Veselé příběhy z krematoria. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
04.07.2026
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Něco veselí do toho smutku
„Motol, konečná!!!“
To hlásil průvodčí ve stařičké tramvaji číslo devět, když dohrkala z Hrdlořez přes Václavák, Anděl a košířskou Kotlářku po Plzeňské třídě až tam, kde se čtyřproudá, tehdy nově dlážděná ulice slila do obyčejné asfaltované výpadovky na Plzeň, na pravé straně ohraničená skálou a na levé potokem, pak pěšinou kolem malého rybníčka a vlevo tehdy novým krematoriem v Motole. Po té pěšině jsem s kolegy několik let v létě za slunečního žáru a v zimě za sněhových fujavic, se zmrzlým nosem a ušima, kterých jsem se bál dotknout, aby se náhodou mrazem neulomila, šlapával ráno po sedmé hodině, nebo odpoledne ještě před druhou, když se mi podařilo v divadle nenápadně zmizet ze zkoušky.
Kolega z opery v Ústí nad Labem Ladislav Muška (1928-2023) shrnul pohřební hlášky v dnes už slavné knize, neboť i on si jako každý operák tehdejší doby přivydělával v „pekárnách věčnosti“ (dnes se zas mladá generace naší branže přiživuje výrobou ruchů k počítačovým hrám). On svůj tamní hudební tým nazval Gril parta. My, co jsme putovávali za chlebem do motolského „kremáče“, jsme firmu neměli, ale zážitků jsme měli neméně.
„Zasviť mi ty slunko zlaté“ desetkrát za sebou v jedné směně nás už neudivilo, stejně jako jsme se nenechali překvapit podivnými hudebními výtvory, přinesenými truchlícími pozůstalými, kteří je opatřili stejně velkolepými texty typu „Tetičko ty smrti nocí odumřelá tady spíš, žádnou mocí se nám znovu asi nevzbudíš…“ Někdy též z nouze nezbylo, než abych lyrickou sopránovou árii Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ střihnul svým mohutným tenorem. Když rodina vyžadovala celý text až po „…řekni mi, řekni, kde je můj milý“, bylo to v krutých dobách, kdy menšinová orientace byla trestána, „o hubu“. Když k tomu jindy navíc manželka záletného soudruha požádala o „Líbám ženy vás tak rád“, nezbylo než si vylepšit kádrový profil dnes již zapomenutou Písní práce.
Vzruch do smutného obřadu přinášeli profesionální řečníci. Byli to většinou penzisté, kteří si tento přivýdělek k důchodu zasloužili svou prací na „základních pozicích lidosprávy“, jak se tehdy říkalo činnosti v obecním sousedství. Vzpomínám zejména na zakládající členku KSČ, paní Fišerovou, která se alespoň trochu pokoušela do řeči zamíchat politickou agitaci, a až když viděla mezi pozůstalými odpor, plynule přešla na „ptáčky z brdských lesů, kteří naposledy zamávali křidélky“, podle nichž jsem poznal, že řeč se blíží ke konci.
Další řečník, distingovaný pan Suchánek kromě svých krematorních exhibic oddával snoubence na Národním výboru, a jako takový byl vyhledávaným typem pro všeliké sermony. Se začínající nemocí, které se tehdy ještě neříkalo Alzheimer, mu proto bylo odpuštěno i to, že jednou z řečniště krematoria pustil do hloučku uplakaných pozůstalých informaci: „Snoubenci přezkoumali svůj zdravotní stav a zjistili, že jim nic nebrání v tom, aby uzavřeli manželství…“, načež odešel bočními dveřmi obřadní síně rovnou do háje.
V době, kdy každý byl nějak místně příslušný, měly své krematorium přiděleno i velké podniky, díky čemuž se stalo, že výrok pana Suchánka trhnul jeden odborový funkcionář holešovických jatek. Na jeho zavalitou postavu v řeznickém kroji, v ruce s vyleštěnou širočinou, jsme už byli zvyklí. Na co jsme však připraveni nebyli, byl výrok, jímž se rozloučil s jedním ze svých odborářských kolegů: „Milej Karle, na tvé poslední cestě do věčnosti ti přeju – buď zdráv!“
My, v depresivním prostředí potřební humoru, jsme se s gustem zasmáli, ale po chvíli jsme se dojatě shodli: No a co? Řekl to upřímně jako jeho kamarád. Na rozdíl od mnoha neupřímných řečí, které jsme z našeho kúru denně slýchali...
Koho jsme naopak rádi poslouchali, a i se na ně rádi dívali, byli zakladatelé naší republiky, českoslovenští legionáři. Několik posledních žijících, kteří chodili vyprovázet své „bratry“, jak si vzájemně říkali, v době, kdy se nesmělo vědět, že ten, kvůli němuž si tak říkají, byl jejich společný „otec“ T. G. Masaryk. Těch dědečků ve starodávných uniformách, stále pečlivě udržovaných, jsme si vážili. Bolavé nohy měli zavázané v ovinovacích onučkách a od vzpomínané konečné tramvaje do krematoria silami sotva stačili. Bylo jich stále méně, až nakonec už nebyli. Bylo mi jich líto a obdivoval jsem je. Za jejich statečnost i za vzájemnou věrnost, kterou si (na rozdíl od jiných) udrželi i v době pro ně nijak příznivé. Nevím, jestli to tak můžu říct, ale zdá se mi, že jsme se od nich tehdy leccos učili…
Směna v krematoriu končila kolem šesté a mně nezbývalo, než se zase dopravit do divadla, abych odehrál večerní představení. Často to bylo jen tak tak, doběhnout na rozvrzanou devítku a modlit se, aby dojela.
S tím totiž byly problémy.
Na konečné v Motole nebyla smyčka, ale „sjíždělo se“. Motorový vůz a vlečňák na své koleji zastavil. Vlečňák se zabrzdil, průvodčí ho odpojil od motoráku, motorák popojel, řidič za provaz otočil kladku a přes výhybku přejel na vedlejší kolej. Průvodčí odbrzdil vlečný vůz a ten přes svou spodnější výhybku zajel samospádem za motorový vůz, připojili ho a frčelo se do města. My čekající jsme museli chvíli počkat, než akce skončila.
Jednou jsme měli štěstí, že jsme nevlezli do vlečňáku předčasně. Řidič vyjel s motorovým vozem nahoru a špatně zabrzděný vlečňák si sám od sebe přejel na vedlejší kolej a uháněl směrem do centra. Tehdy nebyly žádné mobily, a tak řidič a průvodčí zoufale pobíhali a všichni společně jsme si představovali, jak vlečňák, který logicky z kopce nabíral stále větší rychlost, někde v Košířích nebo u Anděla na přechodu vletí do lidí.
Nebojte se, dobře to dopadlo. Někde mezi Klamovkou a Zvonem si rozběsněného vlečňáku všiml řidič patnáctky, která jela také dolů. Přidal na rychlosti, aby náraz vlečňáku nebyl tak prudký, a řítící se bestii zastavil přesně jako strojvůdce Matys ve filmu o Železném dědkovi. Kdyby tam nebyl a kdybychom byli v tom vlečňáku už seděli…
Jednou jedinkrát jsme si my mladí z krematoria v duchu představili své vlastní obřady. Díky tomu jsme ale záhy opět získali úsměvy na tváři. Při představě, jak se s námi loučí kolegové Fišerová, Suchánek, anebo předseda jatečního ROH, nám bylo hnedka líp.
Vložil: Jaromír Janák