O Hanzlíkově ženě. A nebyla to Kolářová... Tajnosti slavných
03.07.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Jaromír Hanzlík s Danielou Kolářovou v roce 1969, jako kralevic český a markrabě moravský Karel a francouzská princezna Blanka z Valois v historické komedii režiséra Karla Steklého Slasti Otce vlasti
Odmítnout roli v normalizačním filmu byla za minulého režimu herecká sebevražda, přesto to dokázal bez „ztráty kytičky“. A dokonce několikrát.
Pokračování ze středy 1. července
Říkává, že dnes už je „Pan Bejvávalo“, ale je to pouze záchvat skromnosti, které se mu v mládí naprosto nedostávalo. Stal se symbolem své doby a filmy, v nichž vytvářel rozmanité portréty dospívajících chlapců, jen obtížně hledajících místo v životě, působily na několik generací mladých diváků. A přestože před kamerou Jaromír Hanzlík humorem přímo srší, v každodenním životě býval vždy překvapivě velmi uzavřený. „Kamera ho má ráda, výborně vypadá, ale někdy jsem se bál mu říct, že to má zahrát jinak,“ prohlásil o něm režisér Filip Renč při natáčení pokračování legendárního seriálu Sanitka.
Svatba z mladické nerozvážnosti
Stal se nejmladší hvězdou pražského Vinohradského divadla, holky mu ležely u nohou, takže ani není divu, že se velmi brzy i oženil, jeho vyvolenou se stala zdravotní sestřička Jaroslava. „Ženil jsem se jako strašně mladý. Byl jsem jedenadvacetiletý mladíček propadlý divadlu, teplo rodinného krbu mě ještě nelákalo. Přesto jsem si Jarku vzal a měl s ní svého jediného syna Davida. Bohužel nám to hlavně díky mně vůbec neklapalo, tak jsme se krátce po jeho narození rozvedli,“ přiznal v dokumentu Léta s Jaromírem Hanzlíkem, který s ním natočil režisér Viktor Polesný k jeho 75. narozeninám. Jeho jediný syn se narodil právě v době, kdy poprvé zazářil na filmovém plátně v hlavní roli, jako kralevic český a markrabě moravský Karel v romantické historické komedii režiséra Karla Steklého Slasti Otce vlasti.
Jak se zrodil super pár
Autorem scénáře kouzelné komedie, k níž se velmi často a ráda vracím, když zatoužím po chvíli ničím nerušeného klidu, byl Jan Procházka, který v šedesátých letech působil jako vedoucí tvůrčí skupiny ve Filmovém studiu Barrandov. Podílel se na zrodu legendárních snímků Ať žije republika, Kočár do Vídně nebo Ucho, takže se v následném období tvrdé normalizace stal zakázaným autorem a pod jeho dalšími scénáři, mimo jiné pro Svatby pana Voka, Už zase skáču přes kaluže nebo Páni kluci, byli oficiálně podepsáni jiní kolegové. Pro „Otce vlasti“ produkce zvolila pro Jaromíra poprvé jako partnerku čerstvou absolventku DAMU Danielu Kolářovou a všichni rychle zjistili, že spolu báječně „ladí“. V roce 1970 se stala jeho častou partnerkou na jevišti Divadla na Vinohradech i v řadě televizních a filmových projektů a diváci si zvykli považovat je za pár. „Já věděla, že to není pravda. Ale muselo to být nepříjemné Jaromírově ženě a mému muži taky. Nebyla to pravda, nic jsme spolu neměli a oba jsme si toho vědomi. Lidé si ale mysleli své, to jsme neměli jak ovlivnit,“ zopakovala nejednou v různých rozhovorech, mimo jiné pro deník Blesk.
Slasti Otce vlasti:
Statečný ochránce
Jako populární hvězda přežil i největší komunistické čistky na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, protože měl štěstí na lidi. Ujal se ho totiž režisér Jaroslav Dudek, který ho nechal vyniknout v mnoha svých filmech. „Byl jsem takovej Dudkův chráněnec. Mělo to především ty výhody, že jsem se v minulém režimu vyhnul rolím, o které jsem nestál. Normálně odmítnout roli v nějakém normalizačním snímku byla herecká sebevražda. Jenže my byli s Dudkem domluvený, že jakmile mi nabídnou takovou roli, tak jim řeknu, že už bohužel natáčím něco jiného. Takže se tak vždycky i stalo a já se nemusel nikdy zpronevěřit svému přesvědčení,“ přiznal poprvé už před lety v tištěném Blesku.
Studnice skvělých nápadů
Na vstupenky do vinohradského divadla se stály fronty na Hanzlíka s Kolářovou a na Jaromírova kamaráda Jaroslava Satoranského, který patřil do trojice mých tehdejších idolů. A když Jaromír zjistil, že jeho dcera Martina zpívá dospělácké písničky, a předčasně tak utíká do světa dospělých, napsal pro ni texty k dětským písním, které otec Jaroslav zhudebnil. Původně dokonce chtěli napsat celý dětský muzikál, nakonec ale zůstalo jenom u několika písniček. A když se hrála na Vinohradech nejslavnější hra Pavla Kohouta „August August, august“, věnovali po premiéře v roce 1966 představiteli hlavní role Vlastimilu Brodskému šanson o stárnoucích klaunech „Chytnem druhej dech“, který později nazpívali Waldemar Matuška a Vladimír Menšík. Měli takový úspěch, že mu kolega Miloš Kopecký navrhl, aby spolu hráli divadlo jen pro dva herce a že si hru napíšou sami. Nakonec se sice během jejich častých „pracovních“ schůzek žádné dílo nezrodilo, skvěle se prý ale při nich bavili. Scénář pro společné představení Šance jim pak během pouhých tří týdnů napsal Jaromírův kamarád, scenárista Jaroslav Dietl, už po pouhých šestnácti představeních ale přišel zákaz.
Pokračování v pondělí 6. července
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Česká televize, Blesk, mesto-slavicin.cz, Divadlo na Vinohradech, FTV Prima, Jan Jaroš: Jaromír Hanzlík, Jaromír Hanzlík: Album úsměvů)
Vložil: Adina Janovská