U nás v Kocourově. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Kočka, ilustrační foto

Vyprávění, v němž pietu střídá akční drama.

Nevím, jestli existuje kočičí nebe, ale jestli ano, tak kocourek Žižón, který se po jednadvaceti letech života jinde nastěhoval k nám, přijal nás za vlastní, ze svých posledních sil nám dával najevo svou lásku a my se ji snažili opětovat, od svatého Cyrila a Metoděje v tom kočičím nebi už létá jako andělíček.

To stěhování proběhlo prostě tak, že k nám přišel od sousedů a přitáhl si s sebou celý svůj majetek, zachlupacenou dečku, na které lehával, když byl ještě sousedovic. Mělo to nejspíš racionální důvody. U nás nemusel do schodů, které by u sousedů nezvládl i proto, že neviděl na levé oko (a myslím, že na to pravé také moc ne). Byl to ideální kocour na Silvestra, protože se ničeho nelekal – i kdyby vedle něj něco bouchlo, tak to sotva uslyšel. Protože neměl zuby, nemohl nás kousnout, což by ale stejně neudělal. Dobře mu šlo mňoukání; měl mužný baryton, a když jsem ho pohladil po kostrbatých zádech, předl jak zlatý kolovrat.

Jak ho znám, jestli je kočičí nebe i pro nás lidi, zahřívá nám tam někde kousek místa, abychom (až se tam, jak doufám, za ním dostaneme) cítili jako doma a byli zase spolu.

Ovšem než se tak stane, máme naštěstí v záloze mladou krev. Kocoura Záviše, kterého čtenáři mých fejetonů znají jako mého univerzálního budiče při mých strašidelných snech.

Záviš miluje německou cvičitelku Pamelu Reif, podle které moje dcera Bětuška cvičí jógu a Záviš je přitom sleduje. Když Bětuška odejde, Záviš si zpravidla sedne u počítače a pokouší se z něj packou Pamelu vytáhnout ven, aby si pohráli. Paní Pamela ale v počítači pevně drží, a tak ji Záviš aspoň hlídá, aby mu neutekla.

Zatímco Žižón byl stařec jako já a byl kocourem na uklidnění a hlazení, mladík Záviš je mi tím, čím byl inspektoru Clouseauovi jeho cvičitel Kató. Za voňavé kapsičky, které mu dávám, mi během vteřiny nepozornosti poskytne krvavý masakr, jako byl třeba ten následující:

Jednou večer jsem, následován Závišem, vyšlápl schody do podkroví a zásoben nealkoholickým lahváčem české značky jsem ulehl do postele. Podložil jsem si hlavu a záda třemi polštáři a otevřel rozečtenou detektivku.

Pohoda se dostavila. Lampička šířila milé nažloutlé světlo, nealkoholické pivo, nápoj, kterým opovrhují všichni pravověrní pivaři, mi lehce klouzalo do krku, detektiv v knížce se právě chystal odhalit vraždícího padoucha, kocour spokojeně předl na prošívané dece, o kterou se se mnou laskavě dělil. Otočil jsem list a levou ruku, která už mne trochu bolela od tíhy třísetstránkové knížky, jsem volně položil na kraj postele…

…načež Záviš, kterého jak je den dlouhý neuvidíte udělat rychlý pohyb, s akcelerací pěti sekund z nuly na sto vyrazil a zahryzl se mi do dlaně. Zaraegoval jsem tak, jak by to udělal Clint Eastwood v barevném širokoúhlém filmu: „To je tvůj konec, syčáku!“ a kocourovi, stále zakousnutému do mé ruky, jsem zmáčkl krk. Když dusící se šelma uvolnila stisk svých ostrých zubů, pln vzteku jsem ji krásným obloukem odhodil přes celý pokojík až na můj zánovní psací stůl. Tam se kocour Záviš schoulil, ocas zatažený pod sebe, v padoušských očích s pohledem: „To sis dovolil dost!“

„Pitomče, nezasloužíš si ani, abych tě kopl do...!“ zakřičel jsem za ním nádavkem a uvažoval, že ho, tak jako jeho jmenovce z Falkenštejna, za trest popravím plknem = širokým středověkým mečem, který má na konci namísto hrotu závaží pro větší účinnost seku.

Z poraněné ruky mi crčela krev, a to nejvíc z vystouplé žíly, která mi za normálních okolností při hraní na klavír přeskakuje zleva doprava a svědí mne, což ve mně v nejvypjatějších chvílích hry vyvolává smích. S krvavou rukou jsem pak odešel do koupelny, abych nejdříve odcucal, a pak opláchl krev a nakonec vodou po holení potřel stopy Závišovy čelisti. Stále krvácející žílu jsem zalepil toaletním papírem Z…, přičemž název firmy na mne potměšile pomrkával z otisku v krevní sraženině.

„Nic blbějšího už tě nemohlo napadnout…“ řekl jsem Závišovi, který už si viditelně uvědomil, co provedl, a skryt za opěradlem starožitného křesílka, které se už roky chystám opravit a o kterém si on myslí, že je jeho. Načež jsem po šokujícím zážitku upadl do hlubokého spánku…

Ráno jsem ruku, oteklou jako konev, sotva zvedl, a nezbylo, než abych se s nočním dobrodružstvím svěřil manželce. Manželka mne sice politovala, nicméně s uspokojením shledala všechny vady mé osobnosti, které jistě donutily naši kočičku k její reakci. Zároveň mne uklidnila, že amputovaná levá ruka není pro praváka takovým neštěstím. Tu nešikovnou ruku, řekla, si můžu dát odlít do gypsu. A hned rozhodla, že nejvhodnější místo pro sochu bude vedle posmrtné masky klavíristy Chopina, kterou si loni přivezla z Varšavy. Jak symbolické spojení, pravila – geniální polský klavírista a nešikovný český pitomec, který si v posteli nechá ukousnout ruku od vykastrovaného kocoura...

Nebyla daleko od pravdy. Nakonec ale lékaři, zpočátku zděšení nad absencí mého očkování proti tetanu, upustili od záměru amputace a spokojili se jen s podáváním zázračně projímavých antibiotik a páchnoucího nátěru černou mastí, jejíž název podle ruského chirurga Višněvského kupodivu doposud vzdoruje vlně přejmenovávání. Pro jistotu mi ale ruku obvázali tak festovně, že jsem pod obvazem ani nemohl zkontrolovat, zda ji stále mám.

Záviš to všechno pozoroval s až lidskou účastí a jako člověk, který si chce znovu naklonit kamaráda, jemuž ublížil, věc nakonec vyřešil: přinesl mi myš, položil mi ji k nohám a z povzdálí sledoval, jak si pochutnám. Když jsem se k ničemu neměl, vyběhl ven, přinesl mi ještě jednu a za chvíli se vrátil ještě se zákuskem – obalem od sýru Prezident. Pak sebou plácl na záda a nabídl mi, abych mu pohladil bříško.

No řekněte – čím po tom všem, co jsem vám vyprávěl, můžu své dnešní rozjímání zakončit? Jedině známým apelem Jiřího Suchého:

„Hoši a děvčata
pěstujte koťata –
Země je kulatá a místa je tu dost!“

Vložil: Jaromír Janák