Štěpán Cháb: Je mír stále toxické slovo? Komentář

Foto: Hans Štembera

Popisek: Andrej Babiš

Premiér Andrej Babiš si zajel do polského Gdaňsku vyjevit svou politiku stran rusko-ukrajinského konfliktu, kde si obě země vraždí své lidí a bombardují benzinky. A to zdánlivě na jeden dlouhý furt.

Babišův projev na konferenci o obnově Ukrajiny byl na dnešní dobu fascinující. Ocituju poslední odstavec z něho, ač bych nic nezkazil, kdybych ho sem dal celý. „Mír není pasivita. Mír není rezignace. Mír není opuštění principů nebo spravedlnosti. Mír je odhodlání zastavit zabíjení, zmírnit lidské utrpení a vytvořit podmínky pro stabilní budoucnost. Evropa kdysi našla moudrost a odvahu povstat z popela války a vybudovat kontinent založený na spolupráci a usmíření. Stejnou moudrost potřebujeme i dnes, protože pouze mír může zajistit budoucnost Ukrajiny.“

V tomto ohledu mohu s klidem zkonstatovat, že už se nemusím hanbit za svého premiéra. Jeho slova jsou přesně to, co v Evropě a na podobných konferencích má znít. Připomenutí, co to je mír a že to první, o co bychom měli usilovat, je právě mír a nic než mír. Nikoliv bezbřehá podpora války.

Mluvit jsme spolu zapomněli. Nenávist beze slov je marnost, která nepovede nikdy k ničemu. Jen k rozvrácenému duchu Evropy. Doposud zněla jen válečnická rétorika bez kompromisů, bez snahy chápat, tak kategorická, vyhrocená, výbušná a protimírová. Jako kdybychom se nedokázali zastavit a ta kola války záměrně a tak vášnivě roztáčeli. Protože to dává smysl? V čem?

Automobilka Renault přešla u části svých výroben na vojenskou výrobu. Bude vyrábět vojenské drony. Doba se změnila. A doba, kde je válka největší a nejjistější výdělek, je doba, která k válce vybízí i směruje. A zvyšuje riziko, že se rozlije z lokálního do globálnějšího rozměru. Protože spolu nedokážeme mluvit, přes bojiště s roztrhanými těly lidí na sebe jen špulíme holé zadky, prostředníčky a oplzlá slova pohrdání. A je to tak necivilizované.

Ano, jistě, počátek to vzalo u invaze na Ukrajinu (a tolikrát jsem psal, že Rusko pro invazi mělo důvody, o kterých je i teď třeba vést seriózní debatu, nikoliv ukřičený monolog), ale my, právě my, v Evropě, jsme měli zachovat rozvahu a místo rozproudění konfliktu jej hasit. Nikdy jsme to nedokázali.

Kaja Kallasová, představitelka Unie pro zahraniční věci, tedy šéfka diplomacie, nejedná s Ruskem o ukončení bojů. Nově navrhuje další kolo sankcí vůči Rusku. Jede stále v režimu – porazíme Rusko, srazíme ho na kolena. To znamená, dovolím si poznamenat, že z Kremlu zavlaje prapor kapitulace. Otázka toho, jestli lze Rusko dohnat k takovému pádu do bezvýznamnosti, je na stole už pátým rokem. A pátým rokem nepřichází odpověď, v které by mohly zaznít obavy, že při možném pádu by s sebou možná Rusko chtělo stáhnout i zbytek světa. Však si to zařadilo i do své doktríny stran jaderných zbraní. Jejich použití si Rusko povolilo v okamžiku národního ohrožení.

Nevím, není lepší mluvit o míru? Hledat kompromisy? Jednat? Hádat se? Dohadovat? Nebo chápeme snahu o dialog, o diplomacii, jako slabost? Jako politiku ústupku? A k jakému chceme dojít výsledku? Pořád tam umírají lidé. Jejich těla jsou roztrhaná, stejně jako jejich rodiny, jejich země. Podporujeme utrpení a bolest. Nedává to smysl. 

Po letech, kdy Černínský palác pod Lipavským razil nekompromisní rétoriku „války do úplného vítězství“, teď Česko ústy premiéra mluví v podstatě jazykem středoevropského realismu. Je to špatně?

Andrej Babiš, dle jeho projevu v Gdaňsku i podle jeho předvolebního i vládního programu, prosazuje právě takovou politiku. A ta je mi veskrze sympatická, protože přinejmenším v nejbližší budoucnosti zaručuje, že na summitu NATO nebudou znít jen petropavlovské válečné proklamace, ale i ten nesmírně důležitý hlas – pojďme mluvit o míru. Pojďme jednat o míru. Udělejme z míru zase jednu z našich nejvyšších hodnot.

Vložil: Štěpán Cháb