho otec Vratislav I. mohl mít ještě před sňatkem s Drahomírou vztah s jinou ženou a že rodové vazby uvnitř dynastie mohly být složitější, než jak je později popisují kroniky. Podle této interpretace by pak Boleslav I. Ukrutný mohl být jediným synem Drahomíry, zatímco Václav nikoliv, což by zpětně dávalo nový kontext i jejich vztahu a napětí mezi nimi.

Jisté totiž je, že svatý Václav se narodil v době, kdy jeho otec ještě nebyl knížetem a kdy se s jeho budoucí rolí na dvoře vůbec nepočítalo. Právě to je jeden z důvodů, proč dostal tak neobvyklou výchovu, synové, kteří nebyli určeni pro přímou vládu, bývali často směřováni ke kněžské dráze. Proto byl poslán na Budeč, kde se učil latině a získával teologické vzdělání. V tehdejším pojetí s ním bylo počítáno spíše jako s budoucím biskupem, než jako s vládcem.

V té době se předpokládalo, že starší linie rodu, spojená se Spytihněvem I., bude pokračovat vlastním potomkem, čekalo se, že se narodí mužský následník.

Ano. Jenže Spytihněv umírá bez syna, a tím se celé mocenské uspořádání náhle proměňuje. K vládě se dostává Vratislav I. a s tím se mění i budoucnost jeho syna. Václav je stažen z Budče a jeho výchova se začíná postupně lámat, z kněžské dráhy se překlápí do přípravy na vládu. Vedle latiny a teologických základů se najednou učí i věci, které odpovídají úplně jinému světu: boj, jízdu na koni, vedení družiny i tehdejší formy válečné strategie.

A právě v tom je ten zvláštní kontrast. Na tehdejší dobu šlo o neobvyklou kombinaci. Vládnoucí vrstva většinou psát ani číst nepotřebovala, protože tuto roli přebírali písaři a mniši. Vzdělání nebylo považováno za nutnost, spíš za vedlejší prvek života. Až mnohem později, například za Karla IV., se podobná vzdělanost stala běžnější součástí panovnických dovedností.

Pokud by to byla pravda, proč by zůstávala Václavova pravá matka utajena?

Teď jste udeřila hřebíček na hlavičku. Kromě toho, že se mezi historiky objevují různé spory ohledně data Václavova narození, často se namítá, že by nebyl důvod tak zásadní postavu jeho života zcela vynechat z kronik. Naopak, zmínka o ní by mohla některé události spíš vysvětlit, než zamlžit. Z toho pak vychází jedna z hypotéz, která se v různých obměnách objevuje v okrajových výkladech, že skutečná matka svatého Václava mohla zůstat bezejmenná proto, že jeho narození nemuselo proběhnout v plně legitimním manželském svazku.

V takovém případě by byl Václav vnímán jako levoboček, což by vysvětlovalo i určité mlčení pramenů. A právě to by zpětně mohlo dávat i jiný význam vztahu mezi ním a Drahomírou. Pokud totiž Václav nebyl jejím vlastním synem, ale dítětem z předchozího svazku Vratislava I., vysvětlovalo by to i napětí a chlad, který se s ní v pozdějších vyprávěních často spojuje, jako by mezi nimi od počátku neexistovalo plné rodové pouto.

V době, kdy Vratislav I. neměl jiného mužského následníka, měl být Václav následně přiznán jako syn, mimo jiné i symbolickým aktem postřižin, tedy obřadem prvního ostříhání vlasů, který měl tehdy i hluboký společenský a náboženský význam. Právě takový okamžik byl chápán jako veřejné potvrzení postavení dítěte v rámci rodu; nejen jako rodinný akt, ale i jako gesto před širší společností, že se s ním počítá jako s budoucím pokračovatelem rodu.

Proč myslíte, že zrovna postava Václava stále vyvolává v lidech mnohdy až mystickou úctu?

Protože se kolem svatého Václava během staletí vytvořilo něco mnohem silnějšího, než jen obraz historického panovníka. U mnoha jiných vládců známe především jejich činy, bitvy nebo politická rozhodnutí, ale Václav postupně přestal být vnímán jen jako člověk z masa a kostí a stal se téměř archetypem ochránce země. Velkou roli v tom podle mě hraje i způsob jeho smrti. Násilná smrt, navíc z rukou vlastního bratra, působila na tehdejší společnost nesmírně silně.

Takové příběhy v lidech odjakživa vyvolávaly pocit, že nešlo jen o obyčejnou politickou vraždu, ale o událost s hlubším, téměř osudovým významem. A čím méně jistot kolem jeho života máme, tím větší prostor vzniká pro legendy, symboly a různé duchovní výklady. Do obrazu Václava navíc výrazně zasáhli i kronikáři a církevní autoři, kteří z něj postupně vytvořili ideál křesťanského panovníka a patrona země. A je to tak v pořádku, protože taková ikona má sílu sjednocovat národ. Nese v sobě víc vrstev, než by jeden lidský život vůbec unesl.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Otomar Dvořák,