Milostné drama Zdeňka Řehoře s Jiřinou Švorcovou. Tajnosti slavných
29.06.2026
Foto: Se svolením České televize - Miloš Schmiedberger
Popisek: Zdeněk Řehoř s Jiřinou Švorcovou v seriálu Žena za pultem
Přestože na to ani trochu nevypadal, i tichý a nenápadný slušňák se dokázal vášnivě zamilovat. Nečekané drama ho pak ale provázelo až do konce života.
Pokračování z pátku 26. června
Vždy velmi zdvořilý, s lehkým, plachým úsměvem ve tváři a nejspíš by ho kdekdo přehlédl, nebýt společnosti, s kterou se scházel u oběda. Více než deset let jsem měla o prázdninách to štěstí, že ty nedělní jsem zpravidla trávila v jednom lokálu s významnými společníky a někdy mezi nimi byl i Zdeněk Řehoř. Do hotelu Slavia na náměstí v České Kamenici totiž přijížděli chalupáři z nedalekých Kytlic, protože tamní kuchyně byla vyhlášená po celém kraji nejen senzačními bramborovými knedlíky, na které byl přeborník jeden z mých kamarádů. Jako první tam získal starou roubenku už v roce 1946 Vlastimil Brodský a kouzlo tamní přírody pak postupně přivábilo řadu jeho kolegů z umělecké branže, mimo jiné třeba Miroslava Horníčka. A často také jejich hosty v čele s Františkem Filipovským a jeho dcerou Pavlínou. A přestože na to vůbec nevypadal, i Zdeněk Řehoř byl požitkář. A nejen pokud jde o dobré jídlo.
Plachý svůdník
I když na to rozhodně nevypadal, patřil k velkým oblíbencům něžného pohlaví. Jeho nesmělému, plachému úsměvu se prý jen těžko odolávalo, navíc ve většině žen uměl mistrně probouzet touhu láskyplně o něj pečovat. Na veřejnost ale vyplula jenom jediná. Poté co se Zdeněk stal v roce 1950 členem souboru pražského Divadla na Vinohradech, časem vstoupila do jeho života i veliká láska. O rok později totiž přišla nová kolegyně, o osm let mladší Jiřina Švorcová. Provdaná za Jindřicha Rohana, dirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, byla tenkrát Jiřina Švorcová jen krátce, přesto se něžnému a vášnivému citu nedokázala bránit. Oba uvažovali o společné budoucnosti a plánovali rozvod. „Zamilovali jsme se, když jsme spolu hráli ve hře Neznámá hvězda. Byla to nádherná láska, a dokonce jsem se k ní tenkrát přiznala i svému manželovi Jindrovi. Řekla jsem mu, že se chci rozvést, protože mám ráda jiného,“ vzpomínala v knize Jiřina Švorcová osobně. „Byl to jeden z nejstrašnějších momentů, který jsem prožila. On se ale zachoval velice moudře. Nechal mě, aby to odeznělo.“ Tentokrát se rozvážnost manželovi ještě vyplatila, Jiřina se k němu vrátila, přestože si ji Zdeněk chtěl vzít. Nikdy jí neodpustil, a když se časem opravdu rozvedla kvůli vyhlášenému donchuánovi Jiřímu Valovi, to už překonat nedokázal vůbec.
Na film si nepotrpěl
Na Vinohradech se Zdeněk po začátečnických rolích milovníků brzy přehrál do charakterních postav, jejichž základním rysem byla vnitřní síla, skrytá za zdánlivou bezbranností, podpořenou melancholickým výrazem tváře. Prokázal ale i komediální schopnosti. Většina jeho rolí vynikala umírněným civilním herectvím s prostupující citlivostí. Často hrál v Čapkových hrách (Věc Makropulos, Loupežník, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna), prosadil se ale i ve světové klasice a domácím repertoáru. I když jeho filmografie obsahuje téměř devadesát rolí, k filmu nikdy neměl příliš vřelý vztah. Mnohem raději se věnoval práci v televizi, která se pro něj od počátku sedmdesátých let stala stěžejní. Poprvé se mihnul před kamerou v malých rolích už během druhé světové války, mnohem víc začal natáčet ve druhé polovině padesátých let, kdy hrál v několika filmech ročně. Jeho postavy ale nebyly nijak zásadní, často ztvárňoval různé úředníky, policisty nebo učitele.
F. L. Věk:
Jiřinina omluvenka?
S televizí spolupracoval od prvopočátku, už v roce 1953 si zahrál v jedné z prvních televizních her Nositelé řádu, nebo spíš v divadelním představení, protože tenkrát ještě televize vysílala v přímém přenosu z pražského Divadla Jiřího Wolkera. Jeho bezesporu nejkrásnější a nejslavnější postavou se stal nesmělý tatínek Oldřich Hanák v legendárním komediálním seriálu Fan Vavřincové Taková normální rodinka. Ztvárnil nespočet historických postav v inscenacích, objevoval se i v pohádkách, mezi nimiž nejvíc vynikl jeho hajný ve Večerníčku Krkonošské pohádky. Téměř současně dostal i roli zástupce vedoucího samoobsluhy Vilímka v nesmrtelném seriálu osvědčeného tvůrčího tandemu Dietl-Dudek Žena za pultem. Šuškalo se leccos, dokonce že to byla od režiséra Dudka zlomyslnost, protože ho bavila představa, jak se bude Řehoř dvořit své bývalé milence Švorcové. Jiní zase říkali, že to měla být Jiřinina omluvenka, kterou mu domluvila, protože seriáloví tvůrci na Zdeňka zapomínali. Před kamerou zvládl roli plachého nápadníka skvěle, mimo ni prý ale s Jiřinou nepromluvil slovo.
Suverénní náhradník
Podruhé se oženil až v roce 1959 s Janou Semrádovou a zvládli i zjištění, že nikdy nebudou mít vlastní děti. V šedesátých letech adoptovali holčičku Janu, které bůhvíproč nikdo neřekl jinak než Žanda, Zdeněk se o ni láskyplně staral a často ji brával s sebou i do divadla na zkoušky a představení. S Janou žili spolu až do Zdeňkovy smrti, přestože se ani jim občas nějaká ta neshoda nevyhnula. Přestože se velké hlavní role nedočkal, na filmy, televizní inscenace a seriály, v nichž si zahrál, bych potřebovala hodně dlouhý samostatný prostor. V sedmdesátých letech definitivně vykročil na dráhu tatínků a dědečků, zahrál si v řadě projektů pro děti, ale i v některých úspěšných komediích. K jeho nejkrásnějším rolím patří vodník Alois Vodička v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kterou získal tvrdým zásahem osudu. Původně totiž Vodičku natáčel Jan Libíček, který ale během natáčení náhle zemřel, což znamenalo pro režiséra Václava Vorlíčka katastrofu. Během zoufalého přemýšlení, co dál, ho napadl nenápadný Zdeněk Řehoř, který dokázal do rozjetého natáčení suverénně „naskočit“.
Pohádkový tatínek
Mezi jeho posledními rolemi výrazně vynikl například alkoholik profesor Zlámal v dramatu Dobří holubi se vracejí, jeho definitivně poslední postavou v českém filmu se stal v roce 1993 potulný mnich v komedii Svatba upírů. Velmi často spolupracoval i s rozhlasem, kde účinkoval v desítkách her a pohádek. Svého posledního nepojmenovaného hrdinu ztvárnil krátce před smrtí v koprodukční zahraniční historické minisérii Radetzkého pochod, v níž hrál hlavní roli Max von Sydow. Premiéry už se ale nedočkal. V soukromí byl prý Zdeněk stejný jako seriálový tatínek Hanák. Neprovázely ho žádné skandály, nikdy nikomu neublížil, byl citlivý, nesmělý, klidný a spořádaný. Jenom namísto želviček choval pejsky, které pilně venčil v Letenských sadech. Byl vášnivý rybář a chalupář, fanoušek Dukly a filatelista a nikdy prý ani na chvilku nezalitoval, že se nestal učitelem. „Vytvářel postavy, které s námi mohly žít, i kdyby měly přijít z nebe,“ vzpomínala Stella Zázvorková v knize Stella o sobě (…život je jiné jeviště). Odešel z tohoto světa stejně tiše a nenápadně, jako celý život žil. Zemřel 8. listopadu 1994, bylo mu sedmdesát čtyři let. Kromě jeho postav ho připomíná i tabulka na domě vedle brány v rodném Jičíně. Stejně nenápadná jako muž, kterého milovalo několik generací.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Česká divadelní encyklopedie, Divadlo na Vinohradech, Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Jičínský deník, Stella Zázvorková, Alena Šloufová: Stella o sobě […život je jiné jeviště], Miroslav Graclík, Václav Nekvapil: Jiřina Švorcová osobně)
Vložil: Adina Janovská