Jak Dana Medřická zachraňovala malér Lídy Baarové. Tajnosti slavných
10.07.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Dana Medřická poprvé před filmovou kamerou, v roce 1943 jako kantýnská Anka Halíková v dramatu režiséra Ladislava Broma Skalní plemeno
Tvrdohlavá slečna nejenže odmalička přesně věděla, co chce, ale také si za tím dokázala vždycky jít a zákazy mistrně obejít.
Když se řekne Taková normální rodinka, vedle „pánské trojky“, na kterou jsem vzpomínala v předcházejících článcích, se mi okamžitě vybaví maminka Cilka Hanáková. Žena, která se vzdala svého snu stát se operní pěvkyní, aby svůj život naplnila péčí o rodinu.
Málokdo už dnes ví, že její představitelka Dana Medřická před kamerou nahradila nejslavnější femme fatale českého filmu třicátých a čtyřicátých let Lídu Baarovou a za její první velkou rolí se skrývají největší barrandovská „škatulata“ náročného období, kdy už bylo sice jasné, že fašistické Německo má konečně na kahánku, přesto se snažilo zuby nehty udržet u moci.
Jednu z nejzajímavějších detektivek té doby, 13. revír, začal natáčet režisér J. A. Holman přesně v den „černého“ výročí v naší historii, 15. března 1945, a Baarovou obsadil do hlavní role, aby vůbec mohl natáčet. Jenže vzápětí pro ni dorazil z Berlína zákaz a téměř současně gestapo odhalilo ilegální skupinu, jejímž členem byl Holman, kterému se podařilo na poslední chvíli utéct na Slovensko. Projekt převzal Martin Frič, blížící se konec války ale práce definitivně zastavil. Po osvobození byla hvězda válečných filmů úplně nepřijatelná, takže pro Frónu musel hledat novou představitelku. A v pražské Uranii našel brunetku, které stačilo jen pár slov, aby vynikla nad všemi ostatními a ovládla celý prostor. Cílevědomou a tvrdohlavou slečnu, která nejenže odmalička přesně věděla, co chce, a také si za tím dokázala vždycky jít.
Navždy okouzlená
Narodila se 11. července 1920 v Praze do rodiny účetního firmy Brouk a Babka, která provozovala velkou síť obchodních domů, doma na ni čekal o osm let starší bratr Jaroslav. O své budoucnosti měla jasno odmalička, její nejoblíbenější hrou bylo převlékání do různých šatů a znázorňování rozmanitých postav a osudů. A vlastně se pokoušela už tenkrát leccos „zahrát“ i na rodiče, maminka ji prý ale vždycky prokoukla.
A pak nastal osudový den. „Psal se rok 1926 a přinesla jsem si jednoho dne domů dvě vstupenky, lóžová sedadla do Národního divadla na nějaký balet. Snad to bylo Z pohádky do pohádky,“ prozradila v knize vzpomínek Vaše Dana Medřická. Místo vytouženého baletu sice nakonec hráli pohádku Radúz a Mahulena, maminka ale zaplašila její zklamání tím, že pohádka e lepší, protože se v ní nejen tančí, ale herci také mluví a hrají. A měla pravdu. „Vypila jsem tu číši divadelního jedu až do dna. Nikdy už ze mne nevyprchal.“
Jak obejít zákazy
Už v osmi letech si poprvé zahrála v bubenečské sokolovně a snila o konzervatoři, přísný otec byl ale zásadně proti. Byl přesvědčen, že vzdělání je pro život mnohem důležitější než věno, takže trval na tom, aby nejprve složila maturitu. A pak prý ať už si dělá, co chce. Aspoň tedy hrála v malostranském souboru Umělecké besedy Fráni Francla a chodila na soukromé hodiny herectví k herecké legendě Národního divadla Anně Suchánkové. Po maturitě na dívčím gymnáziu v Dušní ulici byla v roce 1939 na vysněnou konzervatoř přijata, život si tím ale hodně zkomplikovala, protože studenti tenkrát nesměli veřejně vystupovat. I s tím si ale dokázala poradit a hrála pod pseudonymem Dáňa Čechová. Divadlo se pro ni stalo vším. Bez jakýchkoli hereckých vzorů v rodině se prostě rozhodla a o jiné možnosti než herectví ani neuvažovala. A nikdy prý nepochopila, jak snadno její spolužačky měnily představy o své budoucnosti.
Ošklivá slečna:
Jediný cíl
Nakonec konzervatoř stejně nedokončila, protože už po necelém roce studia dostala nabídku ze Zemského divadla v Brně, kam ji doporučil režisér Jaroslav Kvapil jako „novou naději českého divadla“. Už 6. května 1940 poprvé stanula na jeho jevišti, brzy ale všechno bylo jinak. Po násilném uzavření divadel nacisty v roce 1941 odešla do Plzně, aby se v roce 1943 vrátila do pražské Uranie. Po znovuotevření všech divadel v roce 1945 přešla s celým souborem do Městských divadel pražských a od 1. ledna 1960 se stala právoplatnou členkou činohry Národního divadla, v níž setrvala až do své smrti. „Nikdy za celý svůj život jsem nepomyslela na to dělat něco jiného… Myslím, že je to velký dar, mít před sebou cíl. Důležité ale je jít si za ním již od raného mládí. Pro mě bylo cílem divadlo,“ prozradila.
Role na celý život
Už v Brně také poprvé usedla k rozhlasovému mikrofonu, nahrávky z té doby se však nedochovaly. Filmaři jí začali nabízet role hned po návratu do Prahy v roce 1944, první byla tragická postava kantýnské Anky v dramatu režiséra Ladislava Broma Skalní plemeno. Následovalo několik vedlejších postav, mimo jiné manželka jednoho z městských konšelů v roztomilé historické komedii Martina Friče Počestné paní pardubické.
První hlavní, prostitutku Františku Brabcovou přezdívanou Fróny v detektivce 13. revír, jí nabídl právě Frič, na mimořádnou příležitost, která ji proměnila v hvězdu, si ale ještě musela počkat až do roku 1953. A dočkala se té, kterou v divadle tak milovala. Václav Krška jí nabídl Slávku Hlubinovou v romantickém psychologickém dramatu Měsíc nad řekou, natočeném podle divadelní hry Fráni Šrámka. Film jí přinesl první opravdu velký úspěch a postava Slávky ji vlastně provázela po celý život. Poprvé ji hrála v divadle jako dvacetiletá, pak znovu v padesáti. A na sklonku života si ještě zahrála maminku hlavní hrdinky.
Pokračování v pondělí 13. července
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Český film, Jindřich Černý: Dana Medřická, Michaela Zindelová: Tři na forbíně, Bohumila Spisarová, Václav Vydra: Vaše Dana Medřická)
Vložil: Adina Janovská